Proč Jan Svěrák nepřemýšlí jako umělec?

Rozmohl se nám tu takový nešvar, i celkem soudní lidé používají podivná slovíčka. Úpadek. Rozklad. Zánik. Překvapilo mě trochu, že se k nim přidal i Jan Svěrák.

V hodně zajímavém rozhovoru DVTV Jan Svěrák Martinu Veselovskému vypráví smutný příběh o zániku západní civilizace, kinematografie a tak vůbec. Společnost je v úpadku i podle Andreje Babiše, zánik civilizace nám prorokuje i egyptolog Miroslav Bárta, asi vize apokalypsy někde prodávali ve slevě. (Mimochodem, ne náhodou se všichni narodili až po druhé světové válce, takže nepamatují, že v Evropě bylo i hůř.)

Jan Svěrák vychází ze své zkušenosti filmaře a producenta, kterému se „půlka zboží rozkrade dříve, než na něm vydělá“. Piráti, nelegální kopie, ztráta příjmů, ekonomické ohrožení filmařiny, kvalita produkce směr dolů, podřízení tvorby ekonomickým zájmům sponzorů. Prostě smutný příběh se vším všudy. Až tak, že musí přemýšlet o tom, že skončí s filmem a raději se bude věnovat chovu včel, kterého má zatím jenom jako koníčka.

Člověk by se ustrnul a zoufalému umělci nejraději poslal pětikorunu. Což ostatně není tak špatný nápad, protože v dnešní době se dá natočit film i díky crowdfundingu (viz Krásno) – což film možná ještě nezachrání, ale vzniklo tak už hodně zajímavých a cenných projektů všeho druhu (viz například HitHit.com). Film je v Česku podporován i ze zákona, ať už si o té podpoře a jejím způsobu myslíme cokoliv, což se třeba o žurnalistice, kterou by také leckdo považoval za užitečný kulturní produkt, říct nedá. Taky není jedinou cestou rovnou točit nejdražší filmy historie, jako byl Tmavomodrý svět. Stejně tak se dnes film dá distribuovat různými inovativními cestami atd. atp., jen nejsou všechny vyzkoušené, prošlapané a zaručené. A taky se dá i v Česku natočit umělecky naprosto výjimečný film bez product placementu a nesypat do něj „piliny“, jak si stěžuje Svěrák, stačí se o tom přesvědčit a pustit si třeba Pouta.

Zkrátka slyšet tyhle rezignované promluvy od jednoho z komerčně nejúspěšnějších režisérů moderní éry je téměř urážka pro všechny, kdo se ze všech sil snaží o uměleckou výpověď nejrůznějšími způsoby a s mnohem menší šancí na dostatečný výdělek, ale s o to silnější potřebou umělecky něco sdělit. Chápu, že Jan Svěrák nechce řešit peníze, ale „obsah“, jak říká, pak si má však vybrat producenty, kteří peníze vyřeší za něj.

Dovedete si představit, že by Vincent van Gogh pronesl větu: „Kultura už nemůže vytvářet takové hodnoty jako dříve, protože na to už nebude ekonomicky stačit.“? Ne, radši si uřezával ucho, protože byl blázen a zároveň blázen do umění, které pro něj bylo vyjádřením jeho rozervané duše, jeho životní potřebou, vášní a posedlostí. Co tak důležitého Jan Svěrák umělecky sděluje, co tak fatálního bude západní civilizaci z jeho díla chybět, aby to nedokazovalo jeho individuální problém, ale rovnou úpadek celého Západu? Natočil řemeslně zručné a nad poměry marketingově zdatné podívánky, které hladí po duši (Ondřej Štindl svého času nazval svou recenzi oscarového Kolji jako Všude tam, kde je krásně čechoučko) a já se na velkou část z nich se vším respektem k jeho profesionalitě rád podívám, ale pokud je lze považovat za umění, pak se k definici rozhodně nepřibližují shora.

Jan Svěrák tu větu navíc říká v době, kdy jsme se nikdy neměli materiálně lépe v celé naší historii. A dokonce zmíní 60. a 70. léta jako dobu, od které spějeme dolů, což v kontextu česko-slovenské filmařiny a socialismu nezní úplně šťastně, byť se v tom blíží svému kolegovi Jiřímu Menzelovi, který od chvíle, kdy „to jde s celou dobou z kopce“ natočil jen slabé filmy (ostatně Jan Svěrák by se mohl podívat znovu na film svého otce Nejistá sezóna, který ukazuje, jak bylo tehdy snadné umělecky tvořit). A dokonce ani nové, a už zatraceně úspěšné zkušenosti amerických alternativních produkcí, seriálové tvorby, inovativního způsobů financování atd. ho nezviklají v tom, že líp už bylo.

Nechci snižovat trable českých filmařů, ale tenhle postoj je opravdu legrační. Existence kinematografie se počítá na jedno století, ani kdyby zanikla, neovlivní to umění jako takové, a už vůbec ne civilizaci. Umění se paradoxně daří možná lépe v krizových obdobích, protože „o něco jde“ častěji a hraničněji než v letech blahobytu, takže pokud se Jan Svěrák připravuje na zánik civilizace, může se možná těšit na přísun té nejsilnější kulturní produkce ve svém životě.

V žurnalistice procházíme stejným procesem, a také případná neexistence tištěných médií nepředznamenává konec žurnalistiky nebo výměny informací jako takové. Jen to všechno bude mít jinou formu, a vsadím se, že možná v něčem bude bohatší a zajímavější než dřív, tak jako film je prodloužením uměleckého vyjádření vizuálního a zvukového umění. Chaotická doba, ze které vyjdou noví vítězové. Naprosto normální evoluční proces. Samozřejmě, nové nejistoty jsou nepříjemné, ale proč od světa očekávat, že tu bude kvůli nám? A stejně jako se hvězdy němé éry filmu většinou nechytily u zvuku, aniž by to pro umění cokoliv znamenalo, ani čeští tvůrci frustrovaní z nových podmínek nemusí hned usuzovat na konec celého světa.

Stačí možná jen trochu zvednout hlavu a rozhlédnout se, jak takový svět v úpadku dokáže být bohatý na nápady a invenci. A pokud v sobě nějaký skutečný umělec doopravdy chová tak silný umělecký přetlak, hergot, to by v tom byl čert, aby ho ze sebe nedostal ven, i kdyby si při tom měl ucho uříznout.

P.S. Zbytek rozhovoru o aspektech toho, s jakými praktickými problémy se dnes filmová produkce z hlediska financování potýká, je díky své věcnosti a fakticitě opravdu zajímavý. A mimo jiné také dokazuje, jak těžké je přijímat novou dobu se všemi jejími riziky také jako příležitost a využít ji.

 

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

3 komentáře

  1. Aleš
    5. 1. 2015
    Reply

    Bylo tam slyšet i pár uplných nesmyslů. Například že bannerová reklama zasahuje přímo do děje filmu,
    to se dá říct o PP, ale rozhodně ne o banneru.
    Svěrák je skvělý režisér, ale očividně dost mizerný producent, měl by si uvědomit, že nejde sedět na dvou židlích
    a dělat vše na 100%.

  2. INgrid Artezz
    5. 1. 2015
    Reply

    Článek se mi líbí, ale našly by se výhrady. Předně si myslím, že záleží na úhlu pohledu každého z nás, jeho možnostech a okolnostech. Zkusit se podívat třeba optikou těch druhých, proč hodnotí stav takto. Například, když se pozastavujete nad zkostnatělostí uvažování a tradičností minulých generací, nelze pak přece používat zastaralý příklad umělce Vincenta van Gogha. Jde jen o to, že dnešní umělci třeba chtějí tvořit a přitom taky neumřít hlady nebo si řezat uši. Extrémy z dob, kdy se lidé beztak dožívali cca 40, max. 50 let, možná měly tehdy svůj význam. Nechci se nikoho zastávat, jen se domnívám, že vše má své a nelze jednoznačně cokoli radikalizovat. Ve všem je potřeba nacházet rovnováhu a vyvážené alternativy. Takže ano, také uznávám crowdfunding, ovšem s tím, že takováto forma podpory produktu či vize neznamená ještě úspěch a také již vyšlo několik článků o jejich nefunkčnosti…
    Ad prosperita a blahobyt: Přečtěte si poslední životopis o jedné z nejvýznamnějších a nejvlivnějších žen literátek, Virginii Woolfové, od autorky Alexandry Harrisové. Vydalo nakladatelství Argo. Krom pozoruhodného a nelehkého života této objevitelky literárního směru – proudu vědomí – a dalších experimentálních forem, se dozvíte mnoho o velmi koncepčním uvažování této mimořádné ženy ohledně nezbytných potřeb k tvorbě. Už tehdy (VW se narodila na přelomu doby viktoriánské, a svůj osud BOHUŽEL po většinu času protrpěla mezi dvěma světovými válkami) se odvolávala na vlastní pokoj, teplo, jídlo a klid. Tolik potřebnou samotu k tvorbě, bez rušivých úvah o existenci. A to vůbec nezmiňuji podmínky, jaké v té době ženy měly vůbec v postavení ve společnosti. Takřka žádné. Měla štěstí, že se od malička vzdělávala doma jako samouk, i díky pochopení od rodičů pro její umělecké ambice. Nic nevypadá tak jednoduše jako na první pohled.

  3. 6. 1. 2015
    Reply

    Ano, naprostá většina umělců minulé doby se měla násobně hůř než čeští režiséři a producenti komerční filmové zábavy. Proto Svěrákův nářek nad zkázou civilizace lze jednoduše odmítnout hned na první pohled :) Nikdo ho nenutí, aby si uřezával ucho, ale pokud se chce považovat za umělce a hořekovat nad poklesem kvality umění, tak pro to má použít jiné argumenty, než že se teď umělci mají strašně špatně, protože piráti. Co by Woolfová za piráty dala! :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *