Chcete zažít totalitu na vlastní kůži tak, že budete mít chuť rozbít televizi z toho, co vidíte? Tak máte šanci ještě tento týden podívat se v iVysílání České televize na film Učitelka z tvůrčí dílny Jana Hřebejka a Petra Jarchovského. Po tom filmu totiž pochopíte, proč zlehčování ve stylu Vždyť se zas tak moc nedělo…, například při charakteristice normalizačních let, je tak moc mimo mísu. Hřebejkovi s Jarchovským se totiž na jednom obyčejném příběhu z každodennosti podařilo ukázat naprosto polopaticky obyčejnost, hrůzu a šílenství totalitní moci a toho, co všechno hnusného s lidmi dělá.
Přitom nejde o totalitu s krvavým děsem poprav, mučení a věznění, kterou si teď při 70. výročí Února 1948 připomínáme, naopak film nás uvádí do roku 1983, který většina tohoto národa zažila a pamatuje jako opravdu klidnější časy s perestrojkou na obzoru. Často se říká, že kdo tenkrát nedával najevo své názory, ten měl klid, vlastně vždycky nějak proplul, stačilo jednou za rok vzít mávátka a jít na prvomájový průvod, a že skutečná perzekuce se omezovala jen na pár poblázněných disidentů kolem Havla. Pusťte si Učitelku a uvidíte, že totalita je mnohem, mnohem zákeřnější, všudypřítomnější a podlamuje život i v těch nejvšednějších chvílích. (Upozornění – v následujícím textu dochází k prozrazení děje, takže si ten film raději pusťte před jeho dočtením).
Vyprávěný příběh je banálně prostý – do třídy na základní škole přijde nová učitelka slovenštiny, ruštiny a dějepisu, která v tom umí chodit – důležitější než žáci jsou pro ni jejich rodiče a to, co z nich bude moci získat. Vytvoří si srozumitelný systém – chtějí-li rodiče dobré známky pro své děti, musí tomu trochu pomoci. Každý podle svých možností – upéct bábovku, odvézt na chatu, opravit pračku, obstarat nákup, zajistit ty nejlepší kousky potravin z nové zavážky v obchodě nebo něco zařídit, domluvit, přimluvit se. Klasický klientelismus, který byl v 80. letech společenskou normou, vždyť bez úplatků, protislužeb či vzájemných výpomocí to prakticky nešlo.
Jenže tady nešlo o protislužbu lidí na stejné úrovni ve stylu já na bráchu, brácha na mě. Učitelka díky svému postavení měla téměř absolutní moc nad dětmi, a skrze ně i nad rodiči, takže ti z logiky věci měli omezený manévrovací prostor. Navíc byla komunistickou předsedkyní na škole a její sestra žila v Moskvě – to z ní dělalo obávanou personu, s níž neradno si zahrávat. A tak se většina podvolila, zvlášť když alternativou bylo prudké zhoršení prospěchu u dětí. V demokratickém režimu by si rodiče šli na podobné zneužívání postavení šli stěžovat vedení školy, jenže tohle byla totalita, milé děti, a v té moc možností dovolat se spravedlnosti nebylo. Kdo byl na té správné straně, byl na té správné straně.
Situace se vyhrotí, když se jedna z dívek pokusí o sebevraždu kvůli tomu, že jí učitelka systematicky ničí život – soudružka se tak mstí rodičům, kteří s ní odmítají hrát požadovanou hru a vyhovět jejím žádostem. Následně ředitelka školy svolá do školy setkání rodičů celé třídy v naději, že se díky veřejnému slyšení učitelky zbaví, protože vážnost situace a prodiskutovaná fakta by měly jasně hovořit proti ní. Následuje psychologická studie v tom nejlepším duchu 12 rozhněvaných mužů, kdy se v konfrontací emocí odhalují charaktery. A i ten největší odpůrce dějepisu má při těchto chvílích šanci pochopit, v čem jsme to před rokem 1989 žili.
Když systém nastupuje, nejdříve rozloží hromadný odpor postupnou individuální manipulací a nátlakem. Na každého platí něco jiného, někdy to jde jednoduše po dobrém, jindy se musí trochu přitlačit, někdo pochopí snadno, že jde o vzájemně výhodný obchod, jiný se trápí ve výčitkách, bezmoci a nemožnosti nalézt dobré východisko. Důležité je, že každý před požadavkem ze strany moci stojí sám a je konfrontován se svým vlastním svědomím, odpovědností, vypočítavostí a strachem. Tak se postupně nalomí prakticky všichni, zvláště když vidí, že ostatní ze zvráceného systému těží, získají dojem, že jim také nic jiného nezbývá. A jakmile se jednou podvolí a začnou spolupracovat, už skoro není cesty ven – protože kdo odvahu najde později, vždy mu lze předhodit, že se sám ušpinil, a tedy nemá žádné právo moralizovat ostatní.
Zuzana Mauréry v titulní roli předvádí životní výkon, z něhož jde mráz po zádech – kombinace sladkých úsměvů, předstíraného zájmu, hrané účasti, vypočítavosti, citového nátlaku, cynismu, vydírání a bezohlednosti vyvolává naprosto reálné pocity vzteku, frustrace, bezmoci a chuti poslat ji ke všem čertům. Zatímco dřív Hřebejk kompenzoval asburditu dění humorem, v Učitelce nikoho nešetří. Možná ani hlavní sestra z Přeletu nad kukaččím hnízdem nebyla tak děsivá, protože tuhle učitelku jste klidně mohli mít ve své vlastní třídě. Navíc nechutná kombinace slizké afektovanosti s odpornými praktikami zvěrohodňuje postavu do monstrózní přesvědčivosti. Svůj podíl na tom má i slovenština, v níž jsou slovní zdrobněliny a přeslazený emoční náboj přitomny častěji než v češtině a ten, kdo s ní má žitou zkušenost, musí ocenit to obrovské napětí a rozpor mezi slovy a tím, co se za nimi skrývá.
Ve filmu je ovšem krásně vidět, co se stane, když veřejné tajemství přestane být tajemstvím a vyjde oficiálně na povrch. Naprostá většina rodičů během jednání ve třídě začne svá dosavadní selhání oportunisticky omlouvat a za černou ovci neoznačí učitelku, ale rodiče nešťastné dívky, kteří si dovolili na učitelku stěžovat. Nejvýmluvnějším obhájcem toho, že ohýbat pravidla je normální a že ten, kdo je porušuje ve svůj prospěch, je bezúhonným a slušným člověkem, se stává právník, tedy úspěšný a schopný člověk, který v tom umí chodit, hladce fungující součást režimu bez jakýchkoliv morálních nároků. Člověk, který si dokáže zdůvodnit cokoliv, pokud mu to přinese výhodu. Ale své důvody, sebeobhajobu i obhajobu porušení přirozeného řádu si najdou i ostatní – lékař, kadeřnice, invalidní důchodce… Ze strachu i prospěchářství se dokážou srdnatě bít za naprosto zvrácené hodnoty a pravidla a velké části z nich na tom nepřijde vůbec nic divného.
Až někdo bude chtít pochopit, proč dnes vyhrávají antisystémové strany nebo proč se může znovu stát prezidentem člověk, který zcela pohrdá jakýmikoliv pravidly, Učitelka vám to umožní. V téhle třídě došlo k flagrantnímu narušení přirozenosti založené na obvyklých schopnostech dětí – o známkách nerozhodovalo, kdo se jak učí, jak je kdo chytrý a snaživý, ale kdo lépe poslouží soudružce učitelce. Část rodičů se podvolila ze strachu, ale jiní i ve chvíli, kdy se mohli společně vzepřít, ukázali, že jim takový systém vyhovuje. Část populace zkrátka upřednostní, když přirozenou soutěž, vlastní odpovědnost, samostatnost a odvahu může obejít a získat výhodu nečestným způsobem, popřípadě když svůj vlastní osud svěří do rukou těm, co rozhodnou za ně. Komunismus je přesně tohle – vystrašená společnost podřízená strachem svévolnému rozhodování těch, co jsou u moci. Problém je, že části populace určitě více vyhovuje, když se musí podvolit a využít moci než, aby podstupovala riziko svobodného života. Z ohnutých pravidel dokážou získat víc, než kdyby nedisponovali dopingem znásilněné a zkorumpované společnosti.
Že se systém klientelismu v konečném důsledku ukáže i ve škole nefunkční a že výsledky dětí jsou pak horší než na jiných školách? Přesně tak skončil český reálný socialismus, protože ztratil schopnost adaptovat sebe sama na měnící se dobu. Ovšem ani ve chvíli, kdy se rodiče dozvědí, že jejich děti jsou na tom hůř než jinde, některým ani to nezabrání, aby upřednostnili krátkodobý prospěch před tím dlouhodobým. A stejné to je i dnes – jistě, že někteří dělají co můžou, aby vůbec nějak přežili, ale mentální komunismus v sobě má řada úspěšných a (všeho) schopných lidí, kteří se oportunisticky vlísávají mocným, dokáží obhajovat neobhajitelné, sami ohýbají a porušují pravidla, aby s nimi o to více mlátili po hlavě ostatní, z ústavy dělají toaletní papír, podvazují fungování státu a s tím nejmilejším úsměvem dehonestují ty, kteří si na to dovolí poukázat. Vlastně pro tyhle lidi nakonec bývá nejtěžší, když vedle nich stojí ti, kteří nepodlehli nebo se pokusili vzepřít. Protože pak je těžší uhnout svému vlastnímu svědomí. Stejně jako disidenti před rokem 1989 jsou i v tomto případě na okraj kolektivu vytěsňování rodiče, kteří se pokoušejí dosáhnout spravedlnosti.
Ve filmu, a troufám si říct, že ani v životě, nevede čára mezi lidmi, kteří se přizpůsobí, nebo odmítnou, primárně podle sociodemografických kritérií. Bohatý, chudý, chytrý nebo hloupý, v konečném důsledku je to většinou charakter a vnitřní síla a touha po přirozené spravedlnosti, co rozhoduje. Tohle Karel Kryl napsal v roce 1969, ale můžeme být klidní, platné to bylo i o dvacet let později a platné je to i o padesát let později:
I naše generace
má svoje kajícníky
a fízly z honorace
a skromné úředníky
a tvory bez svědomí
a plazy bez páteře
a život v bezvědomí
a lásku k nedůvěře
Už nejsme nejsme to co kdysi
Už známe ohnout záda
Umíme dělat kompromisy
a zradit kamaráda
A vděčni dnešní Realitě
líbáme cizí ruce
A jednou zajdem na úbytě
z té smutné revoluce
Závěrečná tečka, kdy po revoluci učitelka přesedlá na výuku angličtiny, náboženství a etiky lze brát jen jako hořký karikaturní vtípek. Ale když dnes demokratická pravidla vykládají protekční slouhové totality, pravdou se zaštiťují pucflekové lhářů a ještě vítězí ve volbách, do smíchu vám z toho nebude. O třicet let později skutečně nejsme o nic chytřejší. A ještě rádi, vděčně a oportunisticky zase začneme vyměňovat autoritářský chomout za svobodu.
Hřebejkova Učitelka patří k těm nejlepším studijním materiálům normalizačního ducha, který nám vládne s neztenčenou silou dodnes.
https://www.facebook.com/plugins/video.php?href=https%3A%2F%2Fwww.facebook.com%2Fctjihozapad%2Fvideos%2F844016092468296%2F&show_text=0&width=560