Knížka, kterou asi nikdy nedopíšu

Už je to 11 let, co jsme přišli na nápad napsat lehce parodický a docela krutý detektivní příběh z jednoho chorvatského ostrova. Ovšem vyšetřit čas a inspiraci na něco takového se moc nevede. Takže mám v ruce nějakých 30 normostran textu, který sice drží pohromadě, ale čeká na dokončení. A zdá se, že čekat ještě nějaký čas bude. Možná v důchodu? Možná pod nějakým tlakem? Možná, když to na sebe prozradím, donutí mě to?

Musím přiznat, že mě to fakt láká, protože kostra příběhu je vymyšlená, forma taky, vyústění jakbysmet, vlastně to stačí jen sepsat a domyslet detaily. Na což by stačilo zavřít se na tři až šest měsíců mimo civilizaci. Což se nepovede, takže smůla. Popravdě nechápu, jak Rowlingová na mateřské dokázala na kavárenských ubrouscích napsat prvního Harryho Pottera. Ale třeba když budete hodně přemlouvat… a protože na letošní léto jsem si zatím nenaplánoval žádné velké psaní jako v posledních dvou letech, třeba… kdo ví… No, spíš asi ještě ne 🙂

Ale tady máte ochutnávku. Je to taková předehra, kterou by to všechno mělo začít. Tak schválně.

Komiza27

 

Nad ostrovem visel neklid a nehýbal se. Vzduch těžce spal na rozpáleném poledním slunci a chvěl se znepokojivými sny.

Vítr zdejší kraj okázale ignoroval a mořskou hladinu nechával napospas osudu, bez energie a sil se vysíleně plácala se směšnou bezradností kolem hrany pobřeží. Zesláblá vlna jen občas překonala část útesu a zaplavila marnou nadějí skupinku mlžů, kteří zatahovali ulity před horkem, jemuž se nedalo uniknout. Ve slané vodě na chvíli uvolnili sevření, ale záhy je opět dostihlo sucho a zoufalství. Krabi se neodvážili vysunout ani špičku klepeta.

Nemilosrdné paprsky připichovaly k zemi jednu mouchu po druhé a zabodávaly se doprostřed jejich tisíců očí. Cikády zadržovaly dech, aby je ani jeden neopatrný pohyb neprozradil, a šetřily sílu k milosrdnému večeru. Zato šedé ještěrky se blaženě roztékaly na ostrých žhavých kamenech; vypadaly jako natrhané kousky zapečené igelitové fólie.

Ticho – žár – bezvětří.

Nad linií skalnatého útesu, podél pásu ostrých rozedřených skal, vedla sotva znatelná linka zarostlé pěšiny. Z ohnivě narezlé země vystupovaly popraskané kameny a jejich odhalené hlavy naznačovaly směr cesty vinoucí se pichlavými keři a nabroušenými stébly houževnaté trávy. O něco dál se držela strnulá kolonie borovic, potících přes vysušenou kůru lesklé, lepkavé a vonící pryskyřicové kapky.

Do nejbližší vesnice bylo ještě docela daleko. Jen párek olysalých mezků odevzdaně stojících ve stínu ovadlého fíkovníku dával tušit přítomnost civilizace. Zbytek rozbité zdi, pár uvolněných kamenů, náznak hranice jakéhosi pozemku se stromy, kamenitým polem nebo jen územím nikoho. Narezlá potlučená plechovka, z níž před lety vyteklo něco hodně mastného, promáčklá špinavá plastová láhev od vody, kelímek s nejasným obsahem a hromádkou prachu. Nikde nikdo.

Ticho. Bezbřehé, nekonečné ticho.

A přece se v tom bezčasí najednou něco zlomilo. Po cestě poskočil maličký kamínek. Přeskákal z jednoho kamene na druhý a na třetí a zapadl do škvíry mezi čtvrtým a pátým. Následovalo chodidlo nohy. Bosé chodidlo ženské nohy, krásné a jemné. Nalakované nehty svítily rudou barvou, lemovala je hedvábná opálená kůže. Malý proužek chodidla se zachytil o řezavou hranu kamene a zanechal na něm krvavou stopu v barvě laku.

Hýčkané nehty nedokázaly odolat překážkám na cestě, na více místech už byly odřené, nalomené. Chodidla byla několikrát natržená, na vnější hraně už ze dvou míst stékaly dva proužky rychle zasychající krve. Ze vznešeně klenutého nártu čnělo několik ostnů a vypalovalo pálivou bolest do klopýtajících no­hou.

Jakási osudová nevyhnutelnost však postavu hnala dál, navzdory poškrábaným lýtkům a stehnům, nahým a podivuhodně nádherným. Až nepatřičně nádherným, jako by navzdory vyprahlé krajině, naplněným životem a krví, která si díky všudypřítomným trnům a hrotům keřů a kamení hledala nové a nové cestičky, jak z toho krásného těla uniknout.

Z každé ranky vytrysklo pár kapek a záhy se smísilo s třpytícím se potem a načervenalým prachem. Pevně se chytilo těch několika světlých chloupků na stehnech a dohromady tak na napnuté kůži pomalu vznikal znepokojivý uhrančivý obrazec. Abstraktní motiv na až příliš konkrétních křivkách nahého ženského těla.

Žena dál pokračovala ve svém trhavém běhu nebo snad zrychlené chůzi. Bylo jasné, že ji každý pohyb stojí nesmírné úsilí a že už takto musela urazit nějaký kus cesty. Kromě oděrek však nebyla zraněná. Přesto pohled na ni šokoval. Byl zvláštní kombinací úžasu a vzrušení, strachu a zděšení. Jako by to nesmírně půvabné a křehké tělo v jeho zcela odhalené zranitelné nahotě někdo proti jeho vůli přenesl ze saténových povlaků a ve zvrácené zábavě ho umístil doprostřed tohoto odloučeného nepřátelského prostředí, které jako by se náhle probudilo ze své letargie a začalo se vyžívat v té ojedinělé příležitosti, jak získat nečekanou oběť. S každým krokem se zdálo, že se keře sestupují blíž k sobě, že se dosud celkem jasná cestička čím dál víc zužuje a svírá a ztrácí na stále ostřejších kamenech.

Keře nedosáhly tak vysoko, aby mohly zasáhnout klín, břicho nebo prsa, ale stačil jeden nešťastný krok, špatné našlápnutí mezi dva kameny, ztráta rovnováhy a žena přepadla dopředu. Šlahoun pichlavého keře ji vyryl jasnou červenou linku od pupku až po začátek pečlivě zastřižených chloupků. Druhý se jen zlehka dotkl dvorce levého ňadra, stačilo to však, aby se na něm otevřela rána a vyhrnula se z ní krev.

V očích té ženy se objevily slzy a nebyly první. Spolu s nimi z nich tekla hrůza a strach. Vlhké pletence vlasů lemovaly vyděšený obličej, v němž by teď jen málokdo hledal půvab, přesto by však jeho rysy nemohly nikoho nechat na pochybách, že tvář je stejně krásná jako celé tělo.

Žena běžela dál. Tiskla ji neznámá síla, silnější než únava, vyčerpání a bolest. Sunula ji pomalu, ale nevyhnutelně kupředu, kolem netečně stojících mezků dál po kamenité cestě směrem k vesnici, kde jedině mohla hledat útočiště. Měla před sebou ještě dlouhou cestu, až příliš dlouhou vzhledem ke stavu, v jakém se nacházela. Přesto škobrtavě zvedala jednu nohu po druhé a dál si je rozdírala o kameny a keře.

Síly jí nevydržely až do úplného konce. Přišla o ně ve chvíli, kdy spatřila první cihlově červenou střechu. V zoufalství a odevzdanosti padla na kolena, opřela se o ruce, lokty jí povolily a tvář se položila do prachu. Na zemi zářila plocha zad a vystouplá oblina hýždí.

Takto ji, jako oceánem vyplavenou mořskou pannu, asi po hodině objevil starý Ljubičič.

 

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *