Když jsem psal České nevědomí, pomohl jsem si obrazem z filmu Vrchní, prchni. Na příběhu vrchního Vrány jsem vysvětloval oblibu vrcholných politiků Klause a Zemana. Tenkrát jsem ještě netušil, že je v tom obraze všechny o tolik předčí někdo úplně jiný.

V srpnu 2013 jsem popisoval:

"Na rozdíl od tiché a pasivní většiny, která je na tom úplně stejně, se však odvážil vzít osud do svých rukou. Způsobem nikoliv poctivým a legálním, přesto však originálním a nápaditým a s obdivuhodnou schopností improvizace, která je považována za téměř národní vlastnost. Způsobem vlastně i docela ospravedlnitelným v režimu, který jiné než nepoctivé způsoby rychlého zbohatnutí nenabízel.

Tento obraz také přináší odpověď na to, proč Češi dokážou zcela bez problémů a uzardění milovat, nebo alespoň obdivovat své anti-hrdiny. Pokud jsou aktivity za hranicí dovoleného jediným zbylým způsobem, jak v rámci existujícího systému překonat šeď a prázdnotu každodenního přežívání, pak ani nevadí, že vzpoura vypadá jako obyčejná zlodějna. Zvlášť když stejně kradou skoro všichni, kdo nechtějí okrádat rodinu.

Filmová postava tak naplňuje český sen o tom, jak na systém vyzrát, pokud by k něčemu takovému našel člověk odvahu. Češi ji nacházeli často, ovšem jen v míře odpovídající malým melouchům a malým domů, drobnému uplácení a protekcím považovaným za standard, bez kterého to nešlo. Nic velkého, jen takové to domácí maloměšťácké šizení. Když však z lůna českého prostředí vzejde postava, které se podaří udělat díru do světa a zůstat přitom pořád „jedním z nás“, lze jí prominout téměř všechno. I proto sklízel takový úspěch knihovník/číšník Vrána, i proto získali respekt Václav Klaus či Miloš Zeman. Oni nejsou výjimeční ve své jinakosti. Vydělují se pouze svou odvahou, vůlí, zarputilostí nebo chcete-li, drzostí prosadit se, přestože jsou jinak ze stejného těsta jako my všichni. Rozumíme jim, protože z nás vyšli, obdivujeme je, protože ze základu společného nám všem dokázali vytěžit maximum."

A dnes? Obraz, kdy Vrána utíká kolonádou a „v patách mu jsou příslušníci povolání, jež bylo jedním z nejtypičtějších symbolů zkorumpovanosti socialistické doby.“ je jako vystřižený z dnešní politiky. Divák komedie se směje, my v tom musíme žít. A přesto se řada z nás nevzdává toho, že bude někomu z výše uvedených držet palce, protože doufá, že jeho prostřednictvím by se nakonec mohl zhmotnit sen o zlaté hroudě. A on se zhmotňuje, jen někomu úplně jinému než voličům.

V tom filmu vrchní Vrána vypráví dětem pohádku, která shrnuje jeho životní filosofii:

"Vrána: Tak, Honzíku, poslouchej. Byl jeden čuník a všichni mu říkali: Nelez do žita. Jenomže ten čuník se každou noc odhrabal a šup do žita. Tam se měl…

Syn Honzík: Jako prase v žitě. A to je celý?

Vrána: Ne. To má ještě pokračování. Ten čuník byl ze všech nejtlustší, a když přišla doba zabijaček, šel první na řadu.

Honzík: Zabili ho?

Vrána: No. Ale ty ostatní pak taky. Ale jenom ten jeden si mohl opravdu říct: Byl jsem v žitě."

Ve filmu byl Vrána nakonec odsouzen (po bonzu od horlivého spoluobčana), aby nakonec zas seděl spolu se svým spolužákem z jedné lavice, který na šizení, podvádění a ano, „ojebávání“, postavil celou kariéru. A zbytek života už hrál jen druhé housle.

Ale my všichni víme, že je to jen pohádka. V reálném životě největšího pašíka nakonec zvolí. A bude si konečně moct říct: „Jsem v žitě.“ A na řadu jako první přijdou všichni ostatní.