Doufej v nejlepší, očekávej nejhorší. Známé heslo, kterého moc nedbáme, protože jsme si ho upravili na Nějak bylo, nějak bude. Jenže v poslední době zase začíná přituhovat.
Potíž je v tom, že nejhorší si už ani nedovedeme představit. Říkalo se před lety, že se Evropa promění ve chvíli, kdy se mezi jejich lídry ztratí lidé, co zažili na vlastní kůži druhou světovou válku, která byla mementem několika generací. Zážitek s takovým traumatem člověka musí poznamenat a svět nutně musí vnímat jinak než ten, kdo jím neprošel.
Od roku 1945 většina Evropy žila v dosud nepoznaném bezpečí a několik generací od té doby válku na vlastní kůži nezažilo – vlastně už většina obyvatel. Jistě, byl tu atomový strach, ale skutečná realita války se odehrávala kdyžtak někde v dalekém zahraničí. Představa, že by se v Paříži, Berlíně nebo Praze mělo někdy znovu válčit, skutečně dnes vypadá jako z říše fantasmagorií.
Jenže stačí se podívat trochu do světa, aby nastalo vystřízlivění. Protože změnit mír ve válku je v konečném důsledku až děsivě jednoduché. Mí kamarádi procestovali před pěti lety Sýrii (a napsali o tom hezký deník z cesty). Označovali ji za klidnou, bezpečnou zemi s příjemnými a přátelskými obyvateli. Jejich vyprávění o všech hradech a historických památkách včetně Palmýry působilo nesmírně lákavě. Dnes je Palmýra v troskách, země je rozvrácená válkou, chemickými zbraněmi, znásilňováním, zabíjením a přesuny milionů nešťastných obyvatel. Na Ukrajině stačil necelý rok na zničení velkého kusu země, stovek tisíců životů, nadějí a duší. Stačilo tak straně málo, aby všechno bylo úplně v háji.
V podobné náladě se žilo před první světovou válkou. Nikdo si nepřipouštěl, že k ní mohlo dojít, ostatně skoro nikdo si nepřipouštěl ani možnost té druhé. Dnes už můžeme čerpat tuny poučení z historie a v první fázi to zřejmě zabralo. Ale když slyšíte další a další zprávy o tom, co se v Rusku děje, o vraždách politické opozice, o trestání neziskových organizací, o nových válečných zbraních na velkolepých přehlídkách, o permanentních provokacích testujících pozornost a trpělivost evropských zemích při přeletech stíhaček nad jejich územím, o neustálém posilování vojsk na hranicích s Ukrajinou, o nepřestávajících útocích, o tom, že smrt vojáka v době míru je považována nově za státní tajemství, o dalších a dalších zákonech, které limitují osobní a občanské svobody, o permanentní ideologické masáži, která staví na výlučnosti ruského světa před všemi ostatními, nutně musíte dojít k závěru, že pravděpodobnost okamžiku, kdy se překročí hranice, ze které nebude návratu, neustále stoupá.
Před první světovou válkou se taky mocnosti přetahovaly v harašení pozicemi a zbraněmi s pevnou vírou, že válka být nemůže, popřípadě že bude jen krátká. A stačila naprosto nesouvisející náhodná rozbuška, aby se spustila katastrofa. Za začátkem nové války nemusí být něčí konkrétní vůle. Stále se zdá, že za tím vším dnes není nějaký promyšlený strategický plán, ale jen taktické manévrování, oťukávání možností a hlavně psychologická masírka zakrývající zubožený stav společnosti. Ale je to pořád stejné, jako to bylo na začátku, před rokem, když jsem psal o Strachu nad Ukrajinou. Putin musí postupovat stále dopředu, byť jistě nepočítal s tím, že to půjde tak ztěžka. Protože pokud by zastavil, padne.
Nemá cenu fatalisticky a odevzdaně říkat, že válka bude. Jen se pro její vypuknutí dělají další a další kroky, navzdory utlumenému konfliktu po druhém Minsku. Ale pořád se dál přilévá do ohně a atmosféra houstne a není důvod se domnívat, že to snad v blízké době bude jinak. A pak, pokud se ten proces nezastaví včas a zatím to tak nevypadá, i když to nejspíš nebude nikdo plánovat ani chtít, jen prostým vytvořením okolností, které zvyšují pravděpodobnost, přijde něco, co ten nadupaný sud s prachem odpálí.
Musíme doufat, že se to nestane, nebo aspoň že se ten problém udrží jen uvnitř jedněch hranic. Jen se obávám, že s postupujícím časem, při propojenosti, rychlosti a reaktivnosti dnešního světa, se naše šance, že se tento tragický proces podaří zastavit včas, pohybují ve stále nižších číslech – pokud vůbec taková možnost existuje při trajektoriích, setrvačnosti a nezvyzpytatelnosti procesů, které byly odstartovány před rokem. A i když bychom měli doufat v to nejlepší a usilovat o ně, na to nejhorší nejsme připraveni vůbec. Kdo ví, jestli to vůbec jde.
Související:
Teď už jen hrajeme o to, kolik mrtvých a neštěstí na obou stranách to přinese. Odpověď na to poskytne především míra bláznovstí na moskevské straně. Což je pořád lepší, než kdyby v tom větší roli hrálo i naše zavírání očí.
Až budou dějiny za desítky let hodnotit dnešní konflikt na Ukrajině, všem bude jasné, proč k němu došlo, proč se události vyvíjely až na konec příběhu a proč k němu nemohlo nedojít. Ovšem dnes dostanete tolik odpovědí, kolik otázek. Nevyhnutelnou kauzalitu věcí, kterou budou vidět naše děti a vnuci, nevidíme. Ba co víc, co když vlastně žádná opravdová nevyhnutelná kauzalita neexistuje?
Karel Kryl v jedné své slavné písni „pro touhu po kráse, děkuje za ošklivost“. Snad právě proto, že jsem měl možnost zažít v raném dětství několik let komunistického bezčasí a zároveň jich naštěstí nebylo moc, dívám se na dnešek očima, které se asi liší od lidí mladších nebo starších.