Vnější pozorovatel dění v České televizi, pro něhož pojem mediální veřejná služba, především její zpravodajsko-publicistická část, není strašákem, ale důležitým prvkem společenského prostoru, z dění na kopci nad Vltavou nemůže být příliš moudrý. Posuďte sami.

ČT disponuje rozpočtem 7 miliard korun. V poslední době však ohlásila potřebu úspor ve zpravodajství.

Hlavní zpravodajská stanice prošla před dvěma lety mohutnou proměnou, ze které nejvíce vyčnívají těsné a prudce originální kostýmky moderátorek, nezastavitelný pohyb kamery a tlak na kreativní pohybové přesuny moderátorů v rámci studia. Jen ten, kdo se dokáže i přes tyto faktory soustředit na podstatu sdělovaných informací, se může pokládat za skutečně odpovědného a aktivního občana, který má o veřejné dění opravdový zájem.

Zároveň s tím byla posílena spotřebitelská orientace produkovaného zpravodajství zahrnující kromě tradičně nejopečovávanějšího povolání v České republice, tedy vlekařů (jen namátkou tady, tady, tady, tady, tady a tady dokonce s návodem na tvorbu umělého sněhu), péči o taková veřejnoprávní témata jako jsou přítomnost kuchařských celebrit v kampaních obchodních řetězců, kvalita sýrů či návody na uzavření stavebního spoření.

Zpravodajství bylo v poslední době minimálně třikrát přistiženo při produktové reportáži obsahující identifikační prvky komerční firmy, v níž čirou náhodou a zcela nezáměrně představovali reprezentanty běžné populace zástupci komerčních firem, jejichž identifikační prvky se v dané reportáži objevily (Raiffeisen, Jablotron, Seznam).

Právě byla ohlášena nová podoba hlavní zpravodajské relace, kde dojde k „evolučním, nikoliv revolučním“ změnám, které se rozhodně nebudou týkat obsahu, ale opět jen formy – takže dojde k úpravě znělky, postaví se nové studio, změní grafika a posílí přehlednost. Úspory ve zpravodajství se formy zřejmě netýkají.

Zpravodajství průběžně oslabuje o mediálně známé a respektované tváře, přičemž odchod Martina Veselovského je i běžným lidem vnímána naprosto jednoznačně jako ztráta toho nejcennějšího, co ČT má. Není divu, že kromě neschopnosti udržet nejlepší lidi se začíná hovořit o schopnosti je neudržet. Jako argumenty slouží záměrné přitvrzení pracovních podmínek a cílená neochota vyjít vstříc těm, na kterých podoba nejprestižnějších částí stojí.

Neštěstím kritiků bohužel je, že jako jedna z mála sebrala odvahu k otevřeným slovům zrovna Daniela Drtinová, která bohužel příběh svého odchodu komentuje ve stylu Ordinace v růžové zahradě. Přičemž její sny, aby se s ní zacházelo jako s americkou hvězdou první velikosti, která bude trávit tři měsíce dovolené někde v Mexiku, zřejmě nenajdou patřičné pochopení mezi krizí sužovaným dělným lidem. V jejich světle se starost o podobu zpravodajství jeví trochu méně přesvědčivě, jakkoliv je lze lidsky chápat.

Dlouho vedený spor mezi částí redakce a vedením o kvalitu zpravodajství se tak proměňuje v rozbředlou kaši emocí, kde se smíchává těžký rodinný život s rozdílnými interpretacemi přípravy reportáží, privátní životní situace včetně zcela absurdních zmínek o nárůstu preskripcí antidepresiv mezi televizními pracovníky se zásadně rozdílnými pohledy na podobu pracovních výstupů celospolečenského dosahu. V této diskusi tak dlouho nikdo není schopen pronést jasného slova, až se podaří odvést pozornost od toho nejpodstatnějšího – zda Česká televize naplňuje ideál veřejné služby, a jestli tedy přináší kritickou reflexi aktuálního dění v souladu se svým kodexem.

Manažeři České televize, které nelze nerespektovat pro jejich znalost věci, přitom téměř v každé debatě dávají na první místo argument sledovanosti a čtenářského ohlasu, aniž by s kodexem ČT cítili jakýkoliv rozpor, který říká přesný opak: „ČT epovyšuje kritérium sledovanosti pořadů ani rychlosti informace nad jejich maximální možnou kvalitu.“

V této situaci lze do budoucna očekávat, že se snižujícím se rozpočtem na zpravodajství a při kvalitativně oslabujícím zpravodajském ansámblu Kavčích hor budeme mezi Menšíky, Donutily a Bohdalkami nadále uklidňováni stále přitažlivější vizuální stránkou televizních pořadů, velkorysými produkcemi olympijských rozměrů, opečováváni spotřebitelskými relacemi a lákáni atraktivními podívanými přinášejícími vysokou sledovanost. Přibývající sponzoři znělek, kteří zaplnili prostor po zakázané inzerci, jistě budou podobný trend kvitovat s povděkem. Stres politiků se také jistě sníží, když nebudou muset být pravidelně konfrontováni s impertinentními dotazy moderátorů, což se jistě pozitivně odrazí v jejich soustředění a klidu na práci pro blaho této země. A třeba až právě díky tomu, tváří v uklidněnou a spokojenou tvář své politické reprezentace, si konečně občané uvědomí, co přesně znamená ten nejasný a mýty opředený termín služba veřejnosti.