Minulý týden jsme se byli podívat na Závisti na novou rozhlednu, byl jsem zvědavý, jak na mě bude působit. Neměl jsem nějaké předsudky předem, rozhledny mám rád a říkal jsem si, že by to nemuselo být špatně. Bohužel po tom, co jsem to viděl na vlastní oči, jsem přesvědčen, že to byl hodně nevhodný nápad. Zkusím vysvětlit proč.
Ubývá míst, která nejsou dotčena moderní civilizací. Na pláži musí být diskotéka a vodní hrad, v lese lanové centrum nebo adrenalinový park, na horách sjezdovka a wellness a na vrcholu rám s turistickým nápisem, podle kterého se na sdílené fotce na první pohled pozná, kde jsme byli. Jako by krajina sama o sobě nestačila, byla příliš nezajímavá a nudná, jako by až po dotvoření lidským zásahem získávala kompletnost i smysl, jako by nemohla existovat bez návodu k použití – tady se proběhni (a změř si čas a rychlost), tady se rozhlédni (To jsou panoramata!), tady se vyfoť (a nasdílej) a tady najez (a nech dýško).
Závist, místo největšího keltského oppida, byla jedním za takových míst. Neučesaná, zarostlá, divoká, mystická, tajemná, prostá, otevírající náruč rozjímání a klidnému spočinutí. Někdo tu vyvolával duchy starých předků, oslavoval spojení s přírodou, napodoboval rituály jedné z nejstarších civilizací na našem území, ve fantazii domýšlel tvary dřívějších stavení a hradeb tušené ve zvlněném terénu po obvodu kopce a osudy lidí, kteří tu žili.
Rozhledna tohle všechno přebila. Jdeme na rozhlednu! Strhává na sebe pozornost, je centrálním bodem kopce, který sloužil jako opevnění, zázemí, svatyně i pohřebiště, stala se hlavním cílem výletu. Z putování za mystériem minulosti je zážitková turistika s příměsí adrenalinu. Pravý opak toho, co Závist představovala do loňského roku. Postavili byste rozhlednu na Golgotě, na Mojžíšově hoře Sinaj nebo vedle athénské Akropole, podle níž se nazývá i centrální část oppida na Závisti?
Rozhledna je výsledkem zásadního nepochopení genia loci posvátného místa, nabubřelým gestem zadavatele i architekta, arogantní otisk civilizační modernity, které nestačí obyčejně být. A myšlenka vybetonovat vršek akropole barevnými betonovými bloky ve tvaru ploch původních stavení je už naprostá zhůvěřilost ignorující základní respekt a pokoru vůči místu, které dotyční dostali do dočasné správy. A zatímco v Dolních Břežanech se podařilo moderní architekturu včlenit logicky a přirozeně do potřeb obce, lidí a prostoru, rozšířit stejný princip i na Závist je hloupost.
Důkazem toho, jak rozhledna parazituje na úkor místa, je i takový detail jako hukot, který vydává vítr opírající se do jejích stěn. Stejně tak se na nějaké rozjímání nedá soustředit ani na rozhledně samotné – úzký tubus schodiště je sotva pohodlný pro jednoho člověka, zatímco se proti sobě musí vyhýbat lidé v protisměru – což přináší nervozitu, nejistotu, stres a někomu i klaustrofobické pocity. Ani nahoře není příliš prostoru, takže o soustředěném pohledu do krajiny v obvyklých návštěvních chvílích (víkend či prázdniny) nemůže být řeč, lidé hledají trochu volného místa, čekají než se uvolní prostor. O duchovní propojení s místem už tu vůbec nejde. Vylézt, vyfotit si selfie a zase za dalším zaručeným tipem na výlet. Je to velká škoda.
Ale kdo ví, třeba časem dojde i na stánek se zmrzlinou, keltský párek v rohlíku a staročeský trdelník, rozvodná skříň s elektrikou už je připravena. A třeba u toho v rádiu zahrají tu naši. Jsme děti ráje. A nevíme co roupama.
