Přirovnání událostí na Ukrajině k mnichovské době se opakují, i já sám jsem ho před několika měsíci použil. Ale naštěstí se zdá, že dnešek se od Mnichova 1938 liší. A zřejmě i díky Mnichovu samotnému.
Podobností mezi tím, jak se Hitler a Putin pokoušeli destabilizovat a zabírat jiná území, se najde velká spousta. Stejně jako mezi tím, jak opatrně celosvětová, a hlavně evropská společnost, reagovala od samého začátku vypuknutí viditelné krize v roce 1938 a v roce 2014. Ono současníka pohříchu obohatí, že se skrze aktuální vývoj nálad dokáže naladit na to, jak asi museli naši předci uvažovat a co všechno museli prožívat, když se postupnými kroky schylovalo k druhé světové válce, ačkoliv by se jeden bez takových zkušeností klidně obešel. Přesto při připomínání těchto podobností někteří namítají, že historie se neopakuje a že vytahování srovnání dneška s tak extrémní situací minulosti zaslepuje při adekvátním vyhodnocení situace dnešní.
Domnívám se pravý opak – toto srovnání pomáhá zabránit tomu, abychom prožili Mnichov znovu. A to právě proto, že si většina racionálních lidí Západu uvědomuje, na základě onoho bolestivého historického mementa, že postupné ustupování zlu a agresi a porušování mezinárodního práva dlouhodobě stejně nevede pozitivním směrem, i když bychom této iluzi všichni tak rádi podlehli. Nebýt Mnichova, tak jasné srovnání, včetně návodu „jak určitě ne“, bychom v rukou neměli. Naštěstí ho máme a je dobré si z něj vzít poučení.
Podle posledního vývoje se zdá, že Evropě by se to mohlo podařit. Na únorové tradiční mnichovské (sic!) konferenci o bezpečnosti bylo až neuvěřitelné, jak jednotná se vytvořila koalice státníků a států napříč Evropou (s výjimkou některých známých případů, včetně nepochopitelné a trestuhodné absence české exekutivy!). A je více než pikantní, ale zřejmě o to zásadnější, že v jejím čele stojí rozvážná, konsenzuální, ale hodnotově naprosto transparentní a díky své zkušenosti s totalitou (a s vyrovnáváním se s dědičným hříchem předešlé totality) podle všeho skutečně hodnotově pevná Angela Merkelová. Dnes se prostřednictvím Baracka Obamy do party přidaly i Spojené státy. Nic takového se během německého zabírání Sudet a dalších oblastí nedělo, naopak se doufalo v „mír pro naši dobu“.
Ukrajina, stejně jako tehdejší československé pohraničí určitě jistě není něco, pro co by Evropané chtěli obětovat své životy. Ovšem na rozdíl od mnichovské doby dnes nikdo neočekává, že by appeasement představoval účinnou cestu k vyřešení krize, přestože o vojenské řešení nikdo nestojí. Pokud je Putin rozhodnutý situaci vyhrotit za každou cenu, a poslední vyjádření i kroky tomu odpovídají, protože před dějinami už stejně prohrál a není pro něj cesty zpět, pak ji vyhrotí za každých okolností, ale Evropa za to nemusí nést morální spoluvinu, protože mu k tomu žádnou záminku nedala – jakkoliv ruští demagogové pro přítomnost ruské techniky a vojáků na dovolené v cizí zemi nalezli už mnoho absurdních zdůvodnění.
Opatrnost Západu při reakci na první projevy tragických důsledků hybridní války na Ukrajině někomu může připadat jako mnichovanská opatrnost, zvláště tváří v tvář tisícům mrtvých a stovek tisíc vyhnanců, na druhou stranu zatím Evropa ani Spojené státy skutečně nedaly Rusku ani mikroskopickou záminku, kterou by mohlo ospravedlnit své agresivní válečné počínání. Což může být z delšího hlediska klíčové, jakkoliv jsou tyto volby strašlivé a nelidské. Ale odpovědnost a vina je jasná a nevidět ji je i pro příznivce a obhájce Putinových kroků stále těžší (alespoň mimo Rusko). Realitu popírat do nekonečna prostě není možné a zavírat před ní oči také ne.
Před rokem jsem v článku Strach nad Ukrajinou napsal, že anexí Krymu Putin našlápl na šikmou plochu a už z ní nemůže vyjít jako vítěz. Zatím po ní klouže zdatně níž a níž a jeho prohra se blíží. Teď už jen hrajeme o to, kolik mrtvých a neštěstí na obou stranách to přinese. Odpověď na to poskytne především míra bláznovstí na moskevské straně. Což je pořád lepší, než kdyby v tom větší roli hrálo i naše zavírání očí.
Související:
Mnichovský přízrak nad Kyjevem
Lidská psychika je předvídatelná a s realitou bojuje klasickými prostředky – zavíráním očí, dezinterpretací, předsudky a demagogií. Proč? Nejčastěji ze strachu.
Až budou dějiny za desítky let hodnotit dnešní konflikt na Ukrajině, všem bude jasné, proč k němu došlo, proč se události vyvíjely až na konec příběhu a proč k němu nemohlo nedojít. Ovšem dnes dostanete tolik odpovědí, kolik otázek. Nevyhnutelnou kauzalitu věcí, kterou budou vidět naše děti a vnuci, nevidíme. Ba co víc, co když vlastně žádná opravdová nevyhnutelná kauzalita neexistuje?
Karel Kryl v jedné své slavné písni „pro touhu po kráse, děkuje za ošklivost“. Snad právě proto, že jsem měl možnost zažít v raném dětství několik let komunistického bezčasí a zároveň jich naštěstí nebylo moc, dívám se na dnešek očima, které se asi liší od lidí mladších nebo starších.