Jak mravence potkalo neuvěřitelné štěstí

Tohle je další kousek z knížky, kterou nikdy nedopíšu a kterou jsem začal psát před mnoha a mnoha lety. Detektivka z fiktivního chorvatského ostrova. A tahle část je nejulítlejší 🙂 

Jako mravenec vlastně nebyl příliš výjimečný. Vypadal stejně jako všichni ostatní, chodil jako všichni ostatní a jako ostatní raději dával přednost snadné potravě před náročněji dostupnou. Přesto si ho osud vyvolil. Snad proto, že se nevyhýbal vyčerpávajícímu polednímu sálání a dokázal vydržet horkost rožhavených kamenů vystavených přímému slunci. A jeho zarputilost a zanícení, tak často štěstěnou nezaslouženě přehlížené a opomíjené, nakonec výjimečně po zásluze došly odměny. Byl to totiž právě on, kdo ze všech mravenců na celém ostrově jako první ochutnal lidský mozek.

Nejdříve nevěděl, co si o tom má myslet. Většinu dne prokřižoval mezi šedobílými plážovými oblázky se střídavými úspěchy. Nejvíc přišel k chuti zbytek mušího zadečku, na který narazil hned po ránu, a zahnívající tkáň mořského ježka. Dobře odleželá, třebaže už poněkud přebraná dravějším a rychlejším hmyzem. S přibývající teplotou ovšem ztrácela na chuti. Tohle se prostě nedalo označit za nějak výjimečný úlovek. Ale víc ani neočekával, tušil, že v podobně ospalém dni by za to měl být spíš vděčný. A taky byl.

Nicméně najednou, když už zvažoval, že se i on uchýlí do stínu oblíbené borovice, se na něj usmálo prazvláštní, dosud neokusené štěstí. Nejdříve se polekal, když se mu pravá noha zachytila v něčem lepkavém. Když se na ni podíval, uklidnil se. Krev. Tu už znal, jednou ho vzali do party při ochutnávání utrženého ocásku ještěrky. A pak tenkrát na jaře, to byl krásný den a velké štěstí pro celé mraveniště, kdy nedaleko od hlavního vchodu narazili na poraněného mladého racka. Bylo ještě docela chladno, ale jeho teplé tělo krásně hřálo, když se vyhrnuli z chodeb pod zemí a začali mu lézt pod ochmýřené peří.

Jenže tohle bylo něco úplně jiného. Záhy poznal, že narazil na něco skutečně výjimečného. Při pomyšlení na to, jak mimořádná může být tato chvíle, jím projel nervózní záchvěv. O něčem takovém ještě neslyšel, ani ti nejstarší mravenci o ničem podobném nemluvili. A teď zrovna on se stane tím, kdo tenhle objev přinese všem ostatním. Má běžet rovnou do mraveniště a přivolat pomoc? Nebudou ho ale mít za blázna? Řeknou, že z toho horka už blouzní. Ale co když je to nebezpečné? Třeba se to začne hýbat a on nestačí utéct! Vypadá to lákavě, ale zranění nebo smrt za to nestojí. Ovšem nezdálo se, že by se to chystalo k pohybu nebo k nějakému nečekanému výpadu. Leželo to na horkém slunci zcela klidně. A že je sám, nakonec může být i výhoda. Aspoň ho nikdo nebude vyrušovat a bude mít dostatek klidu najít si co nejlepší kousek. A tak zvědavost zvítězila nad obavami a on se rozhodl to nejdřív prozkoumat. Párkrát se mu odvaha už vyplatila, třeba mu bude přát i tentokrát. Půjde na to opatrně, pomalu, s rozvahou dospělého mravence. A vezme okamžitě do zaječích při sebemenší známce něčeho znepokojivého.

Krev vytékala z něčeho většího, než byl racek nebo had. Tyčilo se to nad ním do veliké výšky, ale ne takové, aby rovnou vzdal pokus vyšplhat se na to. Naštěstí měl čeho se zachytit a mohl překonat jinak strmé stoupání. Vyhřezlé laloky šedé kůry mozkové se mísily s nalámanými kousky sněhobílých lebečních kůstek a on po nich odhodlaně stoupal. Drobné krůpěje krve se leskly a jako sirup se přelévaly přes záhyby tkání, aby nakonec stekly až na bělostně hladké kameny. V dalším postupu je zastavilo slunce, které si rychle bralo veškerou vlhkost. Krev tuhla do svých tmavších odstínů, až se proměnila ve strašidelně černající plochu podobnou ropné skvrně vylité na pobřeží při havárii tankeru.

On však lezl dál. Musel se trochu prát s nepevným povrchem vlasů, naštěstí velká část z nich byla slepená do zkrvavených chuchvalců, které se daly snadněji zdolat. A velkou pomoc také znamenaly záhyby ucha, o něž se mohl lépe opřít a odrazit se od nich dopředu. Nejtěžší úsek představovala hladká plocha spánku, ale už byl dost zkušený na to, aby i tuhle komplikaci zvládl. Protáhl se řasami pravého oka, prošel podél hrany víčka po hladké oční bulvě až k slznému kanálku a z očního důlku vyšplhal přes kořen nosu až na nejvyšší místo celé té věci. Mohl tak konečně přehlédnout ohromnou velikost těla, které tu leželo na slunci a přesto, jak se mu zdálo, pomalu chladlo. Na tenhle den bude celé mraveniště vzpomínat určitě hodně dlouho!

 

Čtěte dále:

Knížka, kterou asi nikdy nedopíšu

 

 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *