Neplánoval jsem, že do řady osobností spojených linkou českého nesvědomí jednou zařadím i možná nejznámějšího českého sociologa Jana Kellera.
Jeho prezidentské vyznamenání z loňského roku a kandidatura do Evropského parlamentu za sociální demokracii vzbudily výraznou mediální pozornost a při té příležitosti se člověk neubrání lehkému, v mém případě osobnějšímu, bilancování.
Pokud bych měl totiž najít v českém veřejném intelektuálním prostředí někoho, kdo docela zásadním způsobem ovlivnil mé další směřování, Jan Keller by jistě patřil mezi žhavé kandidáty. Během mých gymnaziálních let pro mě představoval intelektuální záchranný kruh v tehdy převládající odpudivé rétorice klausovského pravičáctví. To sice bylo už tehdy naprosto falešné, ale bohužel nikoliv prázdné, protože bylo vyplněno zcela jasným cílem imidžově překrýt špinavosti, jež se pod slupkou liberálních dogmat zcela neliberálně a netransparentně po celá devadesátá léta děly.
Knihy Jana Kellera v té době působily jako živá voda pro přemýšlení o tehdejší společnosti. Jeho schopnost vtipně, vypointovaně a vyargumentovaně vyprávět, v čem společnost selhává a proč nefunguje, představovala naprosto výjimečnou protiváhu všem líbivým a lživým heslům o tom, jak jsme dokázali, že to dokážeme. I on měl proto svůj podíl na tom, že jsem chtěl studovat sociologii – což nakonec nevyšlo jen proto, že francouzské překladatelství tehdy otevřeli v kombinaci s ekonomií.
Až postupně jsem zjišťoval, že jakkoliv je Keller přitažlivý ve své schopnosti pregnantního, nečekaného a ironického šlehu a obdivuhodný v sebevědomé odvaze vlastního názoru proti většinovému smýšlení, postupně ztrácí přesvědčivost. Stále více podléhal vlastním kouzlům a hnal se za vějičkou přitažlivých formulací až na hranu samoúčelnosti, které neberou ohled na realitu. Stejně jako Karel Kryl o Miloši Zemanovi už na začátku 90. let říkal, že by za bonmot zabil babičku, Jan Keller se pravidelně nechává unést svými vtipnými sarkasmy do té míry, že s sebou k argumentaci stále častěji zapomíná vzít fakta a kontext. Akademik a vědec nazírající skutečnost z různých stran, zohledňující složitost světa a komplexitu jeho vazeb, se rozmělnil v popularizátora bavícího sociálně slabé masy černobílými schématy. Z alternativního levicového sociologa se stal povrchním glosátorem každodenna opojený vlastními schopnostmi formulovat neotřelá přirovnání.
Nechci zpochybňovat jeho sociologické publikace, ve své publicistice však naprosto systematicky využívá líbivou notu takzvaného zastánce chudých, ovšem bez jakéhokoliv pozitivního orientačního bodu. Pravidelně volí jako základní komunikační nástroj a zbraň vzbuzení emoce „všechno je špatně“. Vyvolání dojmu, že právě on je schopen „to špatné“ detekovat, pak autorovi zaručuje to správné vymezení, díky němuž se efektivně staví do pozitivního světla „toho, kdo ví“. Ovšem, aniž by riskoval konfrontaci s prosazováním nějakého vlastního řešení, cesty či možných alternativ. Jenže jak říká klasik, „nasrání není program“, ani když je zabaleno do akademických termínů sociologické vědy. (Pro příklad náhodně vybraný text, který trpí mnoha neduhy Kellerova publicistického stylu: volné nakládání s fakty, absence elementární ekonomické logiky, míchání nesouvisejících věcí do jednoho kauzálního řetězce apod.).
Jan Keller poskytuje specifickou službu – jako konzultant chudých a potřebných jim poskytne útěchu a potvrzení, že svět je skutečně tak špatný, necitlivý a krutý, jak si oni myslí. Ti ho proto považují za svého nejschopnějšího rétorického obránce, zvláště když mu v jeho ironii skutečně umí jen málokdo sekundovat a je – podobně jako Miloš Zeman – díky svým rétorickým trikům argumentačně obtížně zranitelný.
Jan Keller je však jen symbolickým Robinem Hoodem (vycházím z oblíbeného sociologického termínu „symbolický analytik“), protože sociálně potřební z jeho pomoci ve skutečnosti nic nemají. Nedochází jim, že jeho služby jsou pro ně skutečně jen symbolické. Pro Kellera je typické přenášení odpovědnosti za chod světa na „ty nahoře“; symbolicky bere bohatým jejich zásluhy, úspěch a respekt. Zesměšňováním rétoriky bohatých, mocných, do níž ještě v obrovském zjednodušení přidává pravolevé schématické vidění politického světa, chudým a sociálně slabým předkládá symbolické zadostiučinění, krátkodobý přelud intelektuální převahy těch, „kteří vědí, jak se svět točí“.
Ovšem zároveň jim tím svazuje ruce, protože přitakává nejjednodušším a nejméně bolestivým závěrům obhajujícím pasivitu, vlastní nemohoucnost, odevzdanost rozdaným kartám, utvrzuje je v tom, že svět jim nepatří, že na něm nemají podíl – že se za něj nemají brát, protože to stejně nemá smysl, neexistuje východisko. Vždyť ti bohatí nad nimi stejně vyhrají.
Postupem času se ze záslužné role sociálního kritika stal notorickým kverulantem, který využívá institut akademika – profesora jako alibi k prosazování vyprofilované politické pozice. U profesora sociologie by člověk očekával větší ambice. U politika, kterým se svou kandidaturou do Evropského parlamentu za největší politickou stranu stává, naopak takové chování dává naprosto jasnou logiku. I proto je dobře, že se do něčeho podobného pustil, jakkoliv role evropského poslance příliš příležitostí k prověření slov a činů v českém prostředí neskýtá.
Podobnou roli veřejného intelektuála zastává, stejným prezidentem stejně vyznamenaný Václav Bělohradský, který také dlouhodobě využívá svůj mediální profil „nezávislého“ k nekompromisnímu hájení jasně vyprofilovaných politických stanovisek sloužící konkrétním zájmům – v případě Bělohradského je situace o to pozoruhodnější, že se z dvorního apologety Václava Klause z 90. let postupem času stal svým vlastním opakem – ovšem se stejnou mírou neschopnosti odhalovat slepé body svých tvrzení.
U Kellera je pro mě nakonec nejsmutnější a nejpozoruhodnější rezignace na hodnotovou integritu, která v kontextu výše řečeného vlastně není moc překvapivá. Symbolický Robin Hood dokáže rychle ztratit půdu pod nohama, pokud jde o něj samého. Zatímco veřejné představitele dokáže nekompromisně sestřelovat zprava zleva, chytat za slovíčka, poměřovat jejich skutky jejich rétorikou, sám kličkuje před vlastní odpovědností jako vyplašený zajíc.
Vyrovnávat se s vlastní minulostí není snadné, akceptovat ji každý nedokáže, tím spíše ve chvíli, kdy platí za morální autoritu, takový Jarek Nohavica, který se s minulým režimem zapletl ještě víc, by mohl vyprávět. Jan Keller s tím také dost bojuje, jakkoliv bylo jeho „provinění“ pochopitelné, logické a běžné. Resp. místo boje na obranu vyhlásí halasnou akceptaci, která má vyrazit dech a odrazit jakékoliv zpochybňování. Když se ho novinářka zeptá na jeho vstup do strany, má tisíce možností, jak se ke svému rozhodnutí postavit. A k jakému postoji sáhne? K tomu nejdětinštějšímu – k odvádění pozornosti: „Ale vždyť Pepíček taky snědl Frantíkovi svačinu!“
Podívejme se na doslovnou citaci. „Řeknu vám to otevřeně: prostě jsem se tehdy choval pravicově, hájil jsem svůj osobní zájem. Co má pravice proti tomu, když si člověk chrání soukromý zájem?“ Co si z toho vzít? Obrana útokem a otázkou, která odvádí pozornost od podstaty věci. Označovat vstup do totalitní strany za ochranu soukromého zájmu je sice pozoruhodné, ale nechme to pro teď stranou a soustřeďme se na samotnou logiku. Ať si chránil svůj zájem, když s tím dnes nemá problém, nebo se nedejbože nestydí, budiž. Ale odkud pak čerpá odvahu poměřovat hodnotovými měřítky ostatní, ví asi jen on sám.
Údiv nad tím, že to jiným přijde chucpe, je zbytečné divadýlko člověka zatlačeného do kouta, kterému se tak často a rád vysmívá u našich politiků. A když se to ještě okoření otevřeným výsměchem vůči těm, kteří si tváří tvář totalitě charakter zachovali („Kdybych dělal celý život závozníka, tak jsem dnes mohl být vzorný antikomunista a nadávat na ty, kteří studovali.“), je to už naprosto lidsky ubohé a nízké. Ale zcela to odpovídá jinému jeho výsměchu, kdy se pohrdavě stavěl vůči současné mladé generaci, kterou považuje za „snáze manipulovatelnou“, než byla ve své době ta jeho – která jak se zdá, prokazovala větší míru pragmatismu, například vstupováním do komunistické strany.
Ukazuje se tak, že levicovost v Kellerově podání dokáže být naprosto irelevantní ve chvíli, kdy dojde na zkoušku charakteru. A jde o další z mnoha důkazů, že v České republice sametového období se jedná jen o symbolické nálepky virtuálních bojů odvádějící pozornost od postatného. Ať tak řečený pravičák nebo levičák, ať Klaus nebo Keller, Nečas nebo Gross, Hašek nebo Zeman, nikdo z nich nemá problém osobní integritu vzdát ve prospěch bezhodnotového oportunismu, který je ochoten vlastnímu prospěchu přizpůsobit nejen rétoriku, ale i hodnoty, jimiž se zaštiťuje. Jak brát vážně člověka, který dokáže přiznat, že byl komunistický oportunista, a obhajuje to tím, že katolíci upalovali čarodějnice a taky to nikomu nevadí, jak vyplývá z Kellerových slov v rozhovoru pro MF DNES, jehož úryvek najdete na konci tohoto textu?
Slyšet od sociologa, jak obhajuje své vlastní konkrétní a relativně drobné osobní selhání dramatickou hyperbolizací – že zločinci jsou všichni, protože celá naše civilizace je zločinná – pro mě osobně po skoro 20 letech od chvíle, kdy jsem jeho boj za alternativní pohled na svět obdivoval, představuje velké osobní zklamání. Takový člověk v mých očích ztrácí jakoukoliv legitimitu věrohodně poukazovat na skutečné zločiny jiných. Chudí a sociálně slabí by si proto měli uvědomit, že jejich symbolický Robin Hood tak skutečným zločincům dodává legitimitu marginalizací svých vlastních slabých míst. Když je zločinná celá civilizace, není skutečným zločincem nikdo a nikdo za nic nemusí nést odpovědnost. Když levicová intelektuální elita nedokáže nalít čistého vína ani sama sobě, můžeme si být jisti, že nejen takzvané pravici, ale ani takzvané levici o chudé a potřebné ve skutečnosti už dávno nejde.
Rozhovor Barbora Tachecí vs. Jan Keller, MF DNES, 5. února 2014
JK: Vstoupil jsem v osmnácti letech. Zároveň jsem měl ty nejlepší výsledky u přijímacích zkoušek, partaj mi nic neusnadnila, nikdy mi nedala žádný byt ani žádné zaměstnání. Dělal jsem závozníka, pomocného dělníka… Řeknu vám to otevřeně: prostě jsem se tehdy choval pravicově, hájil jsem svůj osobní zájem. Co má pravice proti tomu, když si člověk chrání soukromý zájem?
BT: Pokud tím třeba nepodporuje totalitní režim, tak asi nic. Neberte to osobně, bylo vás přes 1,5 milionu, jen se ptám proč.
JK: Jestliže člověk pracoval v oblasti společenských věd, tak předpokladem byl vstup do komunistické strany. Kdybych dělal celý život závozníka, tak jsem dnes mohl být vzorný antikomunista a nadávat na ty, kteří studovali.
BT: Mrzelo vás vnitřně, že jste myslel víc na sebe než na své hodnoty?
JK: Spíš mne mrzelo, jak neschopný režim to byl, protože to bylo jen nekonečné schůzování, které člověka odvádělo od práce. Byl to režim, který věděl, že končí, a nedovedl proti tomu nic vymyslet.
BT: Takže vás mrzelo, že jste byl v partaji neschopné, nikoliv v partaji zločinné?
JK: … která byla neschopná se nějakým způsobem posunout k lepšímu. Protože zločinná, to můžete vytýkat každé organizaci…
BT: KSČ nás uvrhla do vězení názorového i prostorového.
JK: Jsou za ní miliony lidí, stejně jako za katolickou církví. Ale katolická církev není zločinná, protože na to není zákon.
BT: Až tu budu mít kardinála, budu s ním mluvit o katolické církvi. Co to je za diskusi? Ptám se naposledy: Mrzí vás, že jste byl v organizaci zločinné?
JK: (pauza) Já jsem členem zločinné civilizace. Naše civilizace se chová zločinně, způsobem, jaký se nedá dlouhodobě přežít. Mám velice zvláštní pozici – jedni mi vytýkají, že jsem byl komunista, a komunisté mi vytýkají, že nejsem marxista, tak si myslím, že to dělám dobře.
Hezká analýza. Také bych mu skoro podlehl, ale hajzlíka v něm tuším.