Sledovat bezradnost demokratické scény tváří v tvář predátorům není hezká podívaná. Hra byla v klíčových bitvách prohrána dvakrát a závěr je jasný – většina populace otevřeně sází na popření polistopadového systému. Vyvěsit bílý prapor kapitulace? Možná už je čas. Ale naděje umírá poslední a není třeba to urychlovat.

Tohle je deset důvodů, proč dle mého demokratické strany prohrávají současnost. Něco je zřejmé, něco méně, něco lze napravit relativně snadno, něco hůř. Ale demokratické strany mají morální povinnost zkusit to zachránit, i když se to zdá dnes nemožné, jinak můžou skončit rovnou. Už kvůli těm desítkám tisíc lidí na náměstí, už kvůli stovkám tisícům voličů, kteří doufali, že to dopadne jinak. Už proto, že část příčin mají na svědomí a pořád chtějí být u toho. A pokud u toho dnes ještě chtějí být, pak to nemá cenu jinak než službou a odhodláním. 

1. Chybí energie a chuť po vítězství

Samozřejmě, že je vedle těžkotonážní mašiny ANO s nesrovnatelným rozpočtem, kapacitami a vojenským rozhodováním těžké hledat odhodlání. Přesto bez energie skutečně nejde utrpět vítězství. V politice vyhrává jen ten, kdo si o to řekne. Teď je to Zeman, Babiš, Okamura a Piráti, ti všichni chtěli. Dříve to byl Klaus, Zeman, Topolánek, Paroubek, v zahraničí Macron, Obama, Trump, Blair či Trudeau. Musí se to chtít urvat. David se taky nesmířil s tím, že Goliáš je větší. Tys byl velkej, já měl kuráž, jak by řekl klasik.

Demokratické strany jako by nechtěly, nebo nechtěly dost. Jedou na pohodu. Kde Babiš ukáže tisíc fotek, oni přijdou s unaveným tweetem. Analýzy, infografiky, nadšené sdílení, šíření poselství tisícům podporovatelů, profesionální marketing? Jsme s vámi, buďte s námi? Dejte pokoj. Je potřeba vybrat každé podání, i když je to únavné, demotivující a na konci většinou jen marnost. Křik, že někdo hraje nefér, pokud se vůbec někdo vzmůže na takové upozornění, nestačí.

Nestačí to ani odpracovat, je potřeba to prodat, sebe prodat, a ještě s nadšením, které se dá rozdávat v nekonečných sériích. Sobotka tvrdě a klidně odpracoval Babišův energicky prodaný úspěch. Pokud voličům Babiše někdo skutečně pomohl, byly to kroky socialistů. Ti však nechtěli vyhrát znovu.

2. Chybí ochota obětovat všechno

Pro vrcholného a vítězného politika musí být politika vším. Nejde v ní být napůl, existuje jen ON v plném nasazení, nebo OFF v nevýznamném přežívání stranou pozornosti, zvlášť v malé České republice. Stranou jde osobní život, soukromí i rodina, ostatně nikoliv náhodou většina premiérů přišla o dosavadní vztahy. Objíždění republiky (znovu se potvrdilo, že bez toho to nejde), nekonečné schůze, jednání, stranická diplomacie, tlaky odborníků, prospěchářů, řadových voličů, protichůdných skupin, byrokratického aparátu, který se bojí změn…

Tohle chce zvláštní povahu, proto to většinou přitahuje egomaniaky, psychopaty nebo sociopaty posedlé touhou po obdivu, moci a respektu, kteří chtějí být v centru dění a ovlivňovat životy ostatních, hrát v nich zásadní roli, jakkoliv je často iluzorní. Normální člověk se něčemu podobnému raději stokrát vyhne, přestože politika by v tom lepším případě měla být řemeslo, povolání i poslání – soukolí stranické, voličské a byznysově-lobistické mašinérie semlelo už nejednoho junáka.

Současná česká politika zapuzuje lidi, kteří to myslí idealisticky, vždyť jakou přináší satisfakci? Nevděk vládne světem, ale politikou stonásobně. Už samotný přestup z nepolitického světa do politiky je provázen z pohledu veřejnosti automatickým stigmatem toho, kdo se šel zaprodat. Jak pak očekávat, že v takové předpojaté atmosféře půjde do boje někdo, kdo „to myslí dobře“? Komu taková služba bude stát za to? A to ještě nepadla zmínka o připravenosti konkurentů vytáhnout na kohokoliv libovolnou složku.

3. Chybí silná emoce, naděje, víra a sen

Co přitahuje pozornost, láká a přesvědčuje? Prodávají sny, touhy a víra, že jsou aspoň trošku uskutečnitelné. Nic takového demokratické strany nenabízejí. Jaké lepší příští je s nimi spojené? Jak nás chtějí provést neklidnými časy do zářné budoucnosti? Že to nedokáže ani Babiš? Jenže ten si o tom nechal napsat knížku a podepisuje ji kde může. 

Takže zatímco Elon Musk létá do vesmíru, auta jezdí bez řidiče, angličtina je norma, roboti nahrazují člověka, sází se na obnovitelné zdroje a hledají se cesty, jak se co nejpružněji připravit na nevyzpytatelnost budoucnosti, my vytahujeme z klobouku osvědčené dílny a pozemky pozdního socialismu jako podporu většího počtu učňů. A do toho se donekonečna obviňujeme z toho, kdo za co v minulosti může a co kdo způsobil a ztrácíme čas. Vlak nám ujíždí nejen symbolicky, ale doslova – v infrastruktuře je to vidět na každém rohu, evropské rychlovlaky Českou republiku už objíždějí, z Ber­lína do Vídně se nejrychleji dostanete oklikou přes Mnichov. A tak je to tu se vším, můžete být zpovykaní, jak je libo.

Když nemáte v kapse naději, dejte tam strach. To je druhá cesta, v Česku častější a funkční. Klaus strašil všemi, Zeman Klausem, zbytek proti opoziční smlouvě, Nečas proti řeckému scénáři, Babiš proti zkorumpované minulosti, všichni proti uprchlíkům.

Babiš nabídl obojí – sny i strach, vyvolává potřebu i její uspokojení. Že jsou to většinou prázdné sliby, okopírovaná hesla nebo vzájemně se vylučující řešení? Tak daleko úvahy většinového voliče nemůžou jít. Demokratické strany to mají těžké, protože nikdy nebudou moci nabídnout to, co může Babiš slíbit, nemůžou ani slíbit víc, než slíbí Babiš, protože ten už slíbil všechno všem.

Přesto se o to demokraté musí pokusit a nemusí to být jen mlácení prázdné slámy, nebo přebíjení carských slibů. „Stačí“ na to jít prakticky, konkrétně, promyšleně. Ani Babiš nenabízí program pro 21. století, naprostá většina českých politiků je zamrzlá v know how perestrojky, mladší generace tohle může přebít se suverenitou a nadhledem těch, kteří se nepotřebují zakecávat. 

Něco podobného by se dalo čekat od Pirátů, ale ti spíš překvapují opakem – tím jak snadno tenhle svůj možný vklad zahazují ve prospěch opatření posilujících státní aparát a v jeho dohledové možnosti (viz aktuální nabourávání advokátní mlčenlivosti), popřípadě jakobínskou touhou po potrestání domnělých hříchů minulosti. Minulosti, která už nikomu z nás život nezlepší, zato je ho schopná svou gravitací zhoršit, protože se pro ni zapomene na to, co nás čeká a na co se máme připravit. Piráti taky nakonec upozadili pozitivní naději, místo snu o malém, efektivním moderním digitálním státu, který co nejméně zasahuje do svobod, vyštěkli „Pusťte nás na ně!“ (a zatím k překvapení velké části osazenstva to zájmeno spíš znamená voliče než papaláše). A paradoxně se i díky tomu negativnímu vymezení dostali do Sněmovny. 

4. Chybí pocit sounáležitosti

Česká většina byla naučená starat se primárně o vlastní, nikoliv o společné. Nalézání společných cílů? Historická nutnost kyvadla dějin nás posunula ze sovětského bloku do západních struktur, ale že bychom to doopravdy chtěli? Jsme nejskeptičtější národ v otázce toho, kam v rámci geopolitické situace patříme. A proč? Protože prostě nevíme, čí jsme. Nechceme být součástí socialistického bloku, ale nechceme být ani součástí jiných spojeneckých struktur. Jsme výjimeční, nejlepší, sami a nevíme, co chceme. Czexit? Super! Ale co s tím? Co pak? Nic. Umíme nechtít. Neumíme chtít. To pak podkopává jakékoliv pozitivní snahy, zvlášť ty konkrétní. Ano, slyšíme na obecné přísliby o tom, že bude líp, ale jakmile kdokoliv naznačí jak – utlučeme ho těmi nejpitomějšími argumenty. Je toho moc, málo, na něco se zapomnělo, ano, ale, kdyby, možná, teď ne, až jindy, hlavně nechtějte nic po mně, ať se snaží někdo jiný, a tomu ještě pro jistotu podrazíme nohy a nasadíme psí hlavu. 

Umíme si možná zaopatřit vlastní prostor, ale na ten společný chybí síly, energie či motivace. Společné je cizí.

5. Očekávání voličů, kterým se nelze zavděčit

Máme obrovské nároky, lidem, kteří jsou stejně slabí jako my, nakládáme na bedra neúnosná břemena nadějí. Tuhle fázi iracionálního očekávání zázraků na potkání následně vystřídáme stejně iracionální fází vzteklého zklamání a rezignovaného odevzdání se do otevřené náruče primitivního populismu, který společně s námi tyhle zhrzené lásky zahodí do koše. A ve všeobecném nasrání si ani nevšimneme, že nás jen zneužívá a nic nenabízí, jen primitivní ventil upouštějící náš vztek. Absurdní? Logické. Hloupé? ANO.

6. Vadí stigmata minulosti

Na druhou stranu, řada politiků, stran i jejich pozadí skutečně má problematickou minulost, i kdyby byla nafouknutá do monstrózních rozměrů nezaslouženě či přehnaně. Problém je, že tito lidé spjatí s minulostí také nemohou být věrohodnými nositeli pozitivní vize pro 21. století. Jenže nikdo nový nepřichází, zůstává tak jen souboj mezi muži minulosti v zemi bez pravidel. A v něm nevítězí nejčistší, ale největší pes. A ten křičí na celý svět, že házet kamenem může jen, kdo jest bez viny, a zdvihá ve vítězném gestu hlavu nad svěšenými ocasy, protože přece každý si smočil. 

Od Zemana a Babiše integritu nikdo nečeká, protože v zájmu svých voličských skupin jsou nejúspěšnějšími mezi prohnilými a v tomto zájmu jim prominou cokoliv, zvláště když s ostatními prohnilými zametou. Takovou shovívavost nebo oddanost k pánovi od voličů malí a opotřebovaní psi čekat nemohou – k vlastní škodě voličů, protože nelze být tak nesmlouvavý, když nikdo jiný není k dispozici. Přijde vůbec nová generace? Stanou se z ní noví malí psi nebo rozdají novou hru podle nových pravidel jiného živočišného druhu?

7. Neschopnost spolupráce ve jménu vyššího cíle

Na začátku prezidentské kampaně kdosi trefně glosoval – 10 % voličů teď zoufale řeší, kdo by měl být prezidentem, a poměřují na laboratorních vahách každý jejich pohled, výraz a slovo. A pak o tom zbylých 90 % voličů bez velkého přemýšlení rozhodne. Zatímco v řadách demokratických stran a jejich voličů se dokážou lidé nesmiřitelně pohádat o obrovské detaily a podružnosti, ve stranách řízených silnými vůdci jdou malichernosti stranou. Zatímco v demokratických stranách se pracně dosahuje konsensu, všichni chtějí být slyšet a prosadit ten svůj nejlepší návrh představující marginální rozdíl ve výsledku, ale velký v sebeuspokojení, autokrat představí řešení a cesta je zřejmá všem – pohodlné, jednoduché a efektivní.

STAN, KDU-ČSL a TOP09 od sebe programově skoro nikdo nerozliší, přesto tu jsou tři samostatné strany neschopné domluvit se na srozumitelné volební strategii, která by jim hlasy neubírala, ale přinášela. Cest je nepřeberně, od volební koalice, přes sloučení či zastoupení na kandidátce, taktické upozadění jednoho ve prospěch druhého ve jménu tolik vyzdvihované záchrany demokracie. Co se ještě musí stát, aby někomu v těch stranách došlo, že takto jdou ruku v ruce do propasti, místo aby nad ní společně postavili most?

8. Demokratické strany ve službách populistů

Demokrati můžou stokrát vyčítat nízký populismus populistům, znějí však leckdy nepřesvědčivě a neupřímně, protože na něj sázely také, podbízely se svým voličským skupinám se stejnou přízemností, jakou teď vyčítají těm, co se odváží jít ještě dál než oni sami, do ještě nechutnějších a bezostyšnějších vod. Kdo také mohutně strašil uprchlíky? ODS a velká část ČSSD. Kdo slíznul tuhle smetanu voličského strachu? Zeman, ANO a Okamura. A to je jen jeden příklad za všechny – absurdní debaty lahodící neinformovanému šokovanému voličovu uchu provázejí téměř jakékoliv téma. 

Lid si to žádá a více či méně mu to dávají všichni. Kdo má odvahu vzdorovat nízkosti první signální vyvěšením praporu faktů, rozumu nebo i těch zatrachtilých ideálů, velkorysosti, pokory či kompromisu? Komu lze uvěřit starost o lidská práva, demokracii a svobodu, když jimi sám tolikrát pohrdnul, když ani voličům na nějaké demokracii nezáleží?

9. Krátkozraký lid žádá krátkozraké sliby

Tomio Okamura asi na obhajobu přímé demokracie nepoužije argument švýcarského voliče, který si teď v referendu odhlasoval, že nechce rušit koncesionářské poplatky za veřejnoprávní televizi. Nabouralo by to jeho pitomiou rétoriku, že u nás chce zavádět rádoby švýcarské referendum, aniž by tu měl Švýcary (a systém švýcarských pojistek). Lid český zvyklý, že odpovědnost za jeho osud leží na vrchnosti, pochopitelně i v době svobody a demokracie od vrchnosti žádá, aby se postarala. Zatímco v době ostnatého drátu se to po vrchnosti žádat neodvážil, o to hlasitější je teď, kdy už se to může. Nepochopil však, že vrchnost ve volné soutěži taky svede jen něco a že od ní čeká, co čekat nemůže, protože to není a nemůže být v jejích silách. 

Velká část populace dál sní mokré sny o tom nevětraném kalném rybníku, v němž bylo kdysi tak dobře a v němž jsme se tolik nacachtali, ačkoliv hladina už nikdy nemůže být tak klidná a břeh tak nerušený jako tenkrát, když mřenky byly jenom naše, i když občas nebyly vůbec. Mřenky budou! Rybník bude jen náš! A nikdy si ho nevypustíme!

Na Slovensku sebrali odvahu tohle nabourat před dvaceti lety, kdy Mečiarův rybník smrděl už tak nesnesitelně a mřenek ubývalo s takovou rychlostí, že to zmobilizovalo poslední životní síly. I dnes si tam mnohem výrazněji uvědomují, o co se hraje. U nás nikdy konec nebyl tak hmatatelný, abychom se záchrannou brzdu naučili tahat. Až teď přichází ta chvíle, kdy si stále více lidí uvědomuje, že demokracie a svoboda nemusí být jen prázdné fráze, že jsou podmínkou nikoliv postačující, ale nutnou a rozhodně ne samozřejmou. Co si už neuvědomují, že už teď je možná pozdě a že záchranná brzda už rozjetý vlak autoritářství nezastaví. Část populace je navíc zatahovačům za brzdu připravena zlomit ruku ve strachu, že je připraví o to málo mřenek, co ještě mají.

A tak krátkozraké prospěchářství na obou stranách vítězí nad ideály i budoucností celé země a s radostnou přízemností prohráváme osudy své i svých dětí.

10. Absence autentických lídrů

V téhle situaci se možná není třeba divit, že chybí klíčová součást úspěchu – autentičtí nositelé idejí, myšlenek a naděje. Souvisí to nejvíc s druhým bodem. Na druhou stranu, ani to by neměla být úplně nepřekonatelná překážka, aby se mezi tolika uchazeči o politické posty v této zemi našel takový, kterému by bylo možné uvěřit nasazení, integritu, autenticitu, energii a schopnost dokázat to. Je vlastně absurdní, že se mezi deseti miliony lidí nenajde de facto nikdo, kdo by to dokázal strhnout lepším směrem. 

Už jenom mezi vyzyvateli v prezidentské kampani, kde je terén v mnoha ohledech přehlednější, nezávislejší na tradičních politických vazbách a snáze se startuje z nuly na vrchol, se nenašel nikdo skutečně přesvědčivý. Na otázku Proč? v t­omto případě není lepší odpověď, než že někdo takový v tuto chvíli prostě nebyl a není. 

Závěrem

Tohle je deset důvodů, proč demokratické strany prohrávají současnost. Zároveň překonání části z nich je i příležitostí, jak by mohly vyhrát budoucnost, což rozhodně není tak nemožné, jak by se mohlo zdát. I současní lídři stran dokážou předvést pod tlakem mimořádné výkony, minimálně jednorázové a rétorické, a třeba v nejtěžších chvílích a výzvách v sobě objeví netušený potenciál i ochotu k větší empatii, velkorysosti a pokoře. Uspějí však pouze tehdy, pokud stejnou velkorysost, schopnost odpouštět a respektovat neúspěch v sobě najdou i jejich přirození voliči.

Druhou nadějí je Mojžíšova zkušenost. Lid z otroctví vyvedl prorok, před nímž se na začátku rozevřelo moře příležitostí, naděje a budoucnosti. Ovšem pak na všechny čekalo čtyřicet let putování, strádání, těžkostí, pochyb a výčitek, které se často obracely proti prorokovi, jemuž dokázali dávat za vinu i vlastní malověrnost. Země zaslíbené se podaří dosáhnout až po nezbytné obměně dvou generací, kdy je resentiment vůči otrokářskému Egyptu zapomenut a potomci už se raději dívají před sebe, než aby žili starými spory. 

I u nás už poslední demonstrace začínají být v rukou mladších, kteří staré časy nezažili ani trochu. A dokonce i oni slyší dnes jako před třiceti lety, že “v žádné zemi, ani v rozvojové, ani v socialistické, ani v kapitalistické neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být”. Můžeme se utěšovat, že v nich, v první skutečně polistopadové generaci je konečně ta naděje k osvobození od starého, k němuž se vracejí i ti, kdo ho pomáhali svrhnout. A můžeme se utěšovat, že to není jen útěcha, ale světlo na konci starého oprýskaného tunelu. Co nám taky jiného zbývá. Snad jen trpělivost a ochota jim v tom pomoci tím, na co stačíme.