Esej „České nesvědomí aneb Putování české duše do světa za zrcadlem“ (plné znění)

Kniha České nesvědomí obsahuje esej, která uvozuje výbor textů z tohoto blogu. Jedná se o pokus nasvítit stíny české duše v naději, že je dokážeme snést natrvalo na slunečním světle a smířit se s nimi. Celou knihu si můžete v tištěné podobě objednat či v elektronické podobě stáhnout do své čtečky na webu: www.ceskenesve­domi.cz. Esej dávám na web v plném znění u příležitosti aktuálních událostí na Ukrajině. Díky za váš zájem a podporu.

České nesvědomí

aneb Putování české duše do světa za zrcadlem

dopsáno 14. srpna 2013 

 

Ceske-nesvedomi-obalkaJosef Abrhám běží karlovarskou kolonádou v roli falešného číšníka Dalibora Vrány pronásledován stádem pravých číšníků. V civilu slušný, nenápadný knihkupec se ve městě s nejhorší šmelinářsko-snobskou pověstí v číšnické uniformě právě ocitl na vrcholu své závratné podvodnické kariéry. V patách mu jsou příslušníci povolání, jež bylo jedním z nejtypičtějších symbolů zkorumpovanosti socialistické doby. Do toho hraje klasická píseň Severní vítr se slovy „k nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vůbec nevrátím.

Podvodník Vrána nakonec uteče, přesněji – strhne ze sebe falešné vlasy a vousy a splyne s davem; osvědčenější taktiku pro nenápadnost ostatně v Čechách nenajdete. A pak se dokonce troufale postaví do čela svých pronásledovatelů a všechny zmanipuluje tak, že zůstanou zavřeni čekaje na policii (tehdy Veřejnou bezpečnost), pro kterou se jako jejich zástupce nechá sám vyslat. Mezitím zkasíruje hosty všech restaurací čekající na placení, a než se zavření číšníci stačí vzpamatovat, ujíždí jim i se všemi penězi.

Těžko se hledá umělecky výstižnější zobrazení paradoxů české duše a emocí vyvolávaných jejím pozorováním než právě tahle scéna z filmové komedie Vrchní, prchni!

Český divák Vránovi logicky drží palce, vždyť je tak snadné se s ním ztotožnit! Obyčejný český člověk, milý, hodný, slušný, neúspěšný, v „přirozené“ míře podvádějící své ženy, tak pochopitelně závidějící svým úspěšným spolužákům a přátelům, kteří v tom umějí chodit o mnoho lépe než on, toužící se taky jednou mít „jako prase v žitě“. Na rozdíl od tiché a pasivní většiny, která je na tom úplně stejně, se však odvážil vzít osud do svých rukou. Způsobem nikoliv poctivým a legálním, přesto však originálním a nápaditým a s obdivuhodnou schopností improvizace, která je považována za téměř národní vlastnost. Způsobem vlastně i docela ospravedlnitelným v režimu, který jiné než nepoctivé způsoby rychlého zbohatnutí nenabízel.

Tento obraz také přináší odpověď na to, proč Češi dokážou zcela bez problémů a uzardění milovat, nebo alespoň obdivovat své anti-hrdiny. Pokud jsou aktivity za hranicí dovoleného jediným zbylým způsobem, jak v rámci existujícího systému překonat šeď a prázdnotu každodenního přežívání, pak ani nevadí, že vzpoura vypadá jako obyčejná zlodějna. Zvlášť když stejně kradou skoro všichni, kdo nechtějí okrádat rodinu.

Filmová postava tak naplňuje český sen o tom, jak na systém vyzrát, pokud by k něčemu takovému našel člověk odvahu. Češi ji nacházeli často, ovšem jen v míře odpovídající malým melouchům a malým domů, drobnému uplácení a protekcím považovaným za standard, bez kterého to nešlo. Nic velkého, jen takové to domácí maloměšťácké šizení. Když však z lůna českého prostředí vzejde postava, které se podaří udělat díru do světa a zůstat přitom pořád „jedním z nás, lze jí prominout téměř všechno. I proto sklízel takový úspěch knihovník/číšník Vrána, i proto získali respekt Václav Klaus či Miloš Zeman. Oni nejsou výjimeční ve své jinakosti. Vydělují se pouze svou odvahou, vůlí, zarputilostí nebo chcete-li, drzostí prosadit se, přestože jsou jinak ze stejného těsta jako my všichni. Rozumíme jim, protože z nás vyšli, obdivujeme je, protože ze základu společného nám všem dokázali vytěžit maximum.

Polský fanda českého národa Mariusz Szczygieł v jednom nedávném rozhlasovém rozhovoru Čechy označil s úsměvem a v laskavém tónu za líné. De facto tak objasňuje, proč se těší pověsti tolerantního, mírumilovného národa. Z druhé strany to však lze vykládat jako ignoranci, nechuť bojovat za cokoliv, co přesahuje vlastní zájem, absenci směřování a zvýšenou ochotu podřídit se. Nanejvýš improvizovat v rámci možného – při minimálním úsilí, s co nejmenšími náklady a závazky.

Český národ dokáže generovat šikovné, chytré a vzdělané lidi s rozhledem a skvělými nápady, náš průměr je na tom i ve srovnání se světem velice dobře. Ovšem jen malá část na sebe dokáže vzít riziko, vsadit na jednu kartu, jít za svým cílem, ať je jakkoliv vzdálený. Ti odvážní, vyzbrojení solidním základem do začátku, často dokážou velké věci – ve sportu, ve vědě, v umění i v podnikání, zvláště pokud na domácí prostředí přestanou brát ohled.

Češi obecně nechtějí riskovat, nechtějí překonávat sami sebe. I proto si nejraději vybírají nejjednodušší řešení, proto dávají přednost vůdcům, kteří jim je slibují, proto nevidí za horizont nejbližších let, proto jim byla vždy bližší košile než kabát. Raději dají všechno všem, než aby zkusili získat něco navíc s rizikem, že by mohli mít méně. Drží se zuby nehty osvědčených vzorců až do chvíle, kdy negativa převáží nad přínosy, nebo je to už skutečně trapné (viz obliba socialistické populární hudby a režimních televiziních seriálů), jen aby nemuseli vsadit na něco, co ostatní neschválí, i proto si pěstují svůj povýšený nadhled nad zbytkem světa, který viděli jen díky organizovaným hromadným zájezdům do nejturističtějších destinací, aby nemuseli překonávat strach z neznámého, i proto jsou pyšní na ponožky v sandálech a jako jediní na světě pijí světové piccolo. Proto mají nejraději „laskavý humor, zatímco potřebnou chytrou a tvrdou politickou satiru si nedovedou vypěstovat. I proto všemu rozumějí nejlépe, jen aby nemuseli zírat do očí pravdy, která je tak moc odlišná od toho, co si o sobě a jiných namlouvají.

I proto si nepřipustí, že by v minulosti za něco nesli odpovědnost, protože tíha odpovědnosti znamená riziko konfrontovat se i s nepříjemnými stránkami vlastní duše. Proto svou duši balí do chladivého a konejšivého zábalu nesvědomí, které sice neposkytne potřebnou, ale bolestivou terapii, zato však uleví a nechá zapomenout a pomůže vydržet do dalšího dne.

 

Nesnesitelná snadnost útěku před vlastním svědomím

Němci to po druhé světové válce měli opravdu jednoduché. Své viny nemohli popřít. V ruinách rozbombardovaných měst se nebylo kam schovat – před odpovědností, před vinou, před vlastním svědomím. Nemohli se nijak vymluvit na to, že s hrůzami posledních let neměli nic společného, že za ně mohl někdo jiný, že to všechno udělali nějací cizí „oni“.

Přesto i v takové situaci se Němci snažili před sebou samými zavřít oči, zapomenout, odvrátit pozornost, vymlčet, vyhnout se bolestivému zpytování svědomí, přenést očistu na jiné. Až otázky další, nezasažené generace přinesly větší veřejnou sebereflexi, konfrontaci názorů, pojmenování a akceptaci vin, vedly k pomalé cestě za smířením. Desítky let po válce sice ještě některé případy dokážou otřást veřejnou debatou – jako případ přiznání spisovatele Gūntera Grasse o jeho působení v Hitlerjugend – ale už nikoliv jako zpochybnění způsobu, jakým se celé Německo se sebou samým dokázalo vyrovnat. Naopak, Němci jsou v dějinách možná nejobdivuhodnějším příkladem toho, jak národ může akceptovat a překonat vlastní stín.

Mohlo k tomu dojít právě proto, že nebylo kam uhnout. Lidský mozek není nastaven na přiznávání chyb. Jak potvrzují mnohé studie, knihy a zkušenosti, pravdu lze popřít snadněji než sebe sama. Jenže Hitler, holocaust, největší světový konflikt a desítky milionů mrtvých uprostřed nejcivilizova­nějšího prostoru planety jsou zrcadlo, kterého se nezbavíte a které nejde rozbít. Je všude kolem vás, stejně jako paměť činů, pro které zpětně nelze najít obhajobu. Na to nestačí žádný příběh. 

Komunistické revoluce, jejichž ničivost byla v kvantitativních měřítcích srovnatelná nebo větší (Rusko, Čína), příběh na své ospravedlnění mají – na rozdíl od hitlerovského Německa, kde šlo o podmanění světa a nastolení tisícileté říše, jsou vykládány jako lákavě znějící osvobození mas od útlaku a poroby ve jménu nové éry, která bude patřit všem. I proto je o tolik obtížnější dekonstruovat zlo, k němuž ty plány a jejich realizace vedly, a shodnout se v rámci celé společnosti na jeho odsouzení. V jejich případě se až příliš často sahá k omluvě v podobě dobrých úmyslů, kterými byla ta cesta do pekel dlážená, a řada lidí se na zvěrstva ve jménu Dobra dívá shovívavěji než na zvěrstva páchaná ve jménu knírkatého Zla. Dokonce jak Čína, tak Rusko dnes dokážou hrát zásadní politicko-ekonomickou hru v globálním měřítku, aniž by se s minulostí museli jakkoliv vypořádávat, aniž by trpěly výčitkami kvůli budování autoritativního režimu.

Proti všemu výše uvedenému bylo komunistické Československo i se svými popravenými, mrtvými, mučenými, vězněnými, vyhnanými, sledovanými, manipulovanými a nesvobodnými téměř růžovým sadem. Sice s pár polámanými keři, údržba taky nic moc, ale nějaká ta lavička na sluníčku sem tam mrak se dala najít skoro vždycky. Navíc síly režimu postupně slábly a ke konci už z něj byl jen vystrašený zahořklý senilní důchodce, který se sice uměl nenávistně ohnat holí a práskat fízlům puberťáky, ale jinak spíš jen těžce sípal a volal po kapačkách od Sovětů. A při troše šikovnosti se mu dalo vyhnout nebo utéct; a nebo uctivě nahlas pozdravit a on vás celkem nechal být nebo se dokonce přimluvil.

Těžko pak v sobě hledat motivaci a sílu hrabat se v tom všem, zvlášť s odstupem času, kdy už vlastně o nic nejde a všechno je to zdánlivě pryč. Když místo černé a bílé národ vnímá spíš 50 odstínů šedé a ještě neví, jestli se mu v nich žilo dobře nebo špatně nebo tak nějak mezi tím. Když navíc za všechno mohly velmoci a nám nezbylo, než se přizpůsobit a nějak přežít. Když i to nově opěvované Dobro, díky němuž se zas může svobodně dýchat, má samo spoustu másla na hlavě, a jak už ze základní školy z předrevolučních časů všichni víme, jde mu stejně jako dosavadním okupantům jen o nový prostor pro jeho tradiční imperialistické touhy. Očekávat v takové situaci nějakou zásadnější míru sebereflexe by mohl jen naivní idealista. 

 

Kdo neskáče, ten neskáče

Českým prostorem procházely dějiny netradičním způsobem. Nikoliv extrémně násilně, nikoliv likvidačně, nikoliv v existenciální konfrontaci postavené na volbě buď život, nebo smrt. Navíc se téměř vždy dala najít méně konfliktní cesta relativně přijatelného přežití. Při všech problémech a turbulencích doby celkem pohoda. Kraj se strdím a mlékem, mírně zvlněné kopečky s relativně slušnou obživou, klid na práci a slušný život v rámci momentálních limitů. Česká kotlina měla často podivuhodné štěstí a lid v ní se vlastně vždycky měl docela dobře.

Mobilizujte v takové situaci síly k něčemu jedinečnému, riskantnímu a odvážnému, k boji za velké ideály, za sen. Budujte národní identitu s jasnou vizí a směřováním, obětujte se pro ideály, když za ně nemusíte bojovat. Svým způsobem jsme opravdu v něčem byli Švýcarskem východu, malou klidnou zemí s bohatstvím větším než mají sousedi, kde se nepíšou historické zápisy do celosvětových dějin. Bohužel Švýcarskem bez jeho skutečně extrémního bohatství, bez jeho atypické a mimořádně dlouhé politické a náboženské tradice, bez jeho respektu k zákonu a právu, bez jeho specifické kulturní a etické podstaty.

Ačkoliv jsme většinou netrpěli obrovskými ztrátami na životech, majetku či krajině, největší zásahy utrpěl charakter. Je hořkým paradoxem, že nejspíše řadě zbabělých rozhodnutí našich předků vděčíme za to, že jsme vůbec na světě, ovšem s genetickou zátěží dlouhodobě ohnutých zad. Ostatně v kolika zemích na světě nechali obyvatelé vyhrát komunistickou stranu v ještě relativně demokratických volbách? (V roce 1946 přitom i na Slovensku před komunisty vyhrála Demokratická strana).

Střídání vládců, ideologií a epoch vyvracelo kořeny všeho předešlého, žádné uspořádání nedostalo dostatečný čas na to, aby přetrvalo, aby se zarylo pod kůži, aby mělo na co přirozeně navazovat, aby mohlo přestát jakékoliv otřesy. Nová éra vždy radikálně popřela tu předchozí. Pravidelně jsme přicházeli o nejvzdělanější lidi. Už po Bílé hoře zmizela protestantská elita, nová republika vystavila stopku šlechticům císařské éry, nacisti rozdělili obyvatelstvo podle národnostního klíče a odstartovali segregaci a likvidaci lidí a jejich masivní stěhování po celé Evropě.

Edvard Beneš, jemuž polistopadoví politici uzákonili přídomek „zasloužil se o stát, dvakrát vydal zemi cizí totalitě, přičemž před tou první utekl mezi prvními a druhé svou zestárlou neschopností umetl cestu. Se Sověty v zádech se zbavil sudetských Němců a na jejich místo do rozvrácených krajů instaloval vykořeněné lidi z východu. Komunisti pak zlikvidovali zbylou intelektuální elitu i velkou část střední třídy a vládu nad zemí převzaly plebs a lůza ve jménu světlých zítřků dělnické chudiny a všech, kteří jdou s námi. Srpen 1968 jen stvrdil slabošství našich lídrů a celkovou deziluzi ze zmarněné naděje a víry, kterou k nim okupovaný národ naivně choval.

Sametový zlom opět znamenal ideologický převrat a zmatek v duších. Kdesi se přitom sice vznášel pitoreskní duch první republiky jako drobná naděje, z jejíhož popela by bylo možné vzkřísit novou identitu, jenže stejně už nikdo nevěděl, jak vypadala, a každý si ji navíc, pochopitelně, představoval úplně jinak, zvlášť po desetiletích antikapitalistické masáže, na níž jistě byla zrnka pravdy. Ani černobílé obrázky bezstarostných filmů pro pamětníky na tom nic nezměnily.

A tak na kraji 21. století stojíme jako národ bezradně uprostřed světa, který dnes vypadá jinak než včera a zítra nebude vědět, jak vypadal dnes, a nevíme, čí jsme. Kdo jsme. A co se sebou počít. Jak snadné bylo všechno svádět na jiné – Germány, Habsburky, versailleské mocnosti, nacisty, sudeťáky, jaltské velmoci, Sověty, komunisty, Američany a znovu to Německo… Těžko hledat k budování identity lepší prostředek než společného nepřítele, bez něj však padá řetěz z kola.

Dnes sice můžeme na stížnosti a výmluvy používat Evropskou unii, ale tenhle strašák taky funguje jen někdy a jen na někoho. Jak bychom chtěli, aby nám do všeho mluvila, abychom proti tomu mohli pasivně protestovat, abychom si z ní mohli dělat legraci, abychom se mohli vymlouvat, že kvůli ní nic nesvedeme! Oč by všechno bylo snadnější! Jenže zadostiučinění v podobě skutečně věrohodné záminky pro přenos odpovědnosti z našich beder na někoho jiného nepřichází. Zákaz pomazánkového másla či tuzemského rumu jí jistě není (mimochodem v tomto duchu je zcela logiké, že typicky nejvíce emocí a fám vůči EU vzbuzilo omezení našeho práva vyrábět náhražky) a balené koblihy byly jen fáma. I to euro nemusíme přijmout, když se nám zrovna nechce. Snad jen zákaz těch klasických žárovek je jasná ptákovina.

Co zůstává? Kupónová privatizace je jen a jen naše, přece bychom nepřebírali úspěšné vzory od jinud. Bankovní socialismus jsme si také rozvrátit dlouho nedali. Kmotři? Možná tu máme italský odvar, ale na Itálii to svést nemůžeme, i když pro know how jezdíme až do Toskánska. Předražené dálnice? Nefunkční státní systémy? Cinklý fotbal i veřejné losovačky? Špatné podnikatelské prostředí? Zkorumpovaní úředníci? Všemocný a netransparentní ČEZ? Úder solární energií na solar rozpočtů? Největší míra alkoholismu a drog mezi mladistvými, nemožnost omezit kouření, největší pokrytí hazardem v Evropě, pokles úrovně vzdělání? Na koho svalíme tohle? Nebo na to chceme být hrdi jako na to světové piccolo a ponožky v sandálech?

Masaryk, Wichterle, Heyrovský, Kožená, Kubelík, Janáček, Dvořák, Jágr, Hašek Dominik, Hašek Jaroslav, Navrátilová, Lendl, Havel, Kundera, Menzel, Svěrák, Baťa, Herzigová, ano, i Dolly Buster dosáhli celosvětových úspěchů. Díky nim dokážeme toužit po výjimečnosti a v odlesku jejich slávy propadáme falešnému uspokojení, že i my sami, bez slavného jména, jsme výjimeční. Naše malé neodvážné duše dokáží být nemístně pyšné na výsledky, kterých nedosáhly, přivlastňovat si je a vymezovat se jejich prostřednictvím vůči ostatním, aniž by cítily potřebu potvrzovat je vlastními činy, přesněji aniž by jim vadilo, že je žádné činy nepotvrzují. Vždyť k přepisování dějin stačí jedna výhra dvacítky kluků v hokejovém turnaji.

Jenže z cizího úspěchu lze také žít jen chvíli a sobě samým neutečeme. Jakkoliv vlastní ambice přenášíme na úspěšné, jakkoliv se při svých selháních vymlouváme na ty mocnější, kteří nás mají v hrsti, nakonec se pohledu do zrcadla stejně nevyhneme a musíme si  přiznat, že si do vlastního hnízda kálíme sami a že nás k tomu nikdo nenutí.

Náš recept na změnu se však nepromítá ve větším úsilí, ale naopak ve větším zpochybňování jakékoliv snahy po změně, ironizujeme vše, co by mohlo naši spokojenou odevzdanost narušit. Z nouze reálné či zdánlivé nemožnosti ovlivnit chod velkých dějin jsme udělali ctnost nadhledu, sarkasmu a výsměchu, který má sloužit jako (sebe)potvrzení vlastní výjimečnosti bez možnosti a nutnosti jejího dokazování. Češi přece vždy věděli, jak se svět točí, všemu rozuměli a všechno jim bylo jasné, jen si to nechávali pro sebe a neříkali to na veřejnosti, aby nebyl průser.

Vypěstovali jsme si silný pocit výjimečnosti, aniž bychom ho museli každodenně obhajovat v konkurenci jiných světonázorů. Jó, kdybychom měli svobodu, to bychom teprvá všem ukázali! Ale takhle? Copak to jde? Jasně, plníme plán na 180 procent, i když víme, že je to celé nesmysl, ale nenechme se mýlit – stejně je to všechno jen hra a šidíme, kde se dá. A něco z toho se hodí domů, copak bysme na to při těch platech měli? Opisujeme donekonečna bludný kruh někdy mentálně očišťující, jindy však samoúčelné a pasivitu ospravedlňující absurdity.

Málokterý národ dokázal být tak efektivní ve vytváření vlastní mytologie, poměřujeme-li efektivitu reálným významem skutečných či vymyšlených historických událostí vůči síle mýtů, které kolem nich vznikly. Vždyť praotec Čech v naší tradici získal takřka Mojžíšovské rozměry a Říp je pravděpodobně nejnižší hora, která se kdy stala tak zásadním symbolem národní státnosti (455 m. n. m.).

Do značné míry uměle, byť obdivuhodným způsobem stvořená obrozenecká pýcha na odkaz minulosti, na neexistující nebo idealizované „zakladatele a otce národa a jejich dědictví se staly předpokladem semknutí etnika kolem společného jmenovatele. Nutno uznat, že výsledek byl pozoruhodně úspěšný.

Reinkarnací minulosti však proces neskončil. Mytologicko-ideologické prvky se přirozeným způsobem dál hledaly, tvořily a nacházely i v novodobých událostech, velké ideály se promítaly do ikonických obrazů nejvýraznějších osobností, jimž byly připisovány vlastnosti odpovídající panovníkům či světcům, kterých se nám nedostávalo. Celým českým dějinám se politici a historici pokoušeli vetknout jejich hlubší smysl, najít pro ně srozumitelné a sjednocující velké vyprávění.

Ovšem nevyhnutelná propast mezi realitou a ideálem ústila v proces ikonizace postav veřejného života, v potřebu jejich obraz a odkaz chránit před všemi pochybovači a kritiky, v úzkostlivou péči o správnou interpretaci jejich činů. Nejvíce tím bylo pochopitelně poznamenáno čapkovské tatíčkovství T. G. Masaryka a jen zdánlivě nelogicky se v té souvislosti jeví, že sám Prezident Osvoboditel měl potřebu svou osobu a své zájmy hájit v denním tisku nikoliv pod vlastním jménem, ale pod vymyšlenými pseudonymy. Vždyť ikona si ruce nešpiní nebo aspoň nenechává stopy. Ruku v ruce s tím šly samozřejmě zájmy čistě mocenské a poziční, o to silněji po Masarykově smrti především ze strany Edvarda Beneše, který nezpochybnitelný Masarykův odkaz potřeboval pro obhajobu vlastního prezidentství a svého odkazu.

Už v základu oslavované první československé republiky bylo cosi nepřirozeného, umělého, co sice umožnilo její vznik a přetrvání v klidnějších časech, co se však zhroutilo jako domeček z karet, jakmile k tomu byla první příležitost. Když národu chybí obecně sdílená tradice a kontinuita, zdůrazňuje potřebu jednoho výkladu na úkor demokratické konfrontace názorů a skupinových zájmů ze strachu před zpochybněním jediné pravdy, která má vítězit. A protože má málo výjimečných osobností, zbožšťuje své vůdce a upřednostňuje roli jednotlivce na úkor systémových a procesních pravidel.

To chvíli může fungovat, avšak v delším čase, při střídání fáze očekávání a fáze zklamání, a také s oslabením či úmrtím klíčových osobností přicházejí ke slovu ti, kteří dosud byli ostrakizováni. Roste polarizace společnosti, frustrované skupiny obyvatel jsou slyšet stále více a nárokují zasloužený prostor a vliv, který jim dosud byl upírán. V křehké konstelaci pak stačí málo, aby se situace vyvinula špatným směrem, zvláště když k tomu přispěje opakované selhání lídrů, předznamenávající a předurčující rezignaci národa na významnější úsilí o přežití ve chvíli, kdy přijde fatální rána.

 

Hladit po srsti, prosím

Navzdory všem okolnostem zmíněným výše jsme po listopadové revoluci v roce 1989 měli jedinečnou příležitost kontinuitu freudovských komplexů českého nesvědomí přetrhnout. Měli jsme šanci projít skupinovou terapií a přiznat si, že naše mentální nastavení neodráží tak zralý, vyspělý, velkorysý, sebevědomý národ, jaký v sobě vidíme. Ahoj, já jsem Čecháček, trochu srab, trochu měkkej, nenarovnám hřbet a dost si o sobě myslím, ale umím si vždycky nějak poradit a nezkazím žádnou legraci, pokud teda o nic nejde. 

Jenže to bychom se museli dostat do rukou jinačích psychoanalytiků, než byla svatá trojice posametového čtvrtstoletí Havel, Klaus a Zeman. Václav Havel sice dokázal na začátku roku 1990 v prvním prezidentském projevu národu říci, že „naše země nevzkvétá“, ale tím skutečná psychoanalýza a sebereflexe skončila.

Nepřekvapí, že Československo bylo na chvostu zemí, kde v roce 1989 došlo ke zhroucení totality. I sametová revoluce se nám tak nějak stala. Režim implodoval a ve srovnání s jinými zeměmi jsme se při vší úctě k aktérům revoluce, naději a pohybům, jež vyvolala, museli o změnu nejméně snažit a taky všechno proběhlo docela rychle a klidně.

Za normálních okolností by se českým (česko-slovenským) prezidentem Václav Havel stát nemohl. Nesměle se projevující intelektuál, umělec, bohém a sukničkář není typově tím, koho by si jako svého přirozeného zástupce zvolil maloměšťácký národ. Ale stalo se a s odstupem času se ukazuje, o kolik Havlův kredit přesahoval jeho současníky a hlavně ty, kteří přišli po něm. Přesto už v jeho rozhodnutích lze najít klíč k traumatům, s nimiž se potýkáme dodnes.

V opojení kouzlem hesla o lásce a pravdě vítězící nad zlem a nenávistí a schovaní za idealistickým heslem „Nejsme jako oni“, rezignovali jsme vědomě na věrohodnou sebereflexi. A Václav Havel, a těžko soudit, nakolik pod vlivem okolností nebyla jiná cesta nebo ta situace a její aktéři už v sobě onu cestu nesli, vykročil za mnoha kompromisy, které rozmělnily, pomačkaly a ušpinily proklamovaný étos Sametu. Možná i tady lze hledat příčinu smířlivého postoje celé veřejnosti vůči tomu, co bylo.

Ve zpětném pohledu se zdá být evidentní, že nepojmenováním a nepřijetím toho špatného v nás jsme zablokovali cestu k tomu, jak být hrdí na to dobré. Zpochybňováním špatných skutků význam těch dobrých zlehčujeme. V našem kolektivním vědomí máme minimum hrdinů, protože neznáme ani své zločince. Piloti RAF nejsou v učebnicích dějepisu na prvních místech, protože v nich nejsou ani komunističtí prokurátoři odsuzující z politických důvodů své spoluobčany k trestům smrti. Pravdu o sobě samých nechceme znát, protože by často nebyla příjemná. Tehdejší traumata raději vytěsňujeme, než abychom se s nimi smířili a dospěli jsme. Lze to ilustrovat na téměř každé diskusi nad případy „vyrovnávání se s minulostí – od soudů s prokurátorem Vašem či soudkyní Ludmilou Brožovou-Polednovou, přes soudy rehabilitující protiprávně odsouzené disidenty až po kauzy známých osobností spolupracujících se státní mocí od Jana Kanyzy, přes Jaromíra Nohavicu až po Milana Kunderu či členství různých politiků v totalitní Komunistické straně Československa. Před službou ideálům raději volíme nejméně náročná řešení každodeních starostí. Václav Havel kupodivu nebyl výjimkou.

Ve světle alergicky vyhraněného postoje a činů Václava Klause a ve světle degeneračních procesů probíhajících v českém veřejném prostoru v posledních letech se působení Václava Havla interpretuje mnohem čítankověji, než by odpovídalo tehdejší realitě. Jakkoliv je jeho odkaz silný, inspirativní a především v globální popularitě na dlouhou dobu nepřekonatelný, bortí se Havlův ideál především kvůli velkému rozporu jeho slov a činů. Patosem a moralistním kázáním zanesené idealistické projevy a komentáře byly strhávány na zem minimálně pragmatickými, když ne problematickými skutky.

Už legitimizace komunistického funkcionáře Mariána Čalfy na postu premiéra se setkala s otazníky, i když svou logiku zřejmě měla. Dalším zpochybňujícím momentem bylo popření původního Havlova záměru až slibu, že bude prezidentem pouze do prvních svobodných voleb, které následně porušil hned několikrát. Což možná šlo pochopit v roce 1990, ale o dva roky později, ve chvíli, kdy odstoupil z čela rozpadajícího se Československa, protože s tímto krokem nesouhlasil, už berlička tlaku doby neobstojí.

Prodej poloviny paláce Lucerna do rukou podezřelého Chemapolu také neukazoval, že jsou u Havla ideály vždy na prvním místě. Častokrát také upřednostňoval lidi ze svého mocensko-fanouškovského okruhu a dokázal jim měřit jiným metrem než ostatním, i když vytvářel dojem, že tomu tak není. Zákulisní praktiky mu také nebyly nijak cizí. S některými symboly navzdory svému uměleckému vidění světa vůbec nedokázal pracovat, jako elitní příslušník bytostně elitního prostředí pražské intelektuální smetánky se nešikovně pohyboval jak na slovenské půdě, tak se neubránil necitlivostem vůči sociálně slabším vrstvám. Mezi nejznámější příklady jistě patří známé pohrdání panelovými králíkárnami, které přestavovaly, a pohříchu stále představují, často jedinou možnost přijatelného a cenově dostupného bydlení pro významnou část populace, i když se to ze sousedství Tančícího domu nebo z hradčanských oken nevidí snadno. Obávám se, že mu v politickém chování neprospělo, ani když ztratil svůj intelektuální, povahový, sociální i mocenský korektiv v podobě své první manželky Olgy Havlové.

Také na porevolučního Václava Havla platí variace motta Krylovy písně Marat ve vaně: „Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat." Dnes naštěstí není třeba takto extrémních řešení, stačilo by jen včas se stáhnout z veřejných funkcí, což byl a je pro naprostou většinu politických reprezentantů nezvládnutelný úkol, a to včetně Havla samotného. Ačkoliv dříve, když byl na společenském okraji,  dokázal, že je za své postoje schopen obětovat i roky života ve vězení, stejně silné gesto včasného odchodu se mu na vrcholu už nepodařilo.

Není divu, že jedním z nejhlasitějších kritiků Havlova působení byl do své brzké smrti právě Karel Kryl, který na novou českou politickou elitu kladl nároky odpovídající jeho zkušenostem ze západního Německa. S odstupem se ještě jasněji než v prvních porevolučních letech ukazuje, jak jasnozřivě viděl, co se s ideály Listopadu děje. Postavil se do role hlasatele špatného svědomí nového režimu, což bylo v euforii nových časů pro zástupce nové moci snadné svést na osobní zahořklost a jeho kritiku přehlížet a odrážet jako negativistické remcání někoho, kdo s námi nežil a má tu drzost kafrat nám z bezpečí emigrace a při svých občasných návratech domů, jak to máme dělat.

Podobně rozporuplný vztah si česká společnost vybudovala k celému disentu, obzvláště tomu v emigraci. Už proto, že mezi domácími a emigranty zela propast rozdílných životů, rozdílné zkušenosti i rozdílné odvahy. Závist a obdiv byly doprovázeny v lepším případě nezájmem, v tom horším záští, pohrdáním a hlubokým odmítáním cizáckého prvku. A roli v tom nehrál jen často zkreslený pohled na míru materiálního úspěchu emigrantů, ale také psychologicky snadno vysvětlitelná averze vůči někomu, kdo prokázal větší schopnosti než já sám – minimálně byl schopen obětovat všechno jen proto, aby se nesklonil. Tento postoj dosáhl takových absurdních konců, že i v roce 2013 se mohla stát funkčním zpochybněním legitimity finálového protivníka v první přímé prezidentské volbě skutečnost, že jeho rodina z Československa emigrovala, když byl ještě dítětem, to vše okořeněné nevybíravými útoky na jeho germánský a šlechtický původ.

Václav Havel nejenže nebyl člověkem z lidu, ale také nebyl člověkem každodenní politiky. Logicky ho musel vystřídat někdo jiný, pragmatičtější a v rámci rozdaných karet politické hry mocensky šikovnější. Je největší polistopadovou tragédií této země, že se dalším nositelem české vlajky nejdříve v premiérské, a pak v prezidentské roli stal zrovna Václav Klaus.

Jakkoliv Václav Havel leckoho dráždil svým stále prázdnějším moralizováním, jakkoliv nebyl schopen uvědomovat si své vlastní limity i častý rozpor mezi svými slovy, činy a politickou odpovědností za stav věcí veřejných, v nichž stále více ztrácel pozici a vliv, přestože je svou aktivní účastí v nejvyšší ústavní funkci legitimizoval, a to včetně těch nejhorších praktik, Václav Klaus šel za svým cílem od samého začátku nekompromisně, přiznaně a s narůstající sebedůvěrou.

Na začátku 90. let vzbuzoval respekt svým ojedinělým stylem a vysokým nasazením, možná svého druhu odvahou či drzostí rozhodnout se pro jedno řešení, jít za ním a nevzdávat se ani v těch nejhorších okamžicích. Ale co je to platné, když je jeho hodnotový kompas ovlivňován psychickými okolnostmi, které by si spíš zasloužily psychoanalytika než cokoliv jiného. A s postupujícím časem diagnóza nabírala stále temnější a méně vyzpytatelný směr.

Václavu Klausovi lze bez jakýchkoliv diskusí přičíst minimálně jednu mimořádnou historickou zásluhu – za téměř idylické rozdělení Československa. Vedle tohoto aktu nejspíš blednou všechna následná negativa, jakkoliv jsme si je s ním mohli odpustit. Pokud jde o rok 1992, je možná naším největším štěstím, že při rozdělení Československa stála právě dvojice Klaus a Mečiar, kteří na rozdíl od jejich souputníků netrpěli opatrnictvím, nejistotou a nekonečným hledáním třetích cest. Kdyby neudělali nic jiného, musela by být v análech obou republik vepsána jejich jména zlatým písmem, navzdory tomu, a to je poučný paradox, že tak nejspíš učinili proti vůli většiny občanů jak na české, tak na slovenské straně, kteří se báli nejisté budoucnosti. Bohužel, oba svůj historický odkaz zdestruovali následným působením v rámci již oddělených republik. Ale zvláště s odstupem času a v porovnání s řešeními, které zvolily či nezvolily jiné národy, nelze jakkoliv zpochybnit, že rozdělení Československa proběhlo zázračně klidně a oběma národům umožnilo začít s čistým stolem.

Rozdělení republiky lze však v karikatuře vnímat i jako rozdělení sfér vlivu obou tehdejších premiérů. Jak Klaus, tak Mečiar zcela opanovali svůj prostor a podřídili ho svým mocenským zájmům, ba dokonce s podobným poločasem rozpadu. Díky rozdělení Československa se stali prvními na vesnici, což pro ně stejně jako pro Caesara bylo cennější, než kdyby byli druhými v Římě.

Václavu Klausovi lze ve významné míře připisovat zásluhy i za efektivní nastartování soutěže politických stran, pohříchu však uváděné v život jako alternativní způsob získání moci vedle havlovského méně organizovaného klubu přátel pravdy a lásky.

Pak se však pod Klausovým vedením (a za Havlova sparing-partnerství) nastoupila sestupná dráha pro něj i pro Českou republiku. Možná je to tím, že Česko zůstalo samo sobě napospas, že se postupně zbavilo všech, kteří mu nějak komplikovali život a samo o sobě nebylo schopno vymyslet, čím vlastně chce být. Židy si vzali do rukou Němci, Němce jsme vyhnali sami a se Slováky jsme neuměli tak dlouho najít řeč, až nezbývalo, než se ocitnout na vlastním písečku bez dalších děcek a skončila zábava. Co teď? Teď už nezbývá, než si vyšlápnout na jiný cíl, který nám odvede pozornost od neexistujícího směřování. Samotný Klaus z tohoto důvodu vždy cíleně hledal nějakého nepřítele, vůči němuž by se vymezoval – obětí této taktiky se v různé míře stávali občanští aktivisté, ekologové, homosexuálové, pravdoláskaři, vlastně kdokoliv, kdo nesouhlasil. Dnešní frustrovaná část populace využívá stejného myšlenkového schématu, jen jsou pro ně očekávatelně první na ráně Romové. Až se jich zbavíme, zůstane nám tu už už úplně čisté čisťounké Česko a v něm jen ti nejčistější Češi bez poskvrny. Ráj bez přívlastků.

Stejně jako jím byl Klausův kapitalismus bez přívlastků postavený na primitivní a okázalé pravičácké rétorice a bankovním socialismu, potěmkiáda nízké nezaměstnanosti a mezd do několika let dohánějících Německo, do jehož rukou nikdy nesmíme svěřit české národní stříbro, anžto by nám je proradní Sudeťáci rozkradli a uvrhli by nás do područí jak za císaře pána a celé jeho rodiny. Václav Klaus byl vždy obratným hlasatelem jednoduchých, silně rezonujících hesel dramatického charakteru doprovázených často opačnými podbízivými kroky uměle prodlužujícími neudržitelný status quo na úkor neviditelných externalit, které se měly ukázat až příliš pozdě.

Jeho stále nezpochybňovaný veřejný kredit ekonoma je skutečně pozoruhodnou záhadou, obzvláště ve světle jeho ekonomických neúspěchů. Jeho schopnost svést se na vlně těch nejprimitivnějších nálad českého národa vyráží dech, zvláště za předpokladu, že před svou jízdou dokáže onu vlnu nejdříve vyvolat. Ale k čemu je to všechno dobré, když přitom léčbou svých komplexů jen prohlubuje ty národní.

Jestli někdo není schopen sebereflexe zaujatý svými komplexy, jestli někdo nedokázal svému národu poskytnout dospělé a zralé lídrovství, pak právě on. Václav Klaus se nikdy nemýlí a nepřipustí sebereflexi ani ostatním. Jeho program a sebeprezentace je založen na negaci, na ničem pozitivním, co by ho přesahovalo. Metoda destrukce a zpochybňování cizích snah je zaručenou cestou k úspěchu, vždyť na všem se dají najít mouchy, nic nefunguje dokonale a nikomu není třeba vysvětlovat, že něco není takové, jak by ideálně mohlo být. Taková taktika dokáže vzbudit zájem a pozornost, často i autoritu, dokud ovšem není konfrontována s vlastními výsledky. Oč těžší je nést kůži na trh s ideálem, s cílem a touhou dosáhnout na něj! Klaus však nemá vlastní vize, kromě moci samotné a kromě budování svého panovnického odkazu.

Václav Klaus, toto snad nejctižádostivější dítě socialismu, založil svůj úspěch na těch nejtypičtějších vlastnostech předrevoluční doby. Dokáže se přizpůsobit každé době, morálními hodnotami pohrdá, pokud vůbec připustí jejich existenci ve volné soutěži ideových hodnot. V duchu mocenského autokratického dirigismu touží po absolutní kontrole procesů, netoleruje odlišný názor a bezohledný dokáže být vůči svým politickým protivníkům stejně jako jeho teorie vůči životnímu prostředí. Svou politiku postavil na upřednostňování ekonomického (vlastního) zájmu, efektivním populismu vůči masám, umělém vykazování či udržování makroekonomických ukazatelů odtržených od reality, promyšleném light-nacionalismu odvádějícího pozornost od vlastních problémů a na využívání národní malosti bez globálního nadhledu v kombinaci s utvrzováním sebe sama a ostatních o vlastní výjimečnosti.

Přidejte k tomu i specifické a skutečně výjimečné osobnostní nastavení primárně postižené narcistním vnímáním dítěte patologicky toužícího ovládat svět a dostanete deformovanou osobnost skutečně výjimečných rozměrů i schopností. Osobnost, jejíž vizí je moc, metodou boje ponižování, životní energií nekritický obdiv ostatních a zoufalou touhou čestné místo v učebnicích, ideálně nad Václavem Havlem. Pokud takový člověk stojí v čele státu, ten stát tím nemůže být nepoznamenán.

Václav Klaus je extrémním naplněním typického češství v jeho nejhorší podobě. Není divu, že se v něm zhlédla významná část populace, kterou přesvědčil o tom, že právě on dokáže nejen identifikovat, ale i naplnit její sny. Václav Klaus proto svým působením v čele státu prohloubil českou připravenost remcat a chytračit, vymezovat se a odmítat, pomlouvat a závidět, podrážet nohy a vysmívat se cizímu úsilí. Naplnil ideál vyčůraného čecháčkovství, které si kdykoliv připisuje zásluhy vyplývající ze souhry okolností a v případě špatného výsledku se okamžitě zbavuje odpovědnosti. Čecháčkovství, jež je připraveno kdykoliv omluvit vlastní selhání, vymlouvající se na nepřejícnost osudu, hvězd a Evropské unie, zametající pod koberec vědomé i přidružené lapsy, podvody a zlodějny, zákeřně a přizdisráčsky kritizující všechno kolem.

Takový člověk rozumí jen právu silnějšího, proto respektoval mocenské typy jako Mečiar, Miloševič, Putin, ale i Zeman, proto odmítal diskusi jako způsob nalezání konsenzu, proto odmítal narušování narýsovaného pískoviště neorganickými výpady nikým nevolených aktivistů a občanské společnosti, proto ve svých voličích viděl jen způsob, jak na vyhrazené časové období nabýt legitimity k jakémukoliv kro­ku.

V konečném důsledku však není největší tragédií české politiky Václav Klaus, ale fakt, že nebyla schopna vygenerovat někoho mnohem schopnějšího. A také fakt, že mu česká většinová populace po celou dobu jeho aktivního působení v politice propůjčovala respekt až do chvíle, než na konci svého prezidentování ukradl pero a podepsal s ním amnestii.

Václav Klaus by však stokrát mohl chtít opanovat veřejný prostor, nikdy by se mu to nepovedlo, pokud by proti sobě měl schopnou a přesvědčivou intelektuální elitu schopnou demaskovat jeho pravou podstatu. Významné části elit naopak dlouhou dobu imponoval, protože se mu podařilo rétoricky pasovat na člověka, který jí umožní realizovat její sny o úspěchu.

Prohlédnutí, například ze strany médií, však bylo příliš pomalé, kocovina dlouhá a  nepříjemná, takže se jen těžko hledaly síly na nějaký významnější a přesvědčivější protitah. S pozdním prohlédnutím už zbývá jen podrážděná a bezmocná hysterie. Přidejte k tomu chorobnou potřebu většiny politiků i médií hrát na vlastní ambice místo na výsledek, neschopnost podřídit svůj prospěch společnému cíli a neakceschopnost je na světě. Kromě toho, výskyt jedinců disponujících vlastnostmi, které by přebily podobnou míru bezohlednosti, zároveň toužících po veřejném uznání a zároveň připravených mu všechno obětovat v žádné společnosti není příliš mnoho.

Ostatně za Václava Klause může i většina z nás, která nedokázala včas prohlédnout jeho prázdnou a falešnou hru a která nedala vzniknout ničemu lepšímu než jeho odvozeninám – sviním nebo slabochům. Získával své fanoušky stejně jako falešný číšník Vrána, dokud na jeho účinkování nedoplatili i oni sami.

Pravý lídr se pozná také podle toho, že umožní vedle sebe či na svých ramenou vyrůst dalším, kteří jsou pak připraveni ho dostatečně nebo lépe nahradit. I v tom lze vidět důkaz Klausových nekvalit, jemuž je něco podobného bytostně cizí. I proto se až dodnes potýkáme se slabými vládami cíleně torpédovanými z Hradu, jakmile by jen trochu narušovaly status nejvyššího vládce – takto byl zlikvidován uprostřed evropského předsednictví Topolánek, takto byla oslabována i Nečasova vláda, takto byly torpédovány šance kohokoliv z pravicové scény narušit Klausův suverénní prezidentský majestát. Čímž nelze sejmout odpovědnost ze samotných Klausových dědiců, kteří si v politice jeden po druhém prožívali svou zastydlou pubertu, jejímž jediným cílem bylo prostřednictvím nových blondýn po jejich boku a dalších znaků moci dát všem jasně najevo ono pověstné „Kdo z vás to má?!“.

Srovnáme-li však éru Václava Klause s dalším vývojem, ukazuje se ještě jedna jeho schopnost – zachovávat formální atributy role a vyvolávat dojem. Zkrátka nepostrádat jakousi základní eleganci a formu, ať už se odehrávají činy jakýchkoliv důsledků. Protože to, co následovalo (a neobjevilo se to až s přímou prezidentskou volbou a vítězstvím Miloše Zemana, ale přicházelo to postupně za Klausova prezidentsví a on sám tomu chytře pomáhal) znamená už zcela volný pád do hlubin.

Od zmarněných ideálů ústících do moralistních banalit neonových srdíček svítících na románské bazilice na Pražském hradě na počest Václava Havla, přes nekompromisní politikaření předstírající souboj velkých ideologií ve jménu čecháčkovské pohody a ve stínu nenápadného autoritářství jsme se za oněch dvacet pět let dospívání dostali až k monumentálnímu vítězství plebejských hodnot, které prosadily alkoholika na Pražský hrad a které neberou zajatce ani ohledy. Opilí výhrou, nabytou mocí i alkoholem znásilňují veřejný prostor jakýmikoliv prostředky. Zatímco jsme na začátku našeho přerodu ideály vzývali, následně ignorovali, teď už je všechno úplně jedno.

Co na tom, že soud potvrdil, že při prezidentské kampani Miloše Zemana byl porušen zákon, co na tom, že transparentní účty prezidentských kandidátů lze využívat ke korupci v přímém přenosu a za přímé pozornosti všech diváků s právem volby? Už není třeba skrývat se za vznešená slova, představitelé lůzy znovu uchvátili vládu a ostatní jen nevěřícně přihlížejí, jak to mohlo dospět až sem. Stali jsme se dalším důkazem přísloví, že žába vařená v pomalu se ohřívající vodě nedokáže sebrat sílu a vyskočit včas, než se uvaří docela. Lid to tak chtěl.

A ačkoliv i teď existuje spousta a relativně jednoduchých řešení, jak monstru znovu nasadit řetězy a spoutat je pravidly, ať už jsou jakkoliv nedokonalá, ukazuje se, jak málo síly, zájmu, schopnosti, hrdosti a cti mají všichni aktéři tohoto trapného odpudivého dění, v němž už dávno nejde o směřování téhle země, o souboj idejí a hodnot nebo o veřejnou službu.

 

Zasloužíme si budoucnost?

Ukazuje se, že pro postup nemoci není rozhodující jen to, jak schopný a infekční dokáže virus být, ale také to, jak se s ním organismus dokáže vypořádat. Ukazuje se, že organismus českého národa je na něco takového naprosto nepřipravený, není zocelený náročnými zkouškami, neotužuje se v náročných výzvách a úkolech, nemá naučené obranné mechanismy, nevystupuje z komforní zóny vlastních starostí do nekomfortní zóny veřejného angažmá, neusiluje ze spodních pater o změnu, respektování pravidel a práv.

Česká duše se tak spokojeně vydala do světa za zrcadlem, kde na rozdíl od pohádek sice nevládnou podivuhodná kouzla, ale hlavně v něm chybí zrcadlo, do kterého by se musela dívat. Nemusíme se z ničeho zodpovídat, nejsme konfrontováni s nepříjemnými pravdami, vždy se najde někdo, kdo může za to, že se máme špatně a na kom si můžeme vybít svou frustraci a zlost. Nespojuje nás nic pozitivního, pocit sounáležitosti začínáme stavět na křivdě, zlobě a nenávisti. V procesu sebe-potvrzování a sebe-ospravedlňování jsme dosáhli na vrchol svých možností. Zbyli jsme si my a jenom my.

Naše dědictví je roztříštěné a vyžaduje mravenčí práci a mnoho štěstí, než z něj pár kousků slepíme dohromady. Necitlivost a buranství staví panelová nebo železobetonová monstra uprostřed památkových zón našich měst, zákonů a společenských pravidel, strhává památkově chráněné domy, z nichž zůstává jen barvotiskově přelakovaná potěmkinovská fasáda schovaná za blikajícími nápisy reklam, staví satelitní městečka izolovaných lidí, kteří si nemají co říci, dává zelenou brutálním přestavbám, přílepkům, výjimkám z pravidel nebo jejich bezostyšnému porušování za cenu drobných pokut. Vekslácká elita zbohatlíků netuší, že jmění s sebou nese odpovědnost, nestaví na vkusu, noblese a tradici, protože se v jejich rodinách žádné nevyskytovaly, jejich úsilí je neseno nekultivovanou arogantní okázalostí moci a peněz dokladující zajištění a schopnost rychle se zorientovat v překotně se měnící době, výt s těmi správnými vlky a nehledět ani napravo, ani nalevo.

Co zbývá? Jednou ze dvou pravděpodobných cest je absolutní rozklad ústící do otevřeně populistického směřování a nahrazujícího dosavadní negativismus nenávistí ventilovanou na nejslabších článcích a nejaktivnějších třídních nepřátelích. Rozložení zbytků politické kultury jistě některým skupinám vyhovuje, protože chaos dokáže vždy generovat, byť s vyšším rizikem, násobně vyšší zisky těm, kteří jsou na něj připraveni, než dovoluje standardní a kontrolovaný pohyb v rámci pravidel; ostatně v úvodu zmíněný film Vrchní, prchni! je v tomto ohledu dostatečně ilustrativní. Lze přepokládat, že na další destrukci budou tito lidé pracovat tak jako dosud a že jim bude stále těžší vzdorovat s jejich narůstající sebedůvěrou a mizejícími skrupulemi, už proto, že najít soudržnost a odhodlání v boji proti tak silné mocenské skupině je nesmírně těžké.

Druhá cesta obsahuje naději, že žába v příliš horké vodě na poslední chvíli stihne vyskočit. Vyčerpaná, šokovaná, zklamaná a stokrát podvedená sebere zbytky všech svých sil a udělá něco, co už nikdo nečeká a co by bez takto kritické chvíle neudělala. Možná se spojí země s nebesy a aktivní, angažovaní, chytří a vzdělaní lidé se dokáží propojit a vytvořit společnou sílu, která bude schopna obstát vedle útoků klasických mocenských hráčů neštítících se ničeho a která bude schopná nabídnout životaschopnou alternativu pozitivního charakteru.

Těžko se přestává doufat, že lidé žijící v Česku chtějí věřit v něco správného, jít za ideálem, usilovat o něco smysluplného, jakkoliv takové snahy mohou být zesměšňovány a ironizovány těmi, kteří nikdy ničeho nedosáhli, právě proto že nikdy neměli odvahu zkusit udělat nic z toho, čemu se posmívají. Chce se pořád věřit, že zástupci mladších generací nejsou jen zlenivělí snadno dosažitelným konzumem zajištěným po listopadu našlápnutou konjunkturální generací jejich rodičů, že nejsou deprivovaní absencí motivace a nedostatkem schopnosti najít svůj vlastní smysl a směr, že nejdou jen ve šlépějích některých svých otců a matek zvyklých na okrádání státu, firem a obchodních partnerů. Snad si jen nenamlouváme, že představují mnohem sebevědomější, uvědomělejší, společensky i environmentálně odpovědnější a zralejší, otevřenou, nebojácnou generaci, která dokáže zkorumpovaný establishment porazit vtipem, nadhledem, velkorysostí, nasazením, aktivitou, násobkem schopností, znalostí a neporovnatelně větším rozhledem.

Současná ekonomická, ale hlavně společenská krize je katalyzátorem hlubších změn, které mohou vyústit buď ve velkou tragédii, nebo v nastolení obrozených pravidel hry. Je možná malá šance, aby na světě vyhrálo to lepší v nás, ale možná je větší než v celém 20. století. Pokud se to podaří, pak má i česká duše šanci akceptovat svou minulost, své komplexy a svou dřívější malost. Pak má šanci konečně stát rovně a se vztyčenou hlavou na vlastních nohou a bez obcházení pravidel ukázat, co všechno v ní je.

Nezbývá proto než doufat, že teď, kdy už se není nač vymlouvat, Češi dříve či později překonají svou nechuť riskovat a seberou odvahu ke konfrontaci s okolním světem a sebou samými. Jak se píše na závěr jedné z nejpronikavějších knih, které jsem kdy četl, Chyby se staly (ale ne mou vinou) Carol Tavrisové a Elliota Aronsona:

            "V konečné analýze zkouška charakteru národa ani morální integrity nějakého jedince nezávisí na jejich bezchybnosti. Závisí na tom, co uděláme poté, co se dopustíme chyby. Čínský filozof Lao-c' poznamenal před více než dvěma tisíci pěti sty lety:

 

Velký národ je jako velký muž:

Když udělá chybu, uvědomí si ji.

Jakmile si ji uvědomí, připustí ji.

Jakmile si ji připustí, napraví ji.

Ty, kdož ho upozorní na jeho přehmaty

považuje za své nejdobrotivější učitele."

 

Kniha České nesvědomí obsahuje esej, která uvozuje výbor textů z tohoto blogu. Jedná se o pokus nasvítit stíny české duše v naději, že je dokážeme snést natrvalo na slunečním světle a smířit se s nimi. Celou knihu si můžete v tištěné podobě objednat či v elektronické podobě stáhnout do své čtečky na webu: www.ces­kenesve­domi.cz. Díky za váš zájem a podporu.

 

 

 

Právě vyšlo: nová kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

4 komentáře

  1. Petr Pícha
    20. 3. 2014
    Reply

    Skvěle napsáno! Díky. Kde se to podepisuje? :-)

  2. […] Přesto se pořád ptám sám sebe. Jak je možné, že si zrovna česká společnost nedokáže spočítat jedna a jedna? Proč nedokáže rozlišovat a všechno míchá do jedné rozbředlé kaše bez hodnot a vlastních zájmů? Pořád toužíme mít extrovní místo ve světovém dění, aniž bychom světu měli co výjimečného nabídnout. Chceme těžit maximum z toho, co mají ostatní, aniž bychom k tomu chtěli jakkoliv přispět nebo cokoliv obětovat. Kverulování máme jako politický program. A pak všem rádoby měříme stejným metrem – všichni jsou na špatné straně, všichni lžou, všichni jsou špína, „nikomu se nedá věřit“… Pořád totéž, i čtvrtstoletí po revoluci. Na ďáblově lopatě ochotně a bez zaváhání. Nihilisticky a odevzdaně, ale se spikleneckým „my přece víme, jak to je“ na cestě do nikam pod vlajkou českého nesvědomí. […]

  3. […] Esej „České nesvědomí aneb Putování české duše do světa za zrcadlem“ (plné znění) Tweet Tweet This Post function showme(id, linkid) { var divid = document.getE­lementById(id); var toggleLink = document.getE­lementById(lin­kid); if (divid.style.dis­play == ‚block‘) { toggleLink.in­nerHTML = ‚Show Comments.....‘; divid.style.display = ‚none‘; } else { toggleLink.in­nerHTML = ‚Hide Comments‘; divid.style.display = ‚block‘; } } […]

  4. Josef Janoušek
    4. 4. 2016
    Reply

    Díky za inspirativní čtení, které se asi všem Čechům líbit nebude…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *