Mnichovský přízrak nad Kyjevem

Lidská psychika je předvídatelná a s realitou bojuje klasickými prostředky – zavíráním očí, dezinterpretací, předsudky a demagogií. Proč? Nejčastěji ze strachu.

Situace na Ukrajině skýtá další případovou studii, jak různí lidé pracují s informacemi, jak je dokáží zasazovat do svého vidění světa a jaký osobní postoj k nim zaujímají. Kdyby nešlo o události tak tragické a nás samých se dotýkající, šlo by nad tím mávnout rukou, ale takto nejde.

Lidé se tradičně vyhýbají rozhodování, zvláště pokud jde o volbu mezi hodnotami přímo zasahujícími jejich osobní integritu. A pokud by výsledek takového rozhodování měl být veřejný a oni by za něj měli nést před ostatními odpovědnost, raději se mu vyhnou úplně. Přimíchejte k tomu přesudky a je to všechno v háji. Protože jak známo, když vedle sebe položíte předsudky a realitu, realita tahá za kratší konec.

Hodnocení událostí na Ukrajině tak z velké části českých obýváků jede podle tradičních šablon. Kdo ví, jak to je. Kdo ví, kde je pravda. Jak si mezi těmi stranami chcete vybrat? Stejně jsou hajzlové na obou stranách. Opozice se taky namočila a má máslo na hlavě. A víte, že jsou mezi protestujícími i fašistické bojůvky?

Realita: ano, situace je složitá, mezi odpůrci současného režimu jsou i extrémisté, ale jak můžete číst od Ukrajinců přímo z Kyjeva, v naprosté, naprosté většině jde o úplně běžnou populaci, která už je jen naprosto zoufalá ze stále sílících represí režimu, který je ve vleku Ruska. A to, že Janukovyč při jeho současných metodách představuje tu špatnou stranu, ať je ta druhá jakkoliv problematická, by mělo být dostatečně zřejmé. Tisíce zraněných a desítky mrtvých nemůžou být odpovědí režimu na masové demonstrace. Zvláště když demonstrující protestují proti drakonickým jasně nedemokratickým zákonům a narůstajícímu vazalství vůči jinému státu.

Ale pochyby některých českých domácnostní nekončí. Kdo ví, kdo ty protestující platí a komu to má celé sloužit. Západ to chce rozeštvat. Je to jen klasický souboj velmocí o teritorium, o žádné ideály nejde.

Realita: Rusko už několik let okupuje Gruzii (oprava, bylo psáno ve spěchu, samozřejmě jde o části Gruzie – Jižní Osetii a Abcházii, viz např. heslo o onom konfliktu na Wikipedii), kde se situace vyvinula úplně stejně (a podle připraveného scénáře) jako dnes na Ukrajině. Aniž by s tím Západ cokoliv chtěl nebo mohl dělat. Jak jsem nedávno četl, Rusko je historicky možná vůbec nejúspěšnější velmocí ve své teritoriální expanzi, pod svůj vliv reálně, nikoliv dojmy dostává stále více zemí, které jsou na něm závislé – od Běloruska po Kavkaz. Zatímco západní země oslabují svůj vliv mimo své hranice, pustily dobrovolně/ne­dobrovolně většinu kolonií a po extrémní domácí kritice se spíše stahují ze svých zahraničních intervencí (Irák, Afghánistán), Rusko má pro své velmocenské kroky naopak podporu velké části své populace. Chceme to podporovat?

Další absurdní otázky, sloužící k vytěsnění vlastního postoje (aniž by si to začasté dotyční uvědomovali), směřují do naprosto irelevantních srovnání – a proč stejně neřešíte Sýrii, Venezuelu, Afriku? Pomiňme, že je to zhruba stejně pitomá otázka, jako byste učiteli vyčítali, proč se radši nestal doktorem. Realita je však taková, že Ukrajina prostě patří do stejného evropského prostoru, ty události se de facto dějí „u nás“, a je proto logické, že člověk intenzivněji prožívá, co se děje za zdmi jeho bytu než někde na severním pólu.

Události na Ukrajině se nás bytostně dotýkají, jde o důsledek reálpolitických zájmů, pro které hranice Ukrajiny nepředstavují nic nepřekonatelného – ať už se budou realizovat ekonomicky, energeticky, mocenskou převahou nebo nedejbože silově. Zvláště v současné rozjitřené a znejistělé době, která je způsobilá více než kdykoliv dříve za poslední desítky let slyšet na autoritářská řešení, je nezbytné, aby nám události v Kyjevě zněly jako naprosto jasné varování.

Podobnou skepsi, jakou projevují čeští skeptikové vůči tomu, co se děje 1500 kilometrů na východ od nás, projevovaly národy Británie či Francie ve chvíli, kdy jejich lídři s úlevou podepisovaly Mnichovskou dohodu. Tenkrát taky přece nebylo jasné, na čí stranu se přiklonit, požadavky německé menšiny přece měly svou logiku, a západní velmoci rozhodně neprožívaly, že se jich události v nějakém sudetském pohraničí mohou nějak bytostně dotýkat – co je komu v Paříži po nějakém umělém útvaru jako Československo? A za dva roky se Hitler prošel po Champs-Élyséé. Neakceschopnost evropské strany by i v tomto případě mohla mít tragické důsledky.

V životě se objevují situace, kdy nemáte jasno, kdy se vám nechce rozhodovat, ale kdy se musíte rozhodnout. Je to buď, a nebo, nic mezi tím. Každý se rozhoduje různě, ale pořád jsem přesvědčen o tom, že když dojde na lámání chleba a člověk je bezradný a neví, čeho se chytit – jako jasný orientační bod pomůžou ty nejzákladnější hodnoty – osobní svoboda, svoboda slova a demokratická pravidla hry. Všechno ostatní je nadstavba, důležitá, selhávající, nedostatečná, zkorumpovaná, ale pořád jen nadstavba.

I na Ukrajině dnes, ať chceme nebo nechceme, probíhá bitva o ty nejzákladnější hodnoty. A ať chceme nebo nechceme, i na nás záleží, jestli se přikloníme na stranu svobody, jakkoliv složité, nečitelné, problematické a bolestivé, nebo na stranu autoritářství a násilí. Čím jasnější a jednotné bude evropské odmítnutí totalitárních praktik, tím pravděpodobnější bude jejich prohra, i když ani tak nebude jistá. Ale k tomu můžeme dospět jen tehdy, pokud si připustíme, že Ukrajina je i náš problém. A když se své odpovědnosti nebudeme bát. Stejně jako v roce 1938 – nebát se teď, může znamenat, že se nebudeme muset potom bát ještě víc.

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

20 komentářů

  1. Mv
    20. 2. 2014
    Reply

    Ja mam jasny nazor, ale to neznamena ze vim co mam obcan CR delat dal a ze mam sanci ovlivnit neco co se deje na ukrajine.

  2. litadelko
    20. 2. 2014
    Reply

    V Michově se západ se přiklonil k menšině a bylo to špatně. Takže teď opět radíte přiklonit se k menšině?

  3. 20. 2. 2014
    Reply

    [1] Samozřejmě, asi těžko se teď celá Evropa sebere, aby šla bojovat na barikádách Majdanu. Na začátek by však stačilo, kdyby skončila ta vlna nekonečné relativizace všeho – ta mě také vyprovokovala napsat ten text.

    [2] Žádná analogie není stoprocentní, takže to berte s nadhledem a v symbolické rovině. Ovšem nevím, jestli se v Mnichově Západ přiklonil k menšině – spíš nikoliv – spíše vyhověl silnějšímu hráči, který si nárokoval další prostor (a jako záminku měl práva svých lidí v jiném státě).

  4. Ondra
    20. 2. 2014
    Reply

    Byl jsme několikrát na Ukrajině i na východě a ve všem souhlasím. Protestující nejsou extremisté (malé procento) a už vůbec ne teroristé. EU mohla zasáhnout už dávno sankcemi…zeptejte se ukrajinců

  5. Natalia
    20. 2. 2014
    Reply

    litadelko , proboha, ukrajinský národ není v menšině, nejsou to extremisti, jenom zoufalí lide, proti kterým bojuje diktátorský režim domácí + k tomu putinský. Ten národ čekal celé tři měsíce na pomoc EU, prosil uvést sankce proti milionářům, zmrazit jejich účty a majetky, které májí v Evropě a které nakradli u svého národu. K tomu stačilo jenom využit evropskými státy své vlastní zákony ohledně špinavých peněz. Jenom dnes je přes 100 mrtvých a tisíce zraněných, pokud by Europa byla odhodlanější a rychlejší, nemuselo by být stovky mrtvých, utýraných, uvězněných, invalidních po zraněních. Národ Ukrajiny pořad má naději, že sousede jim pomůžou, není k tomu třeba ani velká námaha. Nebuďte lhostejní!!! Prosím!!!

  6. Raduch
    20. 2. 2014
    Reply

    Poněkud obtížně se reaguje na článek, který, ač sám kritizuje „absurdnosti“, sám obsahuje absurdní tvrzení, jako že „Rusko už několik let okupuje Gruzii“, či to o výtce, že jste se nestali doktorem (co řeší jednotlivec, je jeho věc; zahraniční politika státu, který se přátelí s jedněmi darebáky, zatímco ostentativně odsuzuje druhé darebáky, je věc poněkud jiná. Boj autora s „českými obýváky“ raději nebudu komentovat, asi bych nedokázal zůstat slušný.
    Nicméně k věci: To, že Janukovyč a jeho režim nejsou spolek Rychlých šípů, se zdá být evidentní. Že si Janukovyč nakradl, tomu rád věřím (není sám, na Ukrajině i v ČR je to tradice, viz plynová princezna a spol.). Jsem rád, že se snad shodneme, že na straně demonstrantů jsou neonacisté (aha, zde jen „extrémisté“ – obecně oblíbené slovo, kterým lze ocejchovat kohokoli), obdivovatelé Bandery, a asi i na tom, že je jich početně výrazná menšina. Trik je ovšem v tom, že tito chlapíci mají vlastní bojůvky, což těch zbylých 90 procent demonstrujících jaksi nemá. Takže v případě, že Janukovyč resp. dosavadní režim na Ukrajině padne, kdo tu moc třebas zvedne? Proto bohužel u neonacistů není důležitý počet, ale síla.
    Především bych si ale rád vyjasnil několik věcí:

    1. Budou ti, kdo dnes podporují svržení zvolené vlády Ukrajiny ozbrojeným povstáním, podporovat i další takové akce, případně ve svých zemích (podporovat = uznají je za legitimní prostředek)?
    2. Až se moci v Kyjevě ujme nějaká část současné opozice a část Ukrajiny se rozhodně od Kyjeva odtrhnout, budou toto její právo podporovat? Nebo budou volat po násilném potlačení separatistů?
    3. Jak si vůbec představují další osud demokracie na Ukrajině? Bude tam vůbec někdo někdy po tomto krveprolití (z mého pohledu zaviněného všemi stranami) ochoten uznat výsledky voleb, v nichž nevyhraje? Já si to nemyslím.

    Každopádně fandím těm, kteří si tak lehce dokáží vybrat v tak složité věci.

  7. 20. 2. 2014
    Reply

    Díky za podnětný příspěvek (myšleno vážně).

    1. Rusové okupují část Gruzie, nikoliv celou, ale na podstatě věci to myslím nic nemění.
    2. Příklad s doktorem a učitelem byl myšlen právě na hodnocení jednotlivce, nikoliv státu.
    3. Že mají extrémisté bojůvky neznamená delegitimizaci 90 %, jak z vašeho komentáře chápu.

    A k vašim otázkám:

    1. Ta je sugestivní a ty vazby příliš zrychluje, resp. zjednodušuje. Masové demonstrace nebyly nejdříve vůbec násilné, režim na ně odpověděl drakonickými zákony, čímž u značné části obyvatel ztratil legitimitu, navzdory tomu, že byl zvolen (zvolení ještě nedává absolutní moc nad státem, jak by se z vašeho vyjádření zdálo). Jedna známá věta v českém prostředí zní: „Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem.“ Asi bych to nebyl schopen říct univerzálně, myslím, že to neplatí pro dnešní Ukrajinu, ale zároveň jsou a byly v dějinách situace, kdy to legitimní jistě bylo.
    2. Na to asi nezná nikdo odpověď. Mění to ovšem něco na podstatě mého textu?
    3. Těžko říct. Myslím, že to taky nikdo neví. Už byla překročena jedna z čar, ze kterých nemusí být snadného návratu a nejspíš ani nebude. Nicméně opět nemyslím, že to cokoliv mění na situaci – na rozdíl od vás si myslím, že podíl na eskalaci situace do násilné podoby má v naprosté převaze jedna strana.

    A tipy na čtení pro vás:
    http://a2larm­.cz/2014/02/maj­dan-se-koupe-v-krvi/ (od lidí, kteří jsou přímo na místě)

    http://www.te­legraph.co.uk/new­s/worldnews/e­urope/ukraine/10649170/­Ukraine-protests-Were-letting-Putin-win.html
    (Shrnutí The Telegraf, kde říkají přesně to, co já).

    http://dialog­.ihned.cz/komen­tare/c1–61736160-putin-chleb-hry-a-ukrajina
    (Michael Romancov o širším kontextu událostí s nitkami sbíhajícími se u Putina)

  8. Radouch
    20. 2. 2014
    Reply

    Díky za velmi věcnou reakci (myšleno vážně :-) ).
    Na odkazy apod. kouknu zítra, nicméně rychlá reakce na některé body, které je možno snadno vyjasnit a upřesnit:
    Neonacisté a 90 procent: ano, míním to tak, že to nedelegitimizuje těch 90 pct, ale že to znamená vážné riziko, že případné vítězství nepřipadne těm 90 procentům, ale těm 10. A neslyšel jsem od naší vlády či EU jasné odsouzení účasti banderovců…
    Aby bylo jasno, já nejsem (obecně) zásadním odpůrcem řekněme „neparlamentního“ svržení vlády, která si myslí, že „zvolení jí dává absolutní moc nad státem“ (a jestli z mého vyjádření to tak znělo, ta to nebylo úmyslem; v tomto bodě s vámi naprosto souhlasím).
    Jen se docela bavím (nakolik se lze nad desítkami mrtvých bavit), jak mnozí lidé (teď to nemyslím zrovna na Vás), kteří se ošklíbali nad demonstracemi proti vládě Kalouska a Nagyové (s tím, že je přece zvolena, tak jak to, že si ta lůza dovoluje protestovat; zdravím Duku), se dnes rozplývají soucitem s demonstranty proti ukrajinské vládě. Zvlášť vtipné je to „Karla“ a Kalouska, známých bojovníků za zachování principů parlamentní demokracie, kdyby vojenské rozvědky špehovaly celý harém premiérových manželek i s kuchařkami. Tolik k té paralele, zda „neparlamentní“ svržení vlády (nemusí to být zrovna formou házení Molotových koktejlů) bude nynčko populární i v obligátní „pražské kavárně“ (uznávám, že je to skoro stejně pitomý termín, jako „český obývák“).
    Dobrou.

  9. Jan Kodera
    21. 2. 2014
    Reply

    Pěkné přirovnání, jenže EU Ukrajincům nechystá nic dobrého, viz asociační dohody. Stačilo by, aby požadovali nové volby a ne že Merkel zavolá, ať Janukovič podepíše, to by podepsal jen sebevrah. (Byť Janukovič by se měl poroučet) Takže pokud se Ukrajině náhodou podaří vymanit se z Ruského vlivu díky novým volbám, čeká na ně další nebezpečí v podobě vlka v rouše berančím – EU a jeho pravidla společného evropského trhu (aka, my u vás budeme prodávat dotované zboží, vy u nás ne.). Takže my můžeme Ukrajině pomoct tím, že budeme kritizovat EU za její postup.

  10. Radouch
    22. 2. 2014
    Reply

    Koukal jsem teď na ten odkaz http://a2larm­.cz/2014/02/maj­dan-se-koupe-v-krvi/ a je zajímavé ho srovnat s tímto:
    http://zpravy­.ihned.cz/svet-evropa/c1–61739770-ukrajina-kyjev-protest-demonstranti-rozhovor-fotograf-robert-tapper
    Osobně mi z toho vychází: 1) Situace je nepřehledná a část akcí se děje „pod falešnou vlajkou“. 2) Hard core náckové tam jsou („a kde by měli být?“ – moc vtipné…). 3) Velká část účastníků samozřejmě náckové nejsou. 4) Vládní síly střílejí, „aby zabili“. 5) Přímí aktéři demonstrací pochopitelně nelíčí do novin odvrácenou stranu „euromajdanu“.

  11. Radouch
    22. 2. 2014
    Reply

    A ještě jedna poznámka (kterou mám na jazyku už dlouho a rád bych ji zapsal, než mne vývoj událostí předběhne): pokud věci půjdou tak, jak se zdají jít, hlavním vítězem bude Rusko. Získá totiž (po rozpadu Ukrajiny – východ si těžko nechá vládnout z „Majdanu“) zpátky Krym s přístavem černomořské flotily Sevastopolem a navrch možná další oblasti východní Ukrajiny.
    Politickou prozíravost rusofobové moc neprokázali…

  12. 22. 2. 2014
    Reply

    Asi takhle: teď šlo o výběr mezi dvěma stranami – autoritářskou vládou a roztříštěnou opozicí reprezentující stále větší díl populace, která byla ochotna obětovat i životy pro změnu. V této volbě rozlišovat, kdo tvoří ten dav, je k ničemu, protože zcela většinová profilace byla zřejmá. Během sametové revoluce na náměstí stáli disidenti, průměrní lidé, ale jistě i komunisti, estébáci a taky i náckové nebo punkeři – mění to na výsledku něco?

    Lámat chleba na druhé straně se začne teď a to míchání nebude jednoduché, Tymošenková vs. zbytek opozice, do toho jistě přijdou i extrémní názory, ukočírovat to nebude jednoduché. Rozeštvávat to jistě bude i Rusko a je otázka, na co Ukrajinci většinově ve volbách vsadí.

    S tím Krymem, pokud jsem dobře četl různé komentáře, to není tak jednoduché, populace je promíchaná a její příklon k Rusku není zaručený.

  13. Prokop
    24. 2. 2014
    Reply

    Skutečně Rusko dostává pod svůj vliv stále více zemí? Mně se spíš zdá, že se Rusko po velikém ústupu v 90. letech snaží udržovat status quo, tedy zásadní vliv v postsovětském prostoru vyjma Pobaltí. Pokud za standard zahraničněpoli­tického chování vezmene USA v posledních 20 letech, nevychází mi z toho Rusko vůbec špatně.

    Zásadní otázkou podle mě je, zda se EU/USA rozhodne pro nějaký modus vivendi s Ruskem beroucí v potaz ruské požadavky, v podstatě respektování sfér vlivu. Nebo zda budou ruské požadavky odmítnuty a bude zvolen konfrontační postup.

    Rizika druhého přístupu jsou dobře vidět na případu Gruzie, který zmiňujete. NATO slíbilo Gruzii členství, prezident Saakašvili povzbuzen touto podporou nařídil útok na území Jižní Osetie, kde byli nasazeny i ruské mírové síly, a vyvolal tak válku s Ruskem. Kdyby byla Gruzie v daný okamžik členem NATO, hrozila by válka s Ruskem nebo nerespektování závazku, který je základem NATO.

    V sázce je tedy hodně a za sebe mohu říct, že v této věci preferuji racionální uvažování před apely na emoce.

  14. […] po tom, jaký postoj máme zaujmout ke složitým událostem na Ukrajině. Sám jsem k tomu jeden pohled přidal a další vývoj myslím jen potvrdil, že stavět se čelem k odpovědnosti za stav světa, ať […]

  15. Radouch
    27. 2. 2014
    Reply

    @13: Poslyšte, Vy přece nejste hloupý člověk.
    „Během sametové revoluce na náměstí stáli disidenti, průměrní lidé, ale jistě i komunisti, estébáci a taky i náckové nebo punkeři – mění to na výsledku něco?“
    To nemyslíte vážně, že ne? Přece nejde o to, kdo jako osoba stál na náměstí, ale kdo tu revoluci či převrat či co vedl a symbolizoval. Já ji pamatuji a rozhodně tam nikdo nemával standardami Vlajky, ani nevyvěšoval plakáty České ligy proti bolševismu. Dokonce ani fašismus Václava Bendy nebyl z balkónu Melantrichu veřejně manifestován.
    KDYBY tomu tak bylo, tak by to BYL sakra rozdíl!

  16. 27. 2. 2014
    Reply

    Myslím. I kdyby na Národní stálo 10 % Sládkovců nebo Vandasů nebo nácků, na tom, že ten režim má padnout, by to nic nezměnilo. To je jediné, co říkám celou dobu.

    Byl by rozdíl v tom, jestli by v takovém případě náckové získali nějakou legitimitu a vliv, nebo byli stále vnímáni jako okrajová skupina. Nijak nezlehčuju roli extrémistů v ukrajinské situaci, ale jejich přítomnost pro mě zároveň neoslabuje legitimitu odporu většiny populace vůči Janukovyčovi.

  17. Radouch
    7. 3. 2014
    Reply

    To je pak ovšem těžká debata:
    „Přece nejde o to, kdo jako osoba stál na náměstí, ale kdo tu revoluci či převrat či co vedl a symbolizoval.“ versus „I kdyby na Národní stálo 10 % Sládkovců nebo Vandasů nebo nácků, na tom, že ten režim má padnout, by to nic nezměnilo.“
    Já o voze, vy o koze… :-)

  18. […] událostí na Ukrajině k mnichovské době se opakují, i já sám jsem ho před několika měsíci použil. Ale naštěstí se zdá, že dnešek se od Mnichova 1938 liší. A zřejmě i díky Mnichovu […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *