Vrchní, prchni je pro mě osudový film. Kromě toho, že je myslím nejvýstižnějším obrazem mnoha rysů české duše a pomohl mi tak v psaní o českém nesvědomí, dotýká se ve mně něčeho hluboko uvnitř, co se špatně popisuje slovy. Bez Josefa Abrháma by ten film a hlavně postava knihkupce Vrány nemohl existovat. Byl mým nejmilovanějším českým hercem, stejně jako jeho paní Libuše Šafránková mou nejmilovanější českou herečkou.
V jeho tváři jako by pořád byla jistá melancholie a smutek, pohled člověka, pro kterého je světská sláva spíš přítěží než odměnou, protože si je moc dobře vědom její pomíjivosti a nepodstatnosti. A zároveň v ní bylo šibalství připravené si, v pravý čas, dopřát radost z radosti, humoru, vtipu, jízlivosti a ironie; co už s životem udělat lepšího, než se nad ním posmutněle jedním koutkem úst pousmát. A všechno dohromady bylo odzbrojujícím způsobem okouzlující – zosobnění nadhledu, velkorysosti, inteligence – vzácné, jedinečné, neopakovatelné.
Jsem vděčný, že jsem ho mohl vidět osobně na divadle, kdy se uzavírala nejslavnější etapa Činoherního klubu. Legendární Menzelova úprava představení Bez roucha je možná nejvtipnější a nejzábavnější kus, u kterého jsem měl možnost být jako divák přítomen, brečeli jsme smíchy na tolika místech! Abrhámova postavala ráčkovala a jeho hláška “Ta kyselina, co všechno prrrožerrre, lepidlo nežerrre.” se mi prrrožrala do paměti natrrrvalo. Ten zážitek se bohužel nedá nasdílet, stejně jako až dětská radost ze zvolání “Tady nikdo není, miláčku, všichni jsou ve Španělsku.”, kterým představení začínalo.
Prý z něj existuje záznam, ale mně se ho nepodařilo dohledat, kdybyste o něm věděli, budu za něj hodně vděčný. Naštěstí je k dispozici aspoň video z jiného ikonického kousku Činoheráku – hra Tři v tom napsaná nejzásadnější postavou divadla uměleckým vedoucím a dramaturgem Jaroslavem Vostrým. Josef Abrhám v téhle bláznivé komedii dostal hlavní roli a jeho monolog – vyznání životu – hru začíná a končí:
Nový den volá, a já křepce vstávám. Neváhej, sluho, a podej mi meč! Že jsem jak zbitý a třeští mi hlava? Hlavní je věřit, i když není več. Odešla láska? Tak nebyla pravá! Nová už kyne; slzo, rychle zteč! Padám,však padnout v zápase je čest, a schopný padat vždy znova se vztyčí, tak, jako heroj zvyklý na bolest do tváře vrahů nebojácně křičím: Myslíte, že snad dostanete mne? Jedno je jisté. Zdeptaného ne!
Jeho lůzrovská postava tu není příliš vzdálená knihkupci Vránovi, podobá se mu odhodláním překonat jak nepřízeň osudu, tak i vlastní osobnostní nastavení nesmělého, ostýchavého, a přitom stále toužícího. Navzdory zažívaným neúspěchům mají ty postavy velkou vnitřní sílu. Nikdo by takhle nedokázal odvyprávět slavnou pohádku o čuníkovi v žitě, s výjimkou werichovského podání Fimfára, nad jehož příběh o Loudalovi z Radětic nic není.
Zahrát s vážnou tváří třídního učitele Kroupovi, Hujerovi, Plhovi, Tučkovi a Šlajsovi, stěhovat uhlí paní Jechové, běhat s Haničkou Zagorovu po polích trhaných hnojem, užívat si fanfarónsky konec starých časů, soucítit s kráskou v nesnázích, dát život člověku proti zkáze nebo nečekanou hloubku panu Krbcovi a jeho zvířátkám, podniknout s vlastní ženou svatební cestu do Jiljí, nebo proč ne, jako málokdo zaměstnat mysl i srdce divaček primářem Blažejem a mnoho mnoho dalšího… bylo to krásné a bylo toho dost, abychom mohli být dost vděční, že nad tou smutnou pomíjivostí ubíhající stále rychleji pryč a pryč dokázal vyčarovat tolik vzácných okamžiků. Některé byly jen pro danou chvíli a byly to jedny z nejcennějších zážitků, ale spoustu z nich naštěstí film uchoval i pro ty, co neměli to štěstí být v divadle přímo u toho.
Před nějakou dobou jsem Josefa Abrháma zahlédl při čekání ve frontě u pultu kavárny obchodního centra Chodov, byl tam se svou paní, nenápadná přehlédnutelná tichá postarší dvojice. Když se zvedl, potkaly se naše pohledy, mlčky jsem pozdravil uctivým kývnutím hlavy, abych nerušil víc, protože jsme se osobně neznali, i když kdysi dávno četl jeden můj nepublikovaný překlad francouzské divadelní hry. On pozdrav mile opětoval. Kdybych měl kloubouk, smekl bych.
Teď za ním do sborovny dorazil nebeský Hujer a řekl: „Už je čas, musíme jít.“ Nelze říci, že by mu chyběla snaživost, ale v případě podobných osobností myslím hraničí, promiňte mi ten výraz, skoro až s drzostí. Ačkoliv je jisté, že vrchní Vrána někde tam nahoře určitě nebude hrát druhé housle.
Velké díky za všechno.