S tou historií nám to pořád nějak nejde (Mašínové, estébáci, chalupáři)

Série komentářů u příležitosti smrti Milana Paumera ukazují, jak je to vyrovnání s minulostí těžké. A jak stále zůstáváme jen u pěny dní a to hlavní nám stále uniká.

Dnes není tenkrát

Němcům trvala poválečná katarze několik desítek let a ještě stále není na konci. My nejsme ani v polovině doby, kterou měli k dispozici Němci, takže v tom můžeme hledat jakousi útěchu. Protože zatím je to spíš takové plácání v dojmech, primárně opřené o subjektivní pocity odpovídající dnešku než tehdejší době.

Zásadním hodnotícím faktorem naší totalitní minulosti je totiž světonázor mluvčího, nikoliv stav věcí jako takových. Proto je výsledkem nikoliv analýza, ale stanovisko – obhajoba, rehabilitace nebo obvinění, popřípadě odsudek. A to povětšinou slepé vůči souvislostem, nebo nehodícím se argumentům. A síla názoru pak bývá většinou přímo úměrná neznalosti reálií, popřípadě neochoty je akceptovat.

Přitom konec 40. let a 50. léta si nikdo z těch, kteří je nezažili, asi neumí představit. Euforie po konci světové války, bída zničené země, přervané rodiny, zdevastované hospodářství, ideologická masáž na všechny strany, představa věčných časů a nikdy jinak, kolektivizace, převrácení celé struktury společnosti vzhůru nohama, zablokování vnějších vztahů, strach. Dnes nikdo nemůže říci, jak by se v takové situaci choval, přesto v tom má podivuhodně velká část lidí jasno. Bezpečí dnešní doby dokáže být zrádné. Ale řeči jsou řeči a dokud nejsou prověřeny skutky, těžko soudit.

Chalupáři vědí svoje

Mám jisté pochopení pro lidi, kteří v té době podlehli šálení komunistické ideologie, která posílena rudoarmějským vítězstvím v zádech a rétorikou všelidských ideálů, dokázala přesvědčivě vystupovat jako alternativa zpropadeného nacismu a kapitalismu jako viníku všeho zla. Jestli její přijetí nazývat naivitou nebo ideály, nevím, ale propadla jim řada lidí, včetně vzdělaných, poctivých a slušných, kteří s tou reálnou politickou silou uzurpující moc, ničící tisíce rodin a devastující morálku na desetiletí dopředu, neměli kromě pasivního pozorování či prostého života v rámci možného, téměř nic společného. (Vedle toho tu byla řada kariéristů, prospěchářů, lumpů i zločinců, ale o to teď nejde.)

Přesto další vývoj ukázal, jak hodně se spletli a nedokázali odkrýt skutečnou podstatu věci. Někteří to uznali velice záhy, jiní ve svém omylu zůstali, ale pro dnešní dobu je nesmírně důležité shodnout se na tom, že jejich (nejen) politický odhad byl špatný. Toto konstatování je zásadní pro správné nastavení hodnot, ovšem nikoliv jako zbraň v ideologickém boji jako takovém. Absurdita dnešní české diskuse však vypadá tak, že místo konstatování a popisu stavu věcí tu novodobí ideologové mávají odsudky a demonstrují morální nadřazenost, která je v dnešní bezpečné době nic nestojí. Kdyby jim za zády stál estébák, kdo ví, na co by se vzmohli.

Proti tomu existuje druhé typické stanovisko, nevím, jestli většinové, ale velice běžné. Je nejtypičtější pro onu „němou masu“, řekněme chalupářů, která si do dnešních dnů v sobě nese vzpomínky na komunismus z 80. let, kdy se daly najít cestičky v rámci možného, kdy už nešlo o život, kdy měl každý pod kůží recept na to, jak vyjít s mocí, pokud nebyl apriori proti ní, což většina národa nebyla. A tyto selektivní vzpomínky na relativně mírná 80. léta pak tito lidé transponují na celou dobu totality – proto si už nepřipouštějí v dostatečné míře hrůzu 50. let a zlehčují zvůli tehdejšího režimu („nebylo zas tak hrozně a aspoň bylo co jíst“).

Jejich konfrontace s reálným stavem věcí je kromě toho klasickou ukázkou střetu se špatným svědomím (byl jsem u toho a nijak zvlášť mi to nevadilo, a pokud ano, nic jsem s tím na rozdíl od hrstky statečných nedělal) – ústí v sebeobhajobu („nic se dělat nedalo“) a ve zlehčování významu zásluh jiných („stejně to k ničemu nebylo“, „bůhví, jak to všechno bylo“ atd.). Připočtěme k tomu ještě dlouholetou ideologickou masáž (opět klasická obhajoba: „to nikdo nemohl brát vážně“) a samozřejmou přítomnost všech obrazů doby v napříč celou společností (major Zeman, Nemocnice, Karel Gott, Michal David jsou jen ty nejvíc na ráně, ale to je téměř celý archív televizní produkce) a máme jasno, proč je nalezení alespoň základního konsensu v hodnocení doby minulé takový problém (proč například Pupendo, nic proti němu, trhá rekordy návštěvnosti, zatímco skvělá Pouta znají jen filmoví kritici). Vždyť pokud dobu symbolizují scénky Kaisera s Lábusem, Vladimír Menšík nebo Televariété, nemohlo být zas tak špatně. Spartakiádní orgasmus kolektivních emocí dokáže v řadě pamětníků i dnes vyvolat téměř slzy v očích.

Ti další odbojáři a Mašínové

Sametová revoluce neznamenala z tohoto pohledu žádnou „poučnou“ katarzi. Žádný sebe-očišťující proces, který by nás osvítil nějakým hlubším poznáním minulosti, světa, sebe sama. Do dnešní doby jsme se překlenuli havlovským „nejsme jako oni“ diskursem obtočeným kolem kýčovitých, protože nedosažitelných a tedy nás se netýkajících věčných pravd o morálce (zpochybňovaných denně vývojem v zemi), jenž byl vystřídán klausovskou relativizací smyslu a zásluh těch, kteří byli proti režimu jakkoliv aktivní. A tak jsme dospěli k typicky čecháčkovskému „já nic, já muzikant“ (při Gottovi a Davidovi nabývá toto heslo mimořádné hloubky) a k nepotřebě cokoliv zpětně řešit. Proto třetí odboj a oběti komunistické zvůle nedošly dostatečného a zaslouženého respektu, uznání ani odškodnění. A to je emoční i faktická tragédie tohoto národa, která nás ovlivňuje i v tom, jaké hodnoty dnes vládnou téhle zemi.

Je trochu nešťastné, že nejviditelnějšími představiteli „třetího odboje“ je skupina kolem bratří Mašínů. Nešťastné proto, že myslím nespravedlivě zastiňují jiné projevy odboje nebo odporu, nedávno jsem dokonce četl názor, že jiné představitele třetího odboje nemáme. Přitom odbojová činnost byla mnohem rozsáhlejší a já bych do ní počítal i drobná nesehnutí se před státní a stranickou mocí, které mohlo a často i ohrozilo existenci. Přechody hranic, vzdorování kolektivizaci, odmítání vstupu do strany, šíření informací, krytí práce přátel, pomoc z emigrace… Měli jsme tu tisíce drobných i větších hrdinů, jejichž osudy rozhodně nejsou součástí naší kolektivní paměti a je to naše velká prohra.

Mašínové jsou speciální případ. Silné ukotvení v odbojové tradici slavného otce, vyznamenáni za odbojovou činnost za války, automaticky na druhé straně barikády než vládnoucí komunistická klika. Potud pochopitelné. Pokud by jen utekli za hranice, jako to udělala spousta jiných, a při pronásledování na sebe stáhli tu masu pronásledovatelů, některé z nich i třeba zabili a odhalili tak zranitelnost systému, uznání by měli zřejmě nezpochybnitelné už dávno. Pokud by jen zapálili několik stohů, dali by se přidat k té řadě bezejmenných, jejichž činnost byla cenná, ale bohužel s nepříliš významným dopadem.

Co však vzbuzuje rozporuplné pocity, je extrémnost jejich činů doma při obstarávání zbraní a peněz, v kombinaci se svým způsobem amatérským provedením a jejich mizivým přínosem a účelem. Bonnie a Clyde nebo Butch Cassidy a Sundance Kid, když si mám půjčit trochu divoké přirovnání, byli zločinci, kolem nichž se trochu absurdně, nepatřičně a nemorálně vytvořila aureola romantických hrdinů. Zločinec nebo člověk za hranou dovolených pravidel je obdivován, pokud jeho činy dávají smysl, pokud je umí provést (byť nakonec, třeba po zásluze, skončí tragicky) a pokud tak kolem sebe dokáže vytvořit srozumitelný příběh (často vzpoura proti pokrytecké společnosti apod.). Což většinou zmíněné filmové postavy splňují (není třeba upřesňovat, že film často s realitou nemá moc společného), zatímco příběh bratří Mašínů zde vykazuje několik vážných trhlin. A navíc ani nemá nijak nosné pokračování v podobě jejich činnosti v emigraci (jako třeba Škvorečtí nebo Tigrid). Proto je mi blízko stanovisko Bohumila Doležala – trestnost činů nikoliv, příklad a vzor ovšem také ne.

Jednou z největších překážek, která brání ztotožnění, jsou sami Mašínové – ti dnešní. Způsob, jakým zpětně svůj příběh komentují, jak jim chybí elementární odstup, jak jsou stále zaslepení ideologií, dost odpuzuje. Jejich postoj shrnutý „Mrtvý esenbák, dobrý esenbák.“, popřípadě doplněný o „Co esenbák, to komunista, a tedy zločinec.“ sice někdo může vnímat jako zásadový, ale jinak je zcela mimo realitu, mimo složitost tehdejšího i dnešního světa a ukazuje značnou omezenost vnímání. Pochyby k hrdinům patří a činí je věrohodnějšími a silnějšími v očích druhých, ale Mašínové nepochybují, jsou vlastníky jediné pravdy. A stejně jako síla k sebereflexi chybí české společnosti, chybí i Mašínům. Nechci říkat, že to je jen proto, aby sami sebe i ostatní přesvědčili, že měli dostatečné alibi a důvod pro zabíjení, byť vazba je v tomto směru v jejich výrocích vždy nepříjemně silná (v duchu „jeho problém, že stál na špatné straně“).

Černobílá je barva naše

Veřejná debata má tendenci polarizovat a zesilovat extrémní hodnocení. Vrah nebo hrdina? je nejčastějším titulkem na téma Mašínů a spol. Jako by šlo jen o tohle a o tyhle snadné nálepky. Rychle se s tím vypořádat a mít jasno. Ale takhle snadné to není. Už proto, že někteří lidé dokážou být vrahem i hrdinou zároveň.

Bohužel, lidská mysl se s nejednoznačností nerada smiřuje, vždyť to nejhorší, co může být, jsou otevřené konce příběhů, chybějící odpověď a jednoznačné vysvětlení; ono sherlockovské finále, ve kterém je odhalen viník a pojmenována „pravda“. Jenže co dělat, když je pravda tak zamotaná, že není jenom jedna? Opravdu nejsme schopni tu rozporuplnost přijmout tak, jak je, bez jejího upravování k obrazu svému?

Většina se rozhodne přiklonit k některé „té jediné správné“ a jen málokdo je ochoten nechat otazníky viset ve vzduchu a hledat na ně stále dokola aktuálnější a ve světle nového poznání relevantnější odpovědi s větší mírou pravděpodobnosti, ale se stálou přítomností pochyb. Ale to není nic nového, lidská mysl touží po ukotvení, nikoliv po pochybách, proto má úspěch víra a náboženství, které takovou jistotu přinášejí, proto mají úspěch ideologie, které stavějí na téže principu. Proto nedojdeme ve veřejné debatě zřejmě nikdy klidu, dokud nás „vítězná ideologie“ opět nepřesvědčí o té své jediné pravdě, ať už bude jakákoliv.

V téhle černobílé debatě je hrozná ještě jedna věc, která je přitom mnohem důležitější než všichni Mašínové. Že případ Mašínů dokáže vybudit nesmírně silné emoce, lze s ohledem na výše uvedené chápat. Děsivé však je, že vrazi a zločinci režimu, jejichž zločiny jsou nezpochybnitelné, byť byly kryté oficiální ideologií, téměř žádné negativní emoce nevzbuzují. Jakkoliv mi Mašínové nejsou sympatičtí, zdá se mi neuvěřitelné, že jejich činy jsou podrobovány mnohem kritičtějšímu zkoumání a hodnocení než činy vedoucích představitelů strany, státních orgánů, prokurátorů, soudců, vyšetřovatelů, estébáků, kteří jednoznačně a nade vší pochybnost odsuzovali k smrti a dlouholetým žalárům, ničili životy, rozbíjeli rodiny, mučili, zbavovali majetku, sledovali nežádoucí osoby, udávali přátele… Tohle je zásadní na minulém režimu, tam spočívá jeho podstata a síla. A ta přitom chalupáře nevzrušuje.

Teď to možná bude znít trochu nepatřičně, ale snad pochopíte, co chci říci – Mašínové jsou jakýmsi bulvárem české diskuse o komunistické totalitě. Dílčí provokativní záležitostí, která se hodí do křiklavých titulků, vůči nimž se každý rád vymezí, ale její význam vedle skutečně podstatných otázek není tak zásadní. A svým způsobem od nich může i odvádět pozornost. A je jasné, že zatím jsme se prostřednictvím téhle vyhrocené debaty k něčemu podstatnému nedobrali.

Nestalo se tak ani u kauz typu Nohavicovy spolupráce s StB nebo Kunderova oznámení přítomnosti cizí osoby na studentských kolejích. A ty o stavu doby a chování jednotlivců možná vypovídaly mnohem lépe. O tlaku doby, prostředí, moci a možnostech existence, o síle a slabosti odolávat. Snad je to tím, že o diskusi na podobná témata vlastně příliš nestojíme. Buď pro nás nejsou důležitá, nebo ani nerozumíme, proč by být měla, nebo ústí do nepříjemných konců a konfrontací, v nichž dochází na lámání chleba a sypání soli do obnažených ran. Komu by se do něčeho podobného chtělo?

Související:

Pouta – film, kterému o něco jde

Pár poznámek k případu Kundera

Nohavica a jeho matná interpretace vlastního osudu

Podivný koncert Jarka Nohavici v Lucerně

Proč dnes chybí Karel Kryl

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

4 komentáře

  1. Pavel Koudelka
    8. 8. 2010
    Reply

    Moc pekne zamysleni, nenapsal bych to zdaleka tak dobre, i kdyz to tak citim. Mel bych jen faktickou pripominku, pan Mensik se myslim jmenoval Vladimir…

  2. 8. 8. 2010
    Reply

    Díky moc, jsem rád, že se vám to líbí. A Menšík byl samozřejmě Vladimír, nevím, proč jsem k tomu dal Ladislava :)) Už jsem to opravil, dík.

  3. Ondrej Tesar
    6. 3. 2013
    Reply

    Opravdu nevsedni,hluboke zamysleni. Diky za nej!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *