Odhaduju, že nikdo českému lidu nedal tolik hlášek jako Zdeněk Svěrák (ne nadarmo se web s českými filmovými hláškami jmenuje meteleskublesku.cz). Ať už to udělal s Ladislavem Smoljakem a spol. skrz Cimrmana nebo přes filmy, ke kterým psal scénáře, nebo s Jaroslavem Uhlířem v písních pro děti. Vlastně je dost neuvěřitelné, nejen kolik toho má za sebou, ale kolik skvělého či mimořádného. Přitom styl Svěrákova vyprávění stojí primárně na humoru a nadsázce, což je asi nejtěžší umělecká disciplína, pokud má stát za to. U příležitosti jeho 85. narozenin jsem si dovolil pár švestiček ze zahrádky a hluboce se skláním.
Svěrák měl velké štěstí na profesní sparingpartnery, vzájemná inspirace i hlídání musí být ohromně obohacující, pokud si oba protějšky rozumějí a jsou při tom trochu odlišní, což Svěrákovi se Smoljakem vycházelo dokonale. Pinkat si společně nápady a rozvíjet je dovede být velká krása a dynamika tvoření vypadá úplně jinak než v jednom člověku o samotě. Myslím, že ohromné množství nápadů a replik by bez podobně naladěného protějšku vůbec nemohlo vzniknout.
Svěrák je především ve vystižení lidského myšlení skrze řeč takřka geniální. „On se vás… plachej.“ (Jáchym) „No, z vás bude mít vaše paní taky radost.“ (Vrchní) „Tobě přijde všechno zajímavý.“ (Vesnička) ukazují dokonale odpozorované formulační principy, ale promítnout je správně do literatury nebo filmu, chce velký fištrón – tam vás to táhne buď směrem ke knižnosti, tedy od života, nebo naopak k záměrné imitaci hovorovosti, které však dovede chybět bezprostřednost a přesvědčivost. Ale zámlky, nedořečenost, vyšinutí z myšlenkové vazby, reakce na něco, co není řečeno, ale postava už v tom myslí, to jsou rukopisné charakteristiky Svěrákova psaní bez ohledu na to, s kým tvoří. Svěráka bych pro jeho práci s vystižením kouzel hovorové řeči a jazykové virtuozity klidně zařadil do české literární špičky vedle Haška, Hrabala či Škvoreckého.
Werich, Svěrák, Menzel nebo třeba Hřebejk bývají nálepkováni jako nositelé „laskavého humoru“, vůči němuž je dnes společensky žádoucí se vymezovat, ale obávám se, že s takto jednoduchým označením se s žádným z nich nedá vypořádat adekvátně. Svěrák má v sobě osobní kultivovanost a slušňáctví, které už není v módě, takže se mu dá snadno vysmát v době, která oceňuje větší asertivitu. V dokumentu Tatínek zazní, že Svěrák nemá rád konflikty, což se odráží v osobním životě i v jeho filmech, ale slušnost není slabost. Vstup do strany nebo podepsání Anticharty se za projev slabosti považovat dají, ovšem i tady je třeba Svěrákově cti dobré přičíst, že se jako jeden z mála za Antichartu jasně omluvil. Jak důležité a cenné to je, ukazuje srovnání s kličkováním Františka Ringo Čecha v tomtéž nebo s Nohavicovým přístupem k jeho kauze s Karlem Krylem.
Já osobně se cukám až u Kolji, jemuž Ondřej Štindl kdysi dal do záhlaví geniální titulek Všude tam, kde je krásně čechoučko, kde na rozdíl třeba od Vesničky do příběhu politika a velký svět zasahují naplno, zato v kýčovitém zjednodušení a v nevhodně konejšivém sebeklamu. A nedivím se lidem, kteří se s režimem potýkali mnohem náročněji, že v nich podobné iluzivní vyprávěnky vyvolávaly dost nepěkné reakce. Možná kdyby měl Svěrák proti sobě při psaní Smoljaka a hlavním úkolem filmu by nebyl útok na Oskara, kdo ví.
Ale jinak mám Svěrákovu tvorbu zarytou hluboko pod kůží. Ať se to někomu líbí nebo ne, patří k úplně základním kamenům českého kulturního vědomí a vlastně i nevědomí. Už jen za vykreslení archetypu hujerství by si zasloužil čestné místo v síni slávy. Chybnou elektronku z Katody Olomouc připomíná každé spuštění některé z digitálních služeb státu, hypochondrii nikdo nevykreslil tak zázračně jako s jízdou do Pelhřimova, ať víš do čeho jdeš, Kulový blesk je vlastně veliká a tragická společenská satira, možná nejblíž Formanovu hořkému stylu. A doktorské máchovské kochání se krajinou doprovázené nadávkami je tak jedinečné spojení vysokého („kde zval hrdliččin hlas“) a nízkého („jen se neposer, papundekle“), že to „psal sám život“.
Vlastně až teď při psaní jsem si uvědomil, že „Alpy tě ohromí, Karle, ale tohle tě dojme.“ ve filmu z konce normalizačních časů zní docela nepatřičně, skoro až nevkusně, když se tam nemohlo, ale pro mě je to v tomto případě spíš projev upřímného okouzlení krajinou, se kterou je celý život Svěrák silně spjatý. A také s jejím kulturním dědictvím a tradicí, na které navazuje a které pomáhá udržovat při životě.
Svěrák se Smoljakem pro mě došli nejdál ve Vrchní, prchni. Ten film se mi stal skutečně stěžejní metaforou české povahy, resp. několika povah, vyznal jsem se z toho už vícekrát a pořád to platí. Už jen jedna z nejkratších pohádek o praseti v žitě je hodna samostatné pozornosti. Je to tak nabité výstižnými charakteristikami, že to v sobě opravdu nemá žádná jiná česká komedie kromě Světáků, Hoří, má panenko a možná Bílé paní. A Vránovo přiznání ohledně žen… A Svěrákova postava přičinlivého konjunkturálního tupouna… A Kodetův šizuňk, který pajcuje i hořčici… A Dáda… A Severní vítr! Jedna z nejlepších českých písní. Sakra, kam na to ten chlap chodí?!
Celá cimrmanologie by vydala na několik knih, ale tahle naprosto originální metoda uchopení reality a minulosti je zázračná a troufám si říct, že bytostně česká (dokážou se tomu vyrovnat snad jen Britové). Oslava vlastní minulosti prostřednictvím její ironizace je nedostižnou variací na Komenského školu hrou, což pochopitelně není náhoda, protože není tajemstvím, že pro Svěráka je pedagogika v různých podobách skutečným posláním. Jestli je Komenského převtělením, nebo byl jeho osud jen předurčen tím, že se narodil ve stejný den jako Učitel národů, vědci ještě nerozlouskli, ale do školy vzal prostřednictvím hry a humoru skutečně celý národ. Kolik lidí by vědělo o tom, že Čechov napsal Tři sestry, kdyby se to Cimrmanovi nezdálo málo, Antone Pavloviči? A že stačí jeden krok, aby se chůze změnila ze severu na jih?
Měl jsem ho možnost na jevišti vidět na vlastní oči jenom jednou, docela nedávno ve Švestce, kde grandiózně předváděl neschopnost myšlenku udržet a opustit. Svým příchodem bez přehánění rozzářil jeviště, atmosféru i obličeje diváků. Ta radost a nadšení z toho, že se může pustit do vytváření legrace a dobré nálady byla podobná zaujetí a zápalu vědce, který se chce přesvědčit, zda je přítomen hliník. A radost to byla sdílená.
Samostatnou kapitolou je tvorba pro děti. Na ty naše v jejich předškolním věku nic nefungovalo spolehlivěji a dvě ohraná cédéčka s tím nejlepším u Uhlíře a Svěráka (písní pro děti jsou přitom desítky) nás provázela několik let při jízdách autem. Jít dětem naproti, přitom se nepodbízet, být srozumitelný a držet laťku vkusu, být hravý, a přitom se nepitvořit, to je vzácný dar, jak dokazuje Není nutno, Dělání, Vadí/nevadí, Včelí medvídci, Hlavně, že jsme na vzduchu… (dobře, dobře, přiznávám, Když se zamiluje kůň mi v době, kdy to hráli v televizi dokola, lezlo na nervy strašně :).
Sám Svěrák o těch písních mluví jako o řemesle, ale je to veskrze fajnová práce (verše „vlasy až na záda/nohy až na zem“ mu nepokrytě závidím). A obstojí i v moderní anglické verzi. Písně dvojice Svěrák-Uhlíř pro děti představují bezpečný, zábavný i dojemný prostor, kde je „svět ještě v pořádku“.
Speciální pozornost si zaslouží jejich minioperky, jak se říká jejich mimořádným hudebním pohádkám, kde se jim podařilo vyklenout působivý dramatický oblouk. Mně například až díky mnohokrát opakovanému poslechu Šípkové růženky za volantem došlo, že podstata pohádky ve Svěrákově verzi představuje vlastně poeticky a šetrně zabalený příběh o znásilnění a jeho krutých následcích. A dost mě překvapilo, že to vůbec není náhoda, ale z historického hlediska jde naopak o výchozí motiv celého příběhu.
Když ke zmíněné písňové tvorbě pro děti přidáte Ať žijí duchové, Tři veterány a Lotranda se Zubejdou, kdo se může pochlubit podobně výraznou kolekcí? Možná již zmiňovaný Werich, který do pohádek dal asi to nejlepší, co v sobě měl (Werichova pohádka o Loudalovi vyprávěná jím samým je klenot, nad něhož vážně není).
A dospělým doplňte ještě Marečka („Ale co bude dál?“), Trhák („zaražený pilot“), Samotu („to máte hmoždinky, hřebíky…“), ležícího a spícího Járu Cimrmana (lovecká scéna), Nejistou sezónu („My nesmíme ani naznačovat“), Rozpuštěného a vypuštěného („kachny, kachny“), Akumulátora, Obecnou školu (reflexe z pohledu dneška) nebo Vratné lahve (manželské vyznání v balónovém koši!) a k tomu navrch spoustu hereckých postav ve filmech jiných tvůrců (Leffinqwellův – Bronštajnův psací stůl – tzv. Zajícova varianta) a zdá se, že Svěrákův tvůrčí pohár, jako by byl z spíš variací na hrnečku vař – nezastavitelně přetéká. A je těžké se toho přejíst.
Učit se životu se Zdeňkem Svěrákem je zkrátka obohacující velká radost a jsem mu za to vděčný. Děkuju a zvedám číše do velké výše, a když jsou ty narozeniny, mám přání jediný: štěstí, zdraví, štěstí, zdraví, hlavně to zdraví!