Mí Pražané mi nerozumějí. To si jistě po pátečním prvoinstančním a nepravomocném rozsudku musí myslet pražská soudkyně Králová v kauze zneužití vojenské kontrarozvědky Janou Nečasovou. Jenže nikdo za to nemůže víc než ona sama.
Je obecně známo, že to nejhorší, co může demokratickou společnost potkat, je dlouhodobá nedůvěra v instituce, které demokratičnost společnosti tvoří. Češi se v tomto směru rozhodně netají skepsí – máme tu přece zkorumpované politiky, podvádějící podnikatele, neschopné novináře, parazitující občany, podplacenou justici. Zkrátka a dobře: nikomu nevěř!
Ne, že by důvodů k nevíře nebylo dost a dost, ale obecné zatracení nepomůže, když nemáme ani u jednotlivých konkrétních případů jasno, jak by měla vypadat jejich správná varianta.
Aktuální kauza Nečasová vs. Nečasová je přesně takovým případem, kdy emoce či politický kalkul zatemňují chladnou hlavu. Hned poté, co vynesla soudkyně obvodního soudu pro Prahu 1 verdikt, že současná manželka bývalého premiéra je ve věci sledování bývalé manželky bývalého premiéra společně s ostatními nevinná, spustila se lavina reakcí, které měly dvě věci společné – neinformovanost a především předčasnost.
Vůči rozsudku hned padlo odvolání, takže vlastně jako by neexistoval – to však nebrání fanouškům obou táborů vynášet okamžité soudy – o obviněných, o žalobcích, o médiích. Je to možná pochopitelné, ale zbytečné. Mimo jiné proto, že možnost, že rozsudek odvolacího městského soudu bude odlišný, nepatří k nejmenším.
Přesto se jeden dílčí závěr o průběhu procesu pronést přece jen dá. Pokud je totiž už teď jisté, že někdo selhal, pak to byl samotný soud. A to nikoliv kvůli svému názoru na vinu či nevinu obžalovaných – nemůžeme si přát nic jiného, než aby vůči okolnostem, mediálním tlakům či společenské situaci byla spravedlnost slepá. Potíž je však v tom, že spravedlnost tentokrát byla i němá. A že nejen Pražané, ale ani Češi nedostali šanci porozumět jí.
Pokud v celém tom našem uzavřeném kruhu vzájemné nedůvěry soud pod záštitou nutnosti utajení nepronese na margo výsledku vůbec nic, jako by jen nalil ten nejúčinější olej do soukolí podezírání, spekulací a dohadů. Pozorující veřejnost nezískala absolutně žádné vodítko, zda v takto exponované kauze ovlivňující zásadním způsobem atmosféru v celé zemi justice rozhodovala transparentně a nezávisle. Soud tak jen podpořil rozklad těch nejzákladnějších demokratických instinktů, pokud jsme si vůbec nějaké dokázali vybudovat.
Chtít po laické veřejnosti, aby sama od sebe vnímala rozdíly v jednotlivých stupních soudu, v procesních záležitostech, v režimu utajení a dalších nuancích čistě právního charakteru, to je příliš ambiciózní cíl. Avšak o to větší péči by soudy měly věnovat co nejsrozumitelnějšímu vysvětlování, které by umožnilo pochopit klíčové parametry jejich rozhodování a které by pomáhalo vysvětlovat a posilovat vnímání podstaty a smyslu práva. A posílilo víru v ně.
Nestalo se. Soud alibisticky od sebe odvrhl všechnu odpovědnost a českou společnost ponechal ve vzduchoprázdnu. A je to trestuhodné selhání, o to větší ve chvíli, kdy justice ani politický systém na své straně veřejnost dozajista nemají. A o to větší ve chvíli, kdy se jedná o kauzu způsobenou problematickým chováním na postu nejmocnějšího muže ve státě, po níž padla vláda a o níž dodnes nepanuje napříč společností alespoň základní shoda v interpretaci příčin a následků.
Když soudce Vojtěch Cepl mladší před lety rozhodl o tom, že soud s aktéry kauzy Justiční mafie bude pod drobnohledem veřejnosti a médií, bylo to možné vnímat jako pozitivní pokus, který měl umožnit společnosti pochopit, proč a jakým způsobem u nás dochází k naplňování spravedlnosti. A ať už měl na výsledek kauzy kdokoliv jakýkoliv názor, nikdo nemohl popřít, že soudní proces proběhl naprosto transparentně, ověřitelně, byl velice pečlivě zdůvodněn a veřejnosti se tak dostalo skvělé příležitosti k následné faktické a věcné právní diskusi.
To se v kauze Nečasová nestalo a ani vysvětlení utajeným režimem nestačí. Možná bylo třeba skrýt určitá dílčí fakta, ale základní zdůvodnění, argumentace a obhajoba rozhodnutí bylo jistě možné připravit bez toho, že by došlo k ohrožení čehokoliv, co utajenému režimu podléhá. Totožný názor zastává i Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu: „Jistě i v případech, kdy se probírají utajované skutečnosti, kdy je veřejnost vyloučena na celý proces nebo část procesu, i tam platí, že rozsudek musí být vyhlášen veřejně.“ (Ostatně existují i případy zneužití režimu utajení, jak připomněl v souvislosti s touto kauzou i novinář Jan Cibulka s odkazem na případ, v němž figuroval Ivo Rittig.)
Stran utajení rozsudku nad Nagyovou jsem si vzpomněl na
tohle. https://t.co/mo92tf3fEj
— Jan Cibulka (@jancibulka) May 31,
2015
Takže ať už bude nakonec Jana Nečasová volná, nebo nikoliv, ať už se proces bude táhnout jakkoliv dlouho, pachuť a další krůček směrem dolů v odcizování mezi státem a jeho občany nepůjde jen tak vzít zpátky. České soudy nejenže občas dokážou rozhodovat podivně (viz kauza vraždy kadeřnice), existují mezi nimi často dramaticky odlišné interpretace stejného skutku, ale po pátečním rozsudku už víme, že selhávají i při budování důvěryhodnosti naší justice a tím i našeho státu. Doufejme, že absurdita justičního mlčení kolem tohoto případu povede k tomu, aby už soudy napříště nevynášely rozsudky s roubíkem v ústech.