Až při dvou a půl hodinách, které jsem strávil spoutaný atmosférou Pout, jsem si uvědomil, jak zábavně lehce povrchní umí být vlastně porevoluční česká filmařina. A jak obtížně se odhodlává k něčemu zásadnějšímu, a pokud už se odhodlá, jak se jí nedaří něčeho podstatného se skutečně dotknout. Pouta jsou totiž sakra film, kterému o něco skutečně jde. A kterému se daří to „něco“, až nepojmenovatelné, vyvolat.
Nepamatuji si, kdy jsem naposledy vyšel z kina a celý večer strávil tím, že jsem si povídal o něm, o nás, o čemkoliv, co to připomnělo. Ano, pro srovnání, u Avatara jsme probírali poměr poselství a technologie, ale vlastně jsme jen řešili, jestli provedení něčemu odpovídalo, nebo se minulo cílem. U Pout na tom skoro nezáleží, otázka JAK ustoupila do pozadí, byť je nepostradatelná, ale především tu rezonuje podstata-téma – jako kámen hozený do vody rozčeří hladinu a opisuje do široka kruhy, Pouta podobně víří a znepokojují myšlenky, jen těch kamenů je hozených najednou mnohem víc a není snadné je uspořádat.
Pouta jsou film o slabosti, tlaku, selhávání a osvobozování, vymaňování se. O hledání úniku ve světě, ze kterého se téměř jinak než tragicky nebo iluzorně utéct nedá, a pokud ano, tak nikoliv bez bolesti či trestu. Industriální obrázky přitažené šedé a hnědé nemluví ani tak za normalizační dobu, jako symbolizují obecně neurčité bezútěšno, nikoliv primárně útlak a strach, ačkoliv ten je asi prazákladem a první podmínkou, ale především to nepochopitelné bezčasí, nesmyslno, narušení důvodů existence, kde i přežívání je téměř vznešené slovo. Ostatně tak ke mně ve vzpomínkách mluví i můj pocit z konce osmdesátých let, kterých jsem se dotkl jen letmo jako dítě, přesto je dodnes kromě vlastních vzpomínek hodně vnímám v přístupu, hodnotách a mnoha reakcích lidí starších než je naše generace. Jako mrtvolný stav, který je tu na věčné časy, ze kterého ten, kdo ho programově nezneužíval, utíkal do svých vlastních světů chatové rekreace, nekonečných kávových přestávek v kanceláři, opileckých večírků, malých či větších jánabráchismů, které byly samozřejmostí, drobných rádoby statečných ochcávání systémů v podobě promarodění prvomájových průvodů a hrdinského šepotavého pomlouvání stranických a podnikových kádrů za pečlivě zavřenými dveřmi. Latentní strach sice všude, ta neuchopitelná nervozita, ono „neříkej to před ostatními“, ale mnohem silněji mi z té doby zůstává ta podivná, pokroucená zastavenost času, nesměřování do nikam přebíjené vyhlašováním pětiletek a překračováním plánů, které stejně nikdo nebral vážně. Zohavenost hodnot a zhovadilost pravidel, kterým se většina dokázala relativně snadno přizpůsobit, a ze kterých utíkala do svých nenápadně přiohnutých mikrosvětů.
V Poutech se varianty podobných úniků ukazují na čtyřech mužských postavách a trochu na hlavní ženské postavě, byť ženské hrdinky stojí spíše v pozadí, jako odraz a většinou oběti jednání mužských postav. Pozoruhodné je, že ve filmu vlastně nenajdete kladnou postavu, která by vyvolávala ten přirozený pocit nějakého ztotožnění, svým způsobem jsou téměř všechny dost nepříjemné, možná až odporné. A přesto, pozoruhodně, zároveň ve vás dokážou vyvolat určitou účast. Ne snad nutně sympatii, možná ani slovo pochopení není úplně přesné, jako spíš pocit něčeho známého, co si u sebe neradi připouštíme, ale někde hluboko stopy i těch hrozných věcí jsou a my víme, o čem je řeč, i když bychom raději nevěděli.
Příběh se odráží od disidenta (to je spíš nálepka, než co jiného, ono disidentství tu není moc konkretizované a spíš jde o člověka mimo systém než někoho, kdo by byl aktivní ve svém protipostoji), který manželku se dvěma dětmi podvádí s atraktivní rusovláskou. Nevěra pro něj představuje únik ze systému a pravidel, lákavou útěchu alternativy, která však ve své podstatě stojí na opíjení se vlastní výjimečností stojící ovšem na hliněných nohou. Jakási (spíše pasivní) statečnost před systémem se v něm kombinuje s nesmírným slabošstvím v těch nejzákladnějších věcech, ve srabáctví před podváděnou manželkou, před milenkou, a hlavně před sebou samým. Není prakticky schopen sám za sebe udělat jakékoliv rozhodnutí, vzít na sebe odpovědnost, ke všemu ho jen donutí ostatní nebo systém. Tahle postava pro mě symbolizuje velkou část předrevoluční společnosti, onu vnitřní rezistenci, rezignaci s lidskou tváří, tak snadno narušitelnou kritickým okamžikem, kdy dojde k relativně bezbolestnému přizpůsobení se bez jakékoliv síly ke vzdoru, odevzdání se něčemu mimo sebe a přijetí pravidel hry přežívání na více méně bezpečném pomezí v mezích povoleného a hlídaného vzdoru.
Další silnou postavou je dvojí agent, spisovatel-udavač. Pro mě jeden z nejsilnějších charakterů porevolučního filmu. Vlastně možná nečekaně vůbec nejnechutnější postava filmu, ovšem s neuvěřitelnou mírou plasticity, která z ní činí nesmírně přesvědčivé psychologické monstrum, právě díky všem nuancím, které se do toho charakteru dokázaly promítnout. Je pozoruhodné, jak moc šel scénář proti obvyklé tradované pověsti nerežimních spisovatelů jako „nositelů hodnot“ a „svědomí národa“, a je úžasné, jak nekompromisně a na dřeň to dokázal. Postava spisovatele pro mě zosobňuje všechny ty, kteří si nějak s režimem zadali, ale dnes to dokážou obhajovat nebo dokonce prezentovat jako službu vlasti. Jasně, tenhle spisovatel je skutečná svině, skutečně hraje na obě strany a skutečně podráží své „přátele“ z disidentských kruhů (donáší na disidenta informace o jeho avantýrách, k nimž ovšem poskytuje svůj byt, umožní kontakt mezi estébáky a jejich oběťmi), což řada těch, kteří si zadali, dělat nemusela nebo nedělala. Ta symbolika pro mě spočívá v onom namlouvání si, že to všechno mám pod kontrolou, že „mě nedostanou“, ten sebeklam, že jsem ve své podstatě neselhal, protože co jsou moje takzvaná selhání vedle mé výjimečnosti a osudového poslání. Spisovatel dokáže sám sebe přesvědčit, že „mají jen mé tělo, ale hlavu nedostanou“, že se o něm jednou budou učit děti v čítankách a nikoho už nebude zajímat, jestli někdy někoho podrazil. Taková je další ukázaná forma úniku, sebeomlouvající a přitom neexistující, jen vychcaná a ubližující. Tahle schopnost omluvit sebe sama, že jinak to nešlo, že se nějak žít muselo a že nějakou tu sviňárnu přece udělal každý, přitom pro sebe vytěžit, co se dá, to je dokonale symptomatické a ještě nikdy jsem nenarazil na tak přesvědčivé zachycení toho pocitu, jako právě tady. Protože ten pocit nejde předat historickou analýzou, to nejde vzpomínkami, v tom je jedinečnost umělecké výpovědi a smekám před tím.
Pak je tu hlavní postava. Nevím, jestli herec Ondřej Malý bude rád, jak moc negativních přívlastků jeho postava schytává. Ale na odpornějšího, nebezpečného a strach vzbuzujícího deformovaného skřeta jen tak nenarazíte. Estébák Antonín skutečně probouzí děs, protože propadl nemoci, chorobnému stavu, psychopatickému šílenství. Přesto ona deformace nabývá podoby, která dokáže vyvolat zvláštní druh respektu. Antonín je magor, ale paradoxně díky tomu se systému dokáže postavit nejaktivněji. Surově, nelítostně, bezohledně, ale vedle ubohého slabošství nebo slabošské vyčůranosti to lze v kontextu filmu vnímat i jako úlevné „upuštění páry“, jako něco vysvětlitelného, pokud ne pochopitelného, jako svým způsobem zdegenerovaně rovný postoj. Ano, je děsivé, jak pozitivně lze tohle nelítostné nepředstírání v kontrastu s těmi předchozími ubožáky vnímat. Antonín má nebývalou schopnost věci říkat velice prostě, ano, agresivně a krutě, ale takové, jaké jsou, což v rámci ono všeobjímajícího předstírání, utajování a hraní si na něco, působí až osvěžujícím a osvobozujícím dojmem. V tom si získává respekt, protože svým způsobem stojí proti oné umrtvenosti a nesmyslnosti systému. Ale protože je psychopat a navíc součást systému, svůj únik řeší pouze psychopatickým, mocenským způsobem, kdy pronásleduje milenku disidenta, všechny ostatní odklízí z cesty a možná snad na chvilku podléhá iluzi lásky, něhy a možnosti souznění, jíž ovšem kvůli své zdegenerovanosti není schopen, ačkoliv někde v hloubi duše po ní touží. A snad poznání nedosažitelnosti téhle iluze, neschopnosti jí dosáhnout, vlastní deformace ho přivádí k tragickému konci. Ano, Antonín, jako téměř čisté zlo, kterého byste nechtěli potkat, kterého byste nechtěli ani ne-potkat, abyste se nemuseli potýkat s myšlenkou, že někdo takový o vás ví, aniž vy víte o něm, že vůbec existuje, Antonín představuje také vnějškem pokroucenou oběť systému, aniž by to jakkoliv omlouvalo jeho chování.
A pak je tu výtečně zahraná postava Antonínova kolegy estébáka. Další forma úniku, ta pro někoho nejjednodušší, naprosté splynutí se systémem a samozřejmě přijímaná hra v rámci nastavených pravidel. Takhle vypadala většina společnosti, byť třeba nesloužila ve Státní bezpečnosti, ale tvořila systém. „Dělat jen svou práci“, tak časté vysvětlení neschopnosti vzdorovat, samozřejmé a pochopitelné přizpůsobení se, které nikdo nikomu přece nemůže mít za zlé. Jen dělat svou práci, vyvázat se z odpovědnosti, vymazat svědomí a vzorně se otáčet jako dobře namazané (většinou alkoholem, což byla také ostatně častá forma úniku) kolečko v soukolí. Na takové lidi je spoleh, jsou vzorní, neuhnou, protože jejich osvobození spočívá v odevzdání se, v eliminaci vlastního názoru a v maximalizaci drobných radostí a potěšení, které se tu a tam nabídnou (vyspat se se sekrétářkou, zapít starosti celého světa, zašpásovat si na cizí účet v bezpečí mocenské převahy přidělené role).
To jsou čtyři příklady vypořádání se s tlakem světa, systému. A vskutku není důležité, že inspirace pro film přišla z normalizačních dob. Obraz je tím jen zesílený, ale podobným způsobem deformuje charaktery každá doba, každou dobu někteří využívají ke svému maximu, jiní se jen pasivně vezou, na jiných stojí a další jí vzdorují destruktivně nebo sebedestruktivně, všude jsou slaboši a svině. Ale téměř všichni sami sebe vysvětlují nebo obhajují vlastní výjimečností, že jich se to vlastně netýká, že to mají pod kontrolou, že jde o něco jiného, že se nezaprodali, protože si zachovali kus nedotčeného já, opájejí se iluzemi a nedokážou se podívat do zrcadla na skutečný stav věcí, připustit si selhání, aby sebou nemuseli začít pohrdat.
Proti tomu ženské postavy takovou výpovědní sílu nemají, jak už jsem psal, jsou spíš jen odrazem, nejčastěji závislými oběťmi slabošských mužů. Podváděná manželka se dvěma dětmi, nastávající svobodná matka, kterou zřejmě opustil muž, s nímž čeká dítě, Antonínova manželka, jež se snaží alespoň nějak (tak typicky nešťastně trapným způsobem udržování zdánlivého pocitu domova) zachránit odumřelý vztah. Největší prostor z nich dostává hlavní ženská postava, jeřábnice Klára, u níž mi zůstává jako hlavní jeden pocit – že si aspoň nějak, byť o ní proti mužským postavám víme jen málo, zachovala čest. Jako by stála mimo systém, věci plynou mimo ní a nemohou se jí dotknout, a pokud ano, pak tak, že se jimi sama nezasviní. Ale možná je to jen tím, že o ní víme méně, než by bylo potřeba na to, abychom ztratili iluze i o ní.
Z jen málokterého filmu si dokážu vybrat tolik tak zásadně rezonujících postav, které dohromady s obrazem, zvukem, atmosférou dokážou nahodit na bedra tak velký balvan přesvědčivých emocí, co se nadlouho vryjí pod kůži. A ačkoliv v Poutech lze najít místa, kde vystoupíte z příběhu, mimo pocit (například lehce rozpačitý rozjezd, některé „chtěné“ reakce, jako když Klára hodně nelogicky típne cigaretu o ruku Antonína, jen aby vznikl prostor pro plánovanou repliku), to všechno ztrácí význam vedle síly celkového vyznění, oné touhy vypovědět něco zásadního, hloubokého, prokopat se na dřeň a alespoň letmo se dotknout odhalené tkáně. Není to příjemný film, protože kdo by se rád vrtal v bolavých ránách, když je mnohem snadnější je nechat zajizvit tlustými čarami zapomnění. Ale takové filmy bolestně scházejí a v našem vlastním sebepoznávání jsou strašně potřeba. Skvrny na vlastním svědomí nelze vyčistit bez porušení podstaty látky vlastního sebeklamu.
moc pěkně napsáno: a jsi skoro první, kdo zaznamenal totéž co já, tedy že postava Pavla (spisovatele) je vlastně ta úplně nejděsivější!
Vynikající recenze, zatím nejlepší, kterou jsem četl. Smutné je, že Pouta jakoby už zmizela z brněnských kin.
Děkuju :)
Doporucuji film Zivoty tech druhych. Videl jsem jeste pred Pouty a zanechaly ve me take ryhu.
Na tenhle film jsem se podíval se svou maminkou.
Padesátý ročník. V šedesátém osmém nevěřícně zírala na Ašském náměstí na ruské tanky. Na ruského poručíka, který strhl vojínův samopal namířený do davu poté, co jeho majiteli někdo naplil do obličeje. Dodnes si velice dobře vybavuje, jak se mávnutím Husákova kouzelného normalizačního proutku proměnila vlaková kupé z mikrokosmů, ve kterých se lidé potkávají na společné cestě a debatují o politice a zpívají s kytarou, na tíživé a dusivé kobky, kde se jeden druhému bojí pohlédnout do očí. Já tyhle historky rád poslouchám a ona na ně ráda vzpomíná. I na ty normalizační.
Byl jsem celkem zvědavý, jak tenhle film přijme. Přeci jen, po létech těžké fyzické práce, na stará kolena nijak zvlášť neholduje intelektuálním experimentům. Většinou vezme zavděk křížovkářským magazínem a Vyprávěj.
Dívali jsme se mlčky a když to na konci rozpálil Anděra se svou Schovkou, seděli jsme mlčky dál. Píseň dohrála, titulky skončily a má drahá maminka se pořád dívala zpříma na televizi.
„To bylo přesný.“
Víc k tomu neřekla. A já se od té doby, pokaždé když si na Pouta vzpomenu, sám sebe musím ptát, kolik takovéhleho svinstva zažila. Jí se ptát nechci. Protože po některých kamenech zůstavají na hladině jen díry. (https://www.youtube.com/watch?v=Vek_3YUJxeY)