Strach nad Ukrajinou

Až budou dějiny za desítky let hodnotit dnešní konflikt na Ukrajině, všem bude jasné, proč k němu došlo, proč se události vyvíjely až na konec příběhu a proč k němu nemohlo nedojít. Ovšem dnes dostanete tolik odpovědí, kolik otázek. Nevyhnutelnou kauzalitu věcí, kterou budou vidět naše děti a vnuci, nevidíme. Ba co víc, co když vlastně žádná opravdová nevyhnutelná kauzalita neexistuje?

Tento text byl napsán pro magazín 067.cz, kde naleznete mnohem více doprovodného materiálu k danému tématu a mnoho dalšího. 

putinkrym

Máme sklon předpokládat, že vůdci velmocí mají promyšleno desítky tahů dopředu, že jejich kroky dávají smysl a jsou vnitřně konzistentní. Vždyť to samé si myslíme i o našem vlastním konání. A přitom jen máloco může být více iluzorní — každý člověk, i sám císař, podléhá sobě samému, svým emocím, předsudkům, omezenosti informací a jednostrannému vidění situace, a taky svému strachu.

I diktatura je na strachu založena — ovšem nejen na strachu ovládaných, ale také na permanentním strachu mocných ze ztráty svého postavení, které je tím víc vratké (a jeho ochrana agresivnější), čím zjevnější je, že by v přirozených podmínkách neobstálo. Tragédií, ale nakonec i štěstím světa spoutaného vášněmi mocných totiž vždycky byla jejich narůstající iracionalita, paranoia, postupné šílenství a strach. Strach ze ztráty moci, ze zrady a z vlastního konce. Klíčové pak bylo, kdy se oblouk od narůstající moci a úspěchu začal lámat zase zpátky a kolik to stálo mrtvých. Napoleon, Hitler, Mussolini, Husajn, Kaddáfí, Pol Pot, Bin Ládin… všichni skončili špatně, jen to bohužel trvalo příliš dlouho. Někdo dožil v relativním klidu — Stalin, vůdci Číny nebo KLDR, dožívající Castro — ale většinou proto, že se jejich nepřátelé dokázali smířit s jejich existencí uvnitř hranic jejich země a udržet je v nich.

Při pohledu na to, co se děje na Ukrajině, se nelze úplně ubránit dojmu, že i v tomto případě je kromě jiného zásadním hnacím motorem událostí strach. A to nikoliv strach chudých Ukrajinců, kteří se vzepřeli zájmům svého prezidenta Janukovyče, ale strach mocných, kteří si uvědomili, že se jim situace rozpadá pod rukama. Janukovyč se bál, že ztratí svou legitimitu a moc, a proto propásl šanci na včasnou a důstojnou rezignaci či alespoň ústupovou strategii… a legitimitu a moc stejně ztratil. Rusko se bálo, že ztratí vliv na Ukrajinu, strategickou zemi ve své tradiční sféře zájmu, a proto se rozhodlo rychle všechno vsadit na jednu kartu a jít do nepřipraveného konfliktu, přestože plně v souladu se svými tradičními geopolitickými potřebami (a možná i podle nějakého plánu, který byl pro tento případ v dříve připraven). Díky tomu se však zvýšila pravděpodobnost, že Rusko nakonec taky dopadne špatně — možná neztratí Ukrajinu, ale přijde o mnohem víc na jiných frontách.

Putin potápějící se pro historické amfory, Putin létající s jeřáby, Putin nahoře bez lovící zvěř, Putin hrající hokej. A samotný vrchol — Putin imperátorsky zahajující olympijské hry před zraky celého světa. Klasická stylizace mocného vůdce největší země planety, okázalá demonstrace schopností alfa samce, pudová záležitost na téměř hormonální úrovni v tradiční logice samoděržaví. Jenže má to svou druhou rovinu odhalující za slupkou poloboha zranitelnost — ještě před nedávnem se stejný Putin pokoušel na klavíru primitivně vydrnkávat melodii Blueberry Hills a legrační angličtinou cha­trně trefoval „Bljůberyhils“ před snob­ským publikem složeným ze zaprášených hvězd západního showbyznysu.

K smíchu? Ano, ale hnaný touhou po uznání, po přijetí mocnými na druhé straně, kterým závidí, touží být jako oni, chce se jim předvést, ukázat svou moc a získat jejich respekt a uznání. Ale čím víc se o to snaží, tím víc odhaluje své zoufalství a potvrzuje, že k nim nepatří. A pokud to nejde po dobrém, půjde to po zlém, dokáže celému světu, že si respekt zaslouží. Udělá největší olympijské hry v historii, vezme si a znásilní, co bude chtít, zvlášť to, co mu jako vládci Ruska přirozeně náleží — Čečnu, část Gruzie, Krym, Ukrajinu… A tak car všech komplexů pohánějících rozervanou ruskou duši teď rozhoduje o osudech tisíců vojáků, stovek tisíců demonstrujících, milionech Ukrajinců a Rusů a možná desítkách milionů lidí planety zatažených proti své vůli do jeho posedlosti.

Myslím, že do událostí na Ukrajině a v Rusku se tento aspekt promítá dost zásadně. Po roce masivních protestů v srdci ruské metropole, po té neuvěřitelné drzosti obyčejných Ukrajinců vzít svůj osud z rukou oligarchie do těch vlastních, navíc ve chvíli, kdy vrcholily olympijské hry, během nichž měl zcela svázané ruce, Putina posedl vztek, lícní strana stejné mince, která má na rubu strach. Ztráta Ukrajiny by byla extrémně silným povzbuzením pro ostatní satelity i pro samotné ruské občany. Proto se rozhodl pro rychlou reakci, která nevykazuje známky velké promyšlenosti. Sáhl po tradičních postupech kombinujících propagandu, dezinterpretace, provokace a účelový výklad legitimity. Spoléhá na slabost Západu, na jeho neschopnost být dostatečně rychlý a akceschopný, na jeho energetickou závislost a ekonomické oslabení dlouhotrvající krizí, na rozdílnost postojů jednotlivých zemí, které vyústí v trpnou bezradnost. Počítá s narušeným morálním a hodnotovým profilem západního světa, který utrpěl válkami v Iráku a Afghánistánu, který čelil stejnému zpochybňování, když si bral, co mu nepatřilo, a nelze popřít, že mu u řady lidí tento srovnávací mechanismus výtečně vychází.

Ovšem ve spěchu a strachu, pod tlakem událostí, které se vymkly kontrole, jsou jeho kroky dost snadno čitelné. Ani mohutná propaganda nedokáže zakrýt míru jejich zlovolnosti, jejich nelegitimitu a rozpor mezi rétorikou a skutečností. A vlastně také jistou trapnost, která se jasně vyjevuje, když Rusko obhajuje narušení mezinárodních pravidel hry infantilními výmluvami na úrovni mateřské školy. Využít neoznačené bojůvky jako zástěrku, popírat jejich ruský původ, přičemž všichni vědí, že jde o ruskou invazi, a potvrzují to i samotní okupující vojáci? Ohánět se zvacím dopisem Janukovyče, kterého už všichni odepsali, včetně samotného Putina? Žádat návrat k původní dohodě mezi Majdanem a Janukovyčem, kterou Rusko jako jediné nepodepsalo? Zaštiťovat se ochranou ruských občanů, kterým nikdo neubližuje? Čekat na to, až někdo zareaguje na provokaci, aby měli důvod rozjet útok naplno?

Možná se to nezdá, možná se to ještě dlouho neprojeví v konkrétní situaci, možná se situace zdramatizuje do největší evropské katastrofy od druhé světové války, ale Putin obsazením Krymu už podle všeho nastoupil na klesající část své historické křivky. Až dosud si svět mohl navzdory řadě jeho excesů namlouvat (a Spojené státy si to pod Obamou jistě namlouvaly), že existuje šance na to, aby Rusko klikatou cestou pod Putinovým vedením směřovalo více méně odhadnutelným a přijatelným směrem; ostatně přiřknutí pořadatelství olympijských her bylo důsledkem takového předpokladu, pokud necháme stranou pozadí olympijského byznysu jako takového. Ovšem po obsazení a očekávané anexi Krymu už nejde zavírat oči — karty jsou odkryté naplno.

Sám Putin ruské renomé nijak nevylepšuje. Komentátoři a analytici si toho nejvíce všimli při jeho úterní tiskové konferenci, jejíž obsah se dá nazvat různě, jen ne jako vnitřně konzistentní a obsahově přesvědčivý. Stejně tak Angela Merkelová usoudila, že se Putin pomátl, jak zní její podle všeho přesná citace, doplňovaná o charakteristiku, že ztratil kontakt s realitou. Podle téhle interpretace už Putin nastoupil na cestu k zatracení, jen nevíme, jak přesně bude vypadat a koho na ní strhne s sebou.

S prodlužující se dobou, kdy neoznačená vojska Ruské federace musí trpně stát na místě a ruští pohlaváři dál popírat, že s nimi mají cokoliv společného, se v plném světle ukazuje absurdita celé situace a stále více lidí vidí, o co ve skutečnosti jde. A stále více lidí sbírá odvahu k vyjádření svého postoje i přímo na místě. Ukrajinští vojáci beze zbraní pochodující proti namířeným samopalům krymských okupantů. Tisíce lidí demonstrujících proti vojenské agresi bez vlastního násilí. Je to jen zvedání hlavy v relativním klidu před děsivou bouří?

Kdo ví. Když bylo Rusko donuceno naplno odkrýt karty svých zájmů, vzbudilo odsudek jasnější a silnější, než se kterým možná počítalo a než který by si mohlo přát. A Rusko odkrylo karty nerafinovaně, přímo a nenechalo si otevřená zadní vrátka.

Tváří v tvář jeho neskrývaným zájmům tak může dojít k efektu, který si Putin přeje ze všeho nejméně. Pokud západní lídři pochopí, jaké riziko mají před sebou, není vyloučeno, že to povede k mobilizaci jejich schopností, usnadní hledání společných zájmů, vyjasní priority a upozadí podružnosti. Už si toho stačil všimnout i Václav Klaus, který bije na poplach: „Atmosféra konfrontace, ohrožení a strachu bude rychle zneužita k výraznému přitvrzování evropské unifikace a k urychlenému vytváření z centra řízeného evropského superstátu,“ Klaus však neříká, kdo tuto atmosféru konfrontace, ohrožení a strachu nastolil. Ale i takové exaltované výkřiky odepsaných politiků mohou ostatním usnadnit nalezení společné cesty.

Sice se Evropská unie a Spojené státy ještě neshodly na míře tvrdosti opatření, která proti Rusku zavedou, ale většinový odsudek okupace je nepochybný, stejně jako vědomí toho, že rozpínavost Ruska zachází příliš daleko (a příliš blízko k hranicím EU). Dějiny přece jenom nejsou prostým opakováním minulosti — mementa rakouského anšlusu a Mnichova v roce 1938, Maďarska 1956 i Českos­lovenska 1968 jsou stále přítomná v evropské kolektivní paměti a nabízejí řadu výmluvných srovnání a usnadňují představivost i méně přesvědčeným nebo lhostejným. Členství postsocialistických zemí také Evropské unii přináší větší citlivost a empatii pro pochopení situace, zvláště když z pudu sebezáchovy vhání energii do evropského prostoru aktivní Polsko v čele s výrazným ministrem zahraničí Radosławem Sikorskim. A jakkoliv Západ reaguje opatrně a bez velkých gest, zdá se, že postupně může dospět ke sjednocenému a přesvědčivému postoji. Ale jenom v tom případě, že lekce získaná zabráním Krymu bude pro Evropu poučením větším, než byl ve své době anšlus Rakouska.

Pokud se situace nezlomí do skutečné války (což s ohledem na neznalost Putinových cílů a ochoty vyhrotit situaci nelze odhadnout), existuje poměrně slušná šance, že by z této nebezpečné konfrontace mohly evropské, tedy i české zájmy vyjít posíleny. Nevíme, k čemu všemu dojde, stejně jako nikdo netušil, že nějakých sedm kulí v Sarajevu odstartuje miliony mrtvých ve světové válce, i když našim potomkům asi bude jasné, proč dějiny v letošním roce směřovaly určitým směrem.

Z toho však plyne jedno zásadní poznání — chod dějin není danost, naopak máme pořád šanci ho dost významně ovlivnit, jakkoliv protistrana už teď může být rozhodnuta hnát konflikt až do krajnosti, zvlášť pokud se domnívá, že už kvůli ztrátě hrdosti a domácí popularitě, která Putinovi v posledních týdnech vzrostla, z důvodů ekonomických zájmů nebo nezbytné strategické potřeby nemůže couvnout. Bylo by jistě lepší, kdybychom příštím generacím odkázali, že jsme byli připraveni naše hodnoty hájit a že jsme se pevným postojem pokusili zabránit nejhoršímu, i kdyby se to nakonec nedejbože nepodařilo. Musíme si však uvědomit, a bez toho to skutečně nepůjde, o co se hraje a jak jsou rozdané karty. Kdo je ve skutečnosti agresorem a komu všemu zvoní hrana a že doopravdy zvoní i nám. Permanentní relativizace všeho a všech, kterou řada lidí v diskusích na toto téma okázale demonstruje, totiž v konečném důsledku nahrává té horší straně. Protože relativizace zbavuje ty, kteří by se měli bránit, akceschopnosti a vede je k absolutnímu nihilismu.

Spousta lidí si ještě neuvědomuje, v jak enormně vážné situaci se nacházíme a co všechno může být v sázce. Nemusí být daleko doba, kdy budeme postaveni před jasnou volbu Rusko nebo Evropa (a může se dokonce stát, že bude ten lepší případ, pokud na takovou volbu ještě bude příležitost). Dnes, bohužel až pod tlakem, ale snad aspoň v takové chvíli, má Evropská unie jedinečnou příležitost ukázat svůj smysl a význam. Dosáhne toho jedině jednoznačným postojem, aktivním přístupem, vyjednávací akceschopností a jasným plánem kroků, které jí v dohledné době umožní zvýšit její bezpečnost, nezávislost a sílu. A jedině tehdy, když nepodlehne momentálnímu strachu, který teď nad Ukrajinou a celým světem visí — ať už je to její vlastní nebo ten Putinův a ruský. Není třeba dodávat, jak žádoucí by bylo, abychom v téhle historické zkoušce obstáli.

 

Související:

Mnichovský přízrak nad Kyjevem

O naší odpovědnosti za stav světa

 
Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

8 komentářů

  1. Papperwing
    13. 3. 2014
    Reply

    Já nevím, ale docela jasně vidím naopak západní propagandu, jež má docela velké díry. Ruská armáda na Krymu. Kde? Je to domobrana už jen proto, že ruská armáda je daleko moderněji vybavena. Že mluví rusky a hlásí se k ruskému občanství? To ale většina obyvatelstva Krymu. Že se tam objevil zásobovací vůz s ruským označením? Na Krymu jsou ruské základny to by mohlo být jedno vysvětlení, druhé třeba to, že když jsou tam jen ruské elitní jednotky, co tam dělají nevycvičené čečenské jednotky. Proevropská legitimní vláda? Banda ultranacionalistů obsadila srdce demonstrace, nechala nejspíše střílet do vlastních lidí, aby to vypadalo, že to vláda, a aby mohli vyburcovat lid pro násilné svrhnutí vlády. Evropa nikdy nechtěla dovolit, aby někde vznikla vláda novodobých nácků, ale sotva to je krok proti Rusku, tak proč ne? Že diktátor Janukovič nechal střílet do ubohých demostrujících lidí? No to možná ano, ale až po tom, co ubozí bezbraní demonstranti zabili patnáct policistů a na stovku jich zranilo. Pokud vím, tak dřív než jsem viděl jakoukoli akci ozbrojených policistů, tak dříve šlo vidět ubohé demonstranty s puškami střílejících proti policistům. Že u nás v Evropě či v americe by se nic takového nikdy nestalo? Když byly demonstrace v USA tak demonstranty vláda nechala rozehnat buldozery. Na ukrajině je drželi ze začátku pouze v bariérách aby neničili majetek jiných. Takovýhle věcí, kterými nás krmí západní média je spousta. Vše to je způsobeno tím, že Ukrajina má ještě potencionální trh pro západní řetězce a je potřeba je tedy pořádně rozebrat.

    • 13. 3. 2014
      Reply

      Nemám ve zvyku mazat komentáře, u toho vašeho mám sto chutí. Tak zatemnělé myšlení bez ohledu na fakta, to je opravdu pozoruhodný úkaz. Doufám, že si to přečtou všichni jako dokonalou ukázku toho, s jakými předsudky se musíme vyrovnávat a jaké předsudky pomáhají Rusku v rozšiřování jeho vlivu.

      • ja
        12. 5. 2014

        Pravda bolí, s tím se smiřte.

    • Petr Havel
      13. 3. 2014
      Reply

      Mohl byste prosím zveřejnit své jméno? Rád bych věděl, kdo za takovým komentářem stojí. Mám v plánu se vyhýbat blbcům, tak ať vím.

  2. Richenza
    17. 5. 2014
    Reply

    Vážený pane Simkaniči, dnes jsem objevila Váš blog a nesmírně mě potěšil, byť právě z tohoto článku mrazí. Ale to není chyba článku, naopak – mrazí mě z celé současné situace, vlastně déle, než to eskalovalo do toho, co se děje nyní; ve skutečnosti mě to nepřekvapuje, ve vzduchu to bylo již déle.
    Vrátil jste mi víru v to, že jsou tu inteligentní novináři, lidé, kteří nejen vidí, ale jsou schopni a ochotni to i napsat. Vaše postřehy, analýzy izávěry jsou brilantní. Jste velmi inspirující. Děkuji.

  3. Vlasta Čudanová
    19. 10. 2014
    Reply

    Autorovi: Váš článek čtu až dnes = 19.10.2014 „Strach nad Ukrajinou“, ze kterého nevyplývá nic jiného, než že Putin „uchvátil“ Krym a nezastaví se ve svých „choutkách“ dobývat zpět satelity bývalé varšavské smlouvy. Píšete to na základě kombinace jakých si historických analogií a analogií s dalšími diktátory. Podívejme se však na fakta: 1. Krym už je připojen k Ruské federaci. 2. Na Ukrajině je občanská válka, kterou vede Porošenko proti separatistům 3. Je plno mrtvých civilistů na Ukrajině, včetně mnoha dětí a ani jedno z nich nezabila ruská armáda, přesto se vše dává za vinu Putinovi.
    Nejsem novinář, ale kdybych byla, tak bych si dala práci s tím, že bych bezodkladně sestavila topologii toho, jak se situace vyvíjela a to od posledních událostí až k tomu, jak skončil Janukovyč, respetive k bodu kdy zástupci EU s Janukovyčem sjednali dohodu. Závěr: Domněnky jsou to, co vede k naprosté neprofesionalitě novináře a já bych si přála, aby tu existoval jeden jediný novinář, který by sděloval místo domněnek (v tomto případě o tom, co si myslí a co v srdci chová Putin) fakta a dokázal je nejen popsat ale následně shrnout do závěru ke komentování. Osobně jsou všichni vedle proto, že ani ty domněnky nevytvářejí na základě faktů: Lidé na Krymu nejsou ani trochu v pozici, jako my v roce 1968 vůči armádám Varšavské smlouvy. Domněnka, že se „Obyvatelům ruské národnosti nic neděje“ byla také naprosto mylná, protože fakta nehodící se,nebrala v potaz, ta fakty byla – nárůst náckovství na Ukrajině. Dnes obyvatelé Krymu se k Putinovi mohou i modlit, protože jsou živí a zdraví na rozdíl od mnoha mrtvých civilistů v Donbassu. A Porošenko se sám začíná bát vypuštěného „džina“ ve formě Jarošových nácků. Strach nad Ukrajinou roste. Především proto, že Obama je už zřejmě z neschopného vedení Ukrajiny otrávěn a má úplně jiné starosti, než Ukrajinu. Státy v EU mají ztráty ekonomické, Rusko už opustilo cestu „přátelství se západem“ a vydává se na cestu „přátelství s Asií“. Putin je možná „nadsamec“ a rád se prezentuje jako všeuměl (mimochodem, mě to také připadá tak trochu „přitažené za vlasy“), ale Putin zřejmě velmi dobře zná mentalitu Rusů a ví (respektive jeho poradci), co zaujme, aby jeho lidé souhlasili s jeho strategií. To je merketing v politice. Američtí prezidenti také ví, jak na své voliče a také jsou tak trochu tím směšní – pro nás, co nemáme americkou mentalitu. To přece není vůbec důležité. Důležité je, že v Rusku jsem měli hráz proti agresivnímu Islámu. Tu budeme mít i nadále, ale může se stát, že Rusové od sebe odvrátí hrozbu teroristů pouze tím, že se oprostí od jakéhokoliv přátelství k USA a pak jim bude stačit jen pár pokynů jak tu hordu nepřátel přesměrovat ke zničení USA ..a nehnou ani prstem na podporu boje proti Islamistům..

  4. […] společnosti. Ale je to pořád stejné, jako to bylo na začátku, před rokem, když jsem psal o Strachu nad Ukrajinou. Putin musí postupovat stále dopředu, byť jistě nepočítal s tím, že to půjde tak […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *