Tootsie – pohled zevnitř druhého

Když na konci května zemřel Sydney Pollack, uzavřel se pro mě jeden osobní kus filmové historie. Tenhle chlapík byl totiž ideálním představitelem toho nejlepšího inteligentního mainstreamu, který Amerika kdy produkovala.

Sydney Pollack jakýmsi zvláštním způsobem vzbuzoval upřímné sympatie. Kromě režie v mnoha (nejen svých) filmech také hrál, takže se do paměti diváků dokázal zapsat snadněji než jiní, kteří seděli jen za kamerou. Jeho většinou menší role dokázaly dodat patřičnou přesvědčivost a šťávu, jak se ostatně můžete přesvědčit v ukázce z filmu Tootsie, kde sekundoval Dustinu Hoffmanovi.

Právě Tootsie je pro mě zřejmě nejlepším kouskem, pod kterým je Pollack jako režisér podepsaný. Nekrology dávaly do popředí především jeho filmy jako Koně se také střílejí (protože první Oscar), Takoví jsme byli nebo Vzpomínky na Afriku (protože oba víceoscarové), ovšem u mě vyhrává právě Tootsie, a slabost mám pro podle mě poněkud nespravedlivě opomíjeného Elektrického jezdce, kde kombinace Redford-Fondová vychází na jedničku.

Svým typicky nenapodobitelným způsobem se s Pollackem rozloučil ve svém pravidelném Posledním slově Tomáš Baldýnský, které pojmenoval Minuty před telefonátem, v němž právě zvuková podoba názvu filmu hraje zásadní roli (můžete porovnat se skutečným záznamem v rozhlase). Já jsem si při téhle neveselé zprávě vzpomněl na svůj hodně starý text, který jsem dal dohromady, když jsem chodil na seminář Jiřího Cieslara – tenkrát jsme odhalovali různé významy lidské tváře ve filmové řeči a já si vybral proměny Dustina Hoffmana v Tootsie. Pokusil jsem se na jedné scéně filmu ilustrovat, v čem byl Pollack nejlepší – jak dokázal na základě perfektní filmařské práce přitahující široké publikum přijít se zásadnější výpovědí a mnoha přesahy. Zaslouží si smeknout.

Tootsie – pohled zevnitř druhého

Nemůže být sporu o tom, že tato transvestitská komedie láká především oním absurdním obrazem muže-ženy a neuvěřitelnými situacemi, jež takto pojatá postava vytváří. O Michaelu Dorseym alias Dorothy Michaelsové (Dustin Hoffman) si totiž jedni myslí, že je lesbička, druzí, že je gay, třetí jej žádají o ruku a čtvrtí chtějí znásilnit. A on sám o sobě tvrdí, že už skoro vykonává malou potřebu v sedě „jako ženská“. Ovšem zábava, ačkoli prvořadá, je pouze jedním z cílů filmu. Pro mě osobně hraje velkou roli i jakási spodní, hlubší rovina, která souvisí s tématem tváře, a skrze tvář i s osobností, bytostí, člověkem.

Převlékání se, vydávání se za někoho jiného je tu vlastně přítomné „naentou“. Herec Dustin Hoffman v roli Michaela Dorseyho v roli Dorothy Michaelsové v roli ředitelky nemocnice Emily. Srozumitelněji – Hoffman hraje postavu herce Michaela, který se převlékl za herečku Dorothy, která pak hraje postavu Emily v televizním seriálu. A k čemu, kromě zábavy, je to celé dobré? Inu, každá role, každá maska, jiná identita, jiná totožnost umožní člověku to, co ona původní a pravá neumožňuje. Je to zhruba stejně nevázaný pocit, jako když turista přijede do cizí země, která se od té jeho civilizačně příliš neliší, kde mu ale většina nerozumí – záruka odlišnosti mu umožňuje, že si dovolí projevit se daleko výrazněji, než by tak činil v domácím prostředí, které ho kontroluje (cizinec v dopravním prostředku se často pozná ne podle jazyka, ale podle intenzity svého hlasu).

Stejně tak Dustinovi Hoffmanovi tento film umožnil, aby se převlékl za ženu (prý ho v převlečení nepoznala ani učitelka jeho vlastní dcery) – sám by něco podobného asi těžko zvládal. Postavě herce Michaela Dorseyho zase přerod umožnil, aby s licencí jiné osoby, tváře ženy, překonal bariéru své vlastní povahy a jednal tak, jak by nikdy nejednal, kdyby byl „jenom“ mužem. Nahlédnutím do světa jiné osoby si doplnil chybějící složku své vlastní osobnosti. Až ve chvíli, kdy si mohl vyzkoušet, jaké je to být někým jiným, stal se sám sebou. A konečně, až muž v roli ženy našel přesvědčivý a sebevědomý způsob ženské emancipace – všechny ženské postavy jsou ve filmu v podřadném postavení vůči mužům a jen muž v ženských šatech se tomuto postavení dokáže bránit a prosadit svůj „ženský“ pohled.

Když si v půl páté ráno Michael Dorsey začne „nasazovat“ masku Dorothy, můžeme sledovat několik souběžných proměn a tím odlišností: názorně vidíme, čím se liší muž od ženy, jak se liší nejistý a řekněme „nehotový“ člověk od uměle „vytvořeného“, „hotového“, zakotveného v sobě samém. A když začneme domýšlet, co v této souvislosti může znamenat, že celé to náročné proměňování mužské tváře v ženskou odkazuje na takřka shodnou proceduru, kterou podstupuje denně většina žen, můžeme se lehko dostat až někam k hlubinným významům společenských pravidel, sociálních rolí a významu hraní a předstírání.

Proměna člověka v masku, v roli je ve filmu zdůrazněna několikrát. Herec Dorsey si masku nasazuje před konkurzem na divadelní roli, populární hvězda seriálu Dorothy září na titulních stránkách módních a populárních časopisů. V klipové části složené z jejích fotografií je Dorothy stylizována do mnoha podob – snad nejvýmluvněji působí jako partnerka Andyho Warhola, hvězdy pop-artu, pop-kultury, umělého světa tvářícího se jako umění a kvalita pro masy. Dorothy se také skvostně vyjímá pochodujíc před americkou vlajkou – to je symbol sám za sebe.

Ovšem při závěrečné scéně je směr proměny opačný – z masky se stane člověk, postava „odhalí“ svou tvář a ono odhalení, poznání pravdy, nahá, odlíčená, bezohledně skutečná pravda přítomným vyráží dech. Michael Dorsey už ale není vnímán tak jako na začátku, už je vnímán skrze prožitou „fázi“ své role. Jako by pravda na sebe občas musela vzít masku přetvářky a lži, aby se po jejich odhalení jako pravda mohla zjevit. I civilní, neherecký výraz tváře Michaela Dorseyho se promění – už to není ten neurotický, výbušný, konfontační typ posedlého perfekcionisty, prožitá zkušenost dodala jeho tváři vyrovnanost, klid a nadhled pochopení.

I pro diváka je postava Tootsie mimořádnou příležitostí podívat se na svět pohledem jiné bytosti. Vlastně každá dobře umělecky vytvořená postava takový pohled umožňuje, ale v tomto filmu je nádherné sledovat, jak k tomu dochází svým způsobem přiznaně, zvýrazněně, protože kromě diváka se s odlišným světem jiné osoby, dokonce se světem jiného pohlaví, konfrontuje i hlavní postava a díky ní i postavy vedlejší. Film ukazuje pokus podívat se na jiného člověka, na to, co se skrývá za jeho tváří, zevnitř jeho vlastní tváře, čímž dokonale ilustruje obecnou vlastnost skutečného umění, pro něž je tato schopnost charakteristická. Tady to jen můžeme sledovat ve zhuštěné a názornější podobě.

Bill Murray v Tootsie

Na samotný závěr a trochu stranou bych chtěl upozornit na „nejlepšího představitele vedlejších rolí“, jak jej kdosi nazval. Protože teprve připitomělý výraz Billa Murraye tento film podtrhuje. Jeho tvář, posazená do „svého“ nezasažitelného světa, do role „spisovatele“, směšného tvůrce „duchovna“, navzdory hrané roli stále zůstává tváří Billa Murraye, „vědoucího“. Vlastně tak ztvárňuje samotného diváka, který s radostí z radosti přijímá tichou úmluvu na ono hraní si na někoho a na něco, na přetvařování se, na neskutečno, jež má ale vzácný dar objevovat nové dimenze skutečného.

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *