Tak to vypadá, že letos bychom se po letech mohli zase podívat do Chorvatska. Tak jsem si vzpomněl na Knížku, kterou nikdy nedopíšu, která se tam odehrává. Po první ukázce byla ještě druhá o mravenci, kterého potkalo neuvěřitelné štěstí, a tahle je třetí, která popisuje skutečné reálie jednoho ostrova. Začínám se těšit.

Agáve je zvláštní rostlina. Za celý svůj život vykvete jen jednou. Jakmile to nejlepší ze sebe vyžene do obrovského stvolu s květy, zahyne. V nejlepším přestat. Jedna taková v plném květu rostla před vchodem do budovy bývalých kasáren. Žářivě žluté talíře se na špici napnutého stožáru vypínaly ke slunci nad mořem a rozpékaly se dozlatova. Omámené včely se proplétaly mezi tyčinkami s medovým prachem a vypadaly jako obalená smažená křidýlka z KFC.

Odolnost té rostliny je podivuhodná. Tahle vyrostla ze škvíry chodníku, u paty obvodové zdi zničeného a před mnoha lety opuštěného baráku a za tu dobu ze sebe dokázala dostat desítky tuhých listů, které teď tvořily mohutný, nebezpečně vypadající trs o průměru až tří metry. Větší část omítky z té zdi už stačila opadat, část cihel byla vymlácených, spousta střepů, pohozených zbytků věcí, plastových lahví, všemožných obalů se válelo všude kolem. Přesto to bylo přímo ideální místo, odkud se dalo krásně růst do všech směrů, zapouštět kořeny a oddenky nových rostlin a vzdorovat nepřízni počasí a osudu. Stěna chránila před nárazy větru a zároveň chytala a odrážela teplo.

Navíc sem jen málokdy zabloudila lidská noha. Pohodlní turisté dávali přednost bližším plážím a většinou na opačné straně ostrova. A z místních se sem chtělo trmácet jen občas pár puberťákům, aby si tu udělali pořádnej mejdan, při kterém počmárali zdi, rozbili pár flašek, stěn a dlaždic a dokázali si tak, že stojí za to žít. Takže agáve se spokojeně roztahovala do všech směrů, několik listů už protáhla otvorem po dřívějším okně v přízemí a zabrala i pěkný kousek vchodových dveří. Doplatila na to několika zlomyslnými zlomeninami, které měli na svědomí opilí frajeři, ale aspoň je nedala zadarmo a většinou se jí podařilo oplatit pořádně krvavým škrábancem. Zvlášť ten jeden si na ni bude jistě pamatovat, odnesla to sice dvěma utrženými listy, ale on se od té doby zase nerad dívá na svůj obličej v zrcadle. Zvlášť levým okem mu to nejde.

Dříve tu bylo hodně živo. Před převratem tu sídlila předsunutá hlídka jugoslávské armády, která se z posledního velkého kusu země, který tenhle ostrov směrem na západ představoval, dívala na Itálii a mířila na moře dlouhými hlavněmi děl, co kdyby. V tomhle dvoupatrovém domě žilo několik desítek vojáků a střídali se v náročné obraně vlasti, opuštěná předsunutá hlídka uprostřed nekonečného moře. Agáve tenkrát ještě neměla kde růst, chodník byl neporušený a kolem budovy bylo čisto a uklizeno. Plac na nástup, trafostanice s dráty vedoucími přes kopec, cesta od kasáren dolů k zátoce s jednoduchým betonovým molem, u kterého mohly přistát i malé armádní lodě. Na pláži stál otočný kulomet, mířil na ústí zátoky a hlídal přístupovou cestu od moře. Dokonalá vojenská idyla ukrytá v malém romantickém údolí, čekající na svou příležitost.

Zbylo jen romantické údolí zakalené přízraky minulosti. Zrezavělá konstrukce nefunkčního odstrojeného kulometu, trosky železobetonové konstrukce na pláži a pod hladinou mezi mořskými ježky obrovitánský lodní šroub s ostrými hranami, který jako by spadnul z nebe doprostřed zátoky, asi když někde daleko na moři vybuchl kotel nějaké velké lodi, vyrval jí vnitřnosti a rozmetal je po okolí.

Nad tím vším, jen pár desítek metrů od pláže odevzdaně stála osamocená budova prázdných kasáren bez oken, s vyvrácenými panty dveří, s podlahou zanesenou jehličím a šiškami borovic, vypadanými kusy cihel, polámanými prkny, vysušenými tenkými listy starých novin a statnou agáve před vchodem.

Jedna z největších místností zřejmě kdysi byla jídelna s výdejním okýnkem, u spousty dalších nebylo poznat, jestli šlo o kanceláře nebo ložnice. Ale v jedné, spíš takové menší, na části nezničené stěny byl tužkou pečlivě vykreslený věrný portrét Josipa Tita. Důstojně, z profilu, s pohledem vizionářsky upřeným před sebe. Pod ten realistický a uctivý obrázek někdo dodatečně jednoduchou linkou přikreslil karikaturu těla s velkým penisem.

O patro výš už výtvarná imaginace dostala zcela volnou ruku a špinavě bílé stěny rozlehlé haly byly všechny pokresleny černými kresbami hrubých tahů. Možná by někomu připomněly styl jeskynních maleb, kdyby se v nich až příliš čitelně neodrážely surrealistické a postmoderní vlivy. Na většině z nich byly zachyceny postavy v různých vztazích a pozicích, se zdůrazněným pohlavím, typické kosočtverce symbolických vagín a falusy penisů do všech stran, často s naznačeným pohlavním stykem nebo dokonce završenou ejakulací a s připsanými nápisy. Stačilo jen pár nahrubo nahozených čar zkušeného umělce a zamýšlený dojem byl na světě i bez umělecké kritiky. Děravou střechou na několika místech prosvítalo slunce.

Nová doba vždy nakonec nahradí tu starou. Budova bude dál chátrat, než tu místo ní za pár let postaví nějaký luxusní hotýlek s asfaltovou cestou osvětlenou lucernami s úspornými žárovkami. Na blížícím se konci léta se už i agáve dostane na hranu zapomnění, byť si teď užívá nejkrásnějších chvil. A mravenec, který se ještě před chvílí radoval na špičce nosu velkého ležícího těla ze svého životního objevu, se při zvěstování té šťastné zprávy cestou z bývalé vojenské zátoky do mraveniště právě dostal pod odpruženou podrážku levého sportovního sandálu velikosti 44.

 

Předchozí díly:

Jak mravence potkalo neuvěřitelné štěstí

Knížka, kterou asi nikdy nedopíšu