Pár poznámek k případu Kundera

Nakonec mi to nedalo a zkusil jsem si utřídit pocity, které ve mě tohle citlivé téma vyvolává. Přijde mi totiž, že diskusi ovládají předsudky, emoce a první signální, a to oběma směry. A že se mluví o spoustě věcí najednou a přitom to podstatné se podaří vystihnout jen občas a často ne úplně.

Hon na čarodějnice

Tohle je snad nejčastější slovní spojení těch, kterým se otevírání problematických míst naší minulosti nelíbí a považují ho za honění senzací kolem slavných tváří. Tenhle postoj je ale hodně zrádný. Protože automaticky de facto implikuje, že by se o slavných lidech v negativních souvislostech nikdy mluvit nemělo – vždyť cokoliv nepříjemného se dá označit jako hon na čarodějnice. Je zajímavé, že se o honu na čarodějnice nikdy nemluví v souvislosti s „bezejmennými“. Tam si nikdo na nějaké falešné zábrany nehraje.

S tím souvisí i to, že pro tyto lidi je mnohem větším problémem to, že se na světlo vytáhne „nějaká špína“ a ne to, že k ní kdysi opravdu mohlo dojít. Tenhle postoj je rozšířený ve všech sférách společenského života přímo neskutečně – pryč s kritiky, jen přidělávají problémy, nutí nás přemýšlet a volit mezi různými hodnotami, místo aby od všeho dali ruce pryč a přetrpěli nepřízeň osudu jako všichni ostatní, kteří stáhnou ocas, mávnou nad vším rukou a zařídí se pro sebe. Lidé obecně netouží problematizovat svou existenci nad rámec těch starostí, které už mají a kterým se nevyhnou. No tak se možná někdy něco stalo, nás to nezajímá, nás to neohrožuje, tak o nic nejde.

Teď se tak zbaví starostí. Přitom jim nedochází, že přesně tento ignorantský přístup, tolik osvědčený v socialistických časech, je hlavní příčinou dlouhodobého marasmu veškerého veřejného života, od politiky až po sousedské vztahy.

Hrabání se v minulosti

Minulost je pro některé mrtvé téma, pro jiné zas mimořádně živé. Z téhle ambivalence pramení další nedorozumění. Ti první se domnívají, že si historici mají bádat a kutat, ale neobtěžovat s tím veřejnost. Ti druzí buď na interpretaci historie stavějí obhajobu své životní pouti, nebo naopak diskusi o minulosti odmítají, protože se sami namočili. Je to celkem klasické zastoupení v závislosti na prožitém osudu, v každém případě chybí nadhled, širší pochopení pro souvislosti a dochází tak k odvádění pozornosti od podstaty věci.

Takže měla být s existencí toho osudového papíru, na kterém je mimo jiné uvedeno Kunderovo jméno, seznámena veřejnost, nebo ne? Ukažme si to na dvou příkladech. Kdyby někdo objevil dokument třeba o tom, že Rudolf II. jedl tarantule, aby si zajistil nesmrtelnost, co s tím? Moc lichotivé to není, ale asi by to nikdo netajil. Všude by byly fotky toho dokumentu, jeden historik by střídal druhého v komentářích, předháněli by se v závěrech, někdo by to potvrdil, jiný zpochybnil, ale nikoho by asi nenapadlo objeviteli říkat, že to radši měl spálit. A kdyby z archívů StB vyplynulo, že Ferda Vomáčka desetkrát donášel na svého souseda Karla Superdu, protože roznáší disidentům cyklostyly, nikdo by ani nemrknul a Ferda Vomáčka by měl z ostudy kabát (Dokumenty StB jsou v převážné míře autentické a vycházejí z reality, byť někdy mohou být přikrášleny horlivostí nebo strachem samotných agentů, což ale není případ takových údajů, jaké se objevily v Kunderově lejstru). Tak proč by se v případu Kundera mělo postupovat jinak? Proč zrovna v jeho případě by měli dokument nejdřív desítky let zkoumat historici a až by ho obalili tunou nečitelných omáček a mezitím by Kundera zemřel, mohl by se veřejnosti předhodit politicky korektní, aseptický výstup?

Minulost vlastně není problém

Když předchozí bod posuneme ještě dál, dostaneme se k tomu, že minulost pro velkou část lidí vlastně nepředstavuje problém. Komunistický režim stále přijímají jako svým způsobem pozitivní etapu svého života, popřípadě tuto interpretaci dědí po svých rodičích a prarodičích, kterým v paměti, jak už to tak bývá při klasickém vytěsnění, ty příjemné chvilky překryly všechno nepříjemné. Tak jsme prostě žili, spousta obyčejných lidí dokázala najít celkem obstojný a klidný modus vivendi mezi odbývanou prací a chatovou turistikou, a pokud neměla nějaké zvláštní intelektuální, podnikatelské nebo svobodomyslné touhy a potřeby, stačilo to. V ideologii v druhé polovině vlády jedné strany věřilo stále méně lidí, ale bez ní si to stejně neuměli představit a pro řadu z nich ani nepředstavovala problém. Nějaké to udávání, donášení, občasné přitakání na hraně svědomí, podplácení a šizení bylo denním chlebem, kterému se jen málokdo dokázal ubránit, vždyť to téměř „nešlo jinak“. Vždyť cenou za to bylo společenské vyloučení a omezení kontaktů na úzkou skupinu spřízněných duší, ohrožení společenské úrovně rodiny i budoucnosti dalšího života dětí. Je třeba zdůraznit, že tu nemluvíme o čtyřicátých a padesátých letech, kdy šlo o léta vězení nebo o život, a volby byly mnohem zásadnější než za normalizace.

Co je vlastně odsouzeníhodné

Současná debata případu Kundera se točí kolem jednoho dokumentu, ze kterého vyplývá, že jeden muž nahlásil přítomnost jiného muže, který se ukázal být agentem. To je téměř jediné, co víme, ani doplňující souvislosti nám příliš nepomůžou. A protože se jen těžko dělá nějaký závěr, kromě toho, že k hlášení podle všeho skutečně došlo, stoupá nervozita, potřeba si něco dokázat, nebo naopak se ukázat jako obhájce našeho slavného emigranta atd. atp. Jenže pravdy se nedobereme bez vysvětlení přímých účastníků a ti nám už nemohou nebo nechtějí pomoci. Říkat, že někomu je jasné, že to tak bylo, nebo naopak, že nevěří, že se to tak mohlo stát, je zcela irelevantní a bez významu. Víra není argument.

Nic z toho však neznamená, že by měl ten dokument zůstat skryt. Je to jen důkaz toho, že historie skrývá mnoho záhad, které nikdy nebudeme schopni pochopit do nejmenšího detailu, ale přesto se o jejich rozkrytí nesmíme přestat pokoušet. A máme o ní vědět, co nejvíce, i když by to přinášelo další a další otázky.

V tomhle případě však nejde o to, abychom někoho načapali a usvědčili, o což se snaží někteří novináři, protože chtějí „být přitom“ a vytvářet novou mytologii. Ale o to, abychom pochopili něco o tom, jak v té době fungovala celá společnost, jakými démony byla ovládaná, čeho se bála a jak se tomu dalo bránit. A to se bohužel zdůrazňuje jen velmi málo.

Například si jen málokdo troufne nahlas a natvrdo říci, že Kundera byl v té době nadšený komunista, že stejně jako spousta jiných, včetně nejznámějších intelektuálů, podlehl mámení všech příslibů o míru, nastolení světové a společenské spravedlnosti a všemu podobnému. A pokud už to někdo řekne, tak jako jednoznačný odsudek, bez slitování, což je další extrém. Pochopení veškeré žádné.

Zpětně to jde kritizovat a odsoudit ohromně snadno, přitom euforie, která zavládla po skončení druhé světové války, představovala celkem přirozené podhoubí pro schválení nových pořádků. Pokud chceme chápat vlastní minulost, tak musíme chtít rozumět tomu, co a proč ti lidé tenkrát cítili, čemu věřili a proč pro to byli ochotni obětovat i kus svých osobních svobod a svobod ostatních.

Například ve Spojených státech dnes najdete v dopravních prostředcích výzvy, aby cestující hlásili, pokud si všimnou něčeho podezřelého – zavazadel, lidí, čehokoliv. Po útocích z jedenáctého září to všichni přijímají jako nezbytnost, jako něco přirozeného a pozitivního (stejně tak si všichni nakonec zují boty při prohlídkách na letištích). Dovedu si představit, že v takových turbulencích, jako byl konec druhé světové a začátek studené války, mnoho lidí dokázalo přijmout podobně posunuté normy chování. Bylo normální hlásit podezřelé osoby, ať už proto, že představovaly ohrožení, nebo proto, že neaktivita mohla ohrozit ještě více. Zkuste se rozhodovat mezi dvěma špatnými cestami, mezi svědomím nebo bezpečným životem s kompromisy.

Takže přímá vazba mezi tím, že někdo něco nahlásil a někdo jiný šel sedět, nemusí být vždycky tak jednoznačná, jak by se mohla zdát. A bez dalších souvislostí, které v tuto chvíli neznáme, můžeme jen těžko něco natvrdo odsoudit nebo obhájit.

Těžiště zájmu by mělo být trochu posunuté – Kundera byl komunista, svazák, vezl se s dobou, psal oslavné básně v socrealistickém duchu. A to je věc, která si zaslouží mnohem víc pozornosti a kritického zkoumání. A ať už přitom udělal či neudělal cokoliv, jisté je, že se dopustil ve svém hodnocení a volbě historického omylu, stejně jako mnoho dalších. A tohle pomýlení, které bychom se neměli bát nazvat jako selhání intelektuálních špiček a následně poblouznění mas, je jedním z nejtíživějších dědictví naší minulosti, zatěžuje naše kolektivní nevědomí a deformuje společně sdílené a vyznávané hodnoty do rozplizlé kaše.

Jako společnost jsme se ani po dvaceti letech od převratu neshodli, že šlo o selhání, sice různým způsobem podmíněné a logické, ale stále selhání. V takové atmosféře pak není hříšníků a jen obtížně se hledají hrdinové, protože vlastně nebylo za co bojovat. Klad a zápor se rozmělňují a ztrácejí rozlišitelný význam. Svoboda není hodnotou, její omezení není problémem. Naučené vzorce chování se bez většího zaváhání přenesly do nového uspořádání a nerušeně pokračují až do dnešního paroubkovsko-bémovského klientelismu. Vedle toho je nějaká návštěva jednoho svazáka na policii v roce padesát banální ozvěnou minulosti.

Nutnost se zodpovídat před veřejností

A ještě jedna pozoruhodná věc k tomu tématu. Jestli má veřejnost právo požadovat vysvětlení a jestli je dotčená osoba ho povinna poskytnout. Kundera se k celé věci postavil dost směšně a možná ne náhodou tak připomněl, jak se před veřejností nedávno obhajoval Nohavica, když ho obvinili z podobného. „Proč zrovna teď?!“ Oba se ptali stejně – jeden hledal souvislost s frankfurtským knižním veletrhem, druhý s vyhlášením zpěváka roku či s čímsi podobným. Právě hledání souvislostí podobného druhu vypadá jako hlavní symptom nepřímého přiznání.

Ono nejde o to, jestli má veřejnost právo něco vědět. Ale silná osobnost jí to umožní. A to ne proto, že by se měla zodpovídat ze svých skutků na pranýři mediální scény. Ale proto, že se zároveň velice ochotně staví do role morální autority, která mlčením a mlžením logicky ztrácí na síle a přesvědčivosti. Ale to by oba pánové asi museli být jiní chlapi.

Paradoxní přitom je, že v jejich přiznaném a vysvětleném selhání by je leckdo ze současných kritiků dokázal pochopit mnohem lépe než za současného kategorického odmítání čehokoliv. Kundera s největší pravděpodobností v celé věci nějakou, byť třeba marginální roli, sehrál, Nohavica na Kryla donášel bezpochyby. Jejich knížky a písně se nebudou prodávat o to míň. Jen zůstane divný pocit, že si hrají na něco lepšího než jsou a že chtějí požívat všech výhod svého zaslouženě výjimečného postavení, aniž by měli dostatek pokory před svými vlastními slabostmi.

Přitom oba selhali, Nohavica prokázaným donášením, Kundera minimálně příklonem ke stalinistické ideologii, Nohavica pod tlakem moci, Kundera snad z víry v lepší zítřky. Není nic špatného, když se to řekne nahlas, a zároveň hned není nutné je poplivat od hlavy až k patě.

A to nejdůležitější nakonec

Stále častěji se naštěstí objevují hlasy, které volají po tom, abychom začali odhalovat nejen ty, kteří byli donuceni k tomu, aby sloužili moci, ale ty, kteří ten tlak vykonávali. Nevím o tom, že by se někdo pokusil analyzovat osud člověka, který se s Nohavicou scházel po kavárnách, osudy těch, kteří přivedli agenta Dvořáčka na dvacet dva let do kriminálu, taky nikoho moc nezajímají, vše se točí jen kolem těch, kteří stáli u jeho zatčení – Militká, Dlask, Kundera. Na tuhle asymetrii zkoumání se poukazuje už delší dobu, ale bez odezvy. Proto pak může vyvstávat dojem, že se hledají jen senzace a slavná jména a všechno se pak spláchne, že je to celé špatně. Není, jen je potřeba soustředit se primárně na ten hlavní proud manipulace, útlaku a zvůle. V tom by mělo spočívat hlavní těžiště práce specializovaného ústavu a nelze oslyšet hlasy kritiků, kteří mu v tomto směru vyčítají nedostatek výsledků.

S takovým přístupem se očištění společnosti od přízraků minulosti asi nikdy nedobereme, protože na rozdíl od extremního prostředí západoněmecké poválečné éry, kdy zlo bylo jednoznačným zlem a nebylo tak obtížné ho uchopit a definovat, je hodnocení komunistické éry mnohem problematičtější. A tak není divu, že se do toho skoro nikomu nechce. Musíme však počítat s tím, že si to neblahé dědictví s sebou povlečeme ještě pořádnou dobu.

Bohužel, na to, že se neznáme ke svým hříchům, doplácejí ti, kteří se jich nedopustili. Každým naším přimhouřením oka nad pojmenováním selhání snižujeme hodnotu těch, kteří riskovali své životy, kteří se nebáli projevit svůj názor, kteří se neshrbili. Když ale nedokážeme říci, kdo byl vrah, násilník, práskač nebo podvodník, nejsme schopni ani určit skutečné hrdiny. Svým způsobem je to pořád stejné – v zajetí vlastního slabošství relativizujeme všechny své názory a hodnoty, abychom za ně nemuseli nést odpovědnost. Jenže tím dál prohlubujeme tu strašlivou historickou nespravedlnost na lidech, kteří i pro nás obětovali to nejcennější, co měli.

Související:

Nohavica a jeho matná interpretace vlastního osudu

Řekni, kde ty chlapi jsou?

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

4 komentáře

  1. Vladimír Chmela
    7. 11. 2008
    Reply

    Díky,
    konečně nějaká rozumná a dobře formulovaná úvaha na tohle téma. Myšlenky jsou jasné a já s nimi mohu jen souhlasit.
    Jen mne taky napadá, že zakrývání minulosti není jen věcí českou, ale je vlastní také všem těm renomovaným spisovatelům, kteří se za něj před pár dny postavili. Inu, není divu, taky by na ně třeba někdo něco našel…

  2. Fabingerova
    19. 11. 2008
    Reply

    zatim jsem necetla k pripadu Kundera lepsi komentar! diky!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *