„Ptáci už se probouzejí – začíná svítat.“ Ten prostý postřeh mrazí a vhání slzy do očí i po 70 letech. Co obvykle zní jako příslib půvabného rána, v posledním dopise Milady Horákové napsaném po půlnoci v půl třetí 27. června 1950 představuje nemilosrdnou blízkost smrti. Milada Horáková zemřela o pár chvil později krutou smrtí po patnáctiminutovém mučení, kdy ji kati museli tahat za nohy, aby se v oprátce udusila. Bylo jí 48 let.
Její dopis blízkým, který oni sami mohli číst až po čtyřiceti letech, je plný vroucích slov, protknutý mateřskou starostí o jejich budoucnost i charakter, vírou v život, skromností i pokorou a smířeným přijetím nezvratného osudu. Je jedním z nejpůsobivějších projevů hlubokého lidství. A jedním z největších důkazů o zlu, které pod Stalinovým vedením a při ochotné pomoci jeho domácích přisluhovačů ovládlo poválečnou východní Evropu. Vedle silných, klidných a důstojných slov Horákové, kterými se loučí se světem, vypadají její vrazi jako odpudivá, malá stvoření bez špetky lidskosti a citu, vzbuzující jen znechucení a pohrdání. Kontrast nemůže být větší.
Tenkrát celá tahle země v sobě zabila kus duše. Rána je stále živá, hojit ji neumíme. Cynismus a pragmatismus vedou k lhostejnosti a přezíravosti vůči základním hodnotám. Zlo není zlem, ale prosazovanou alternativou. Dědicové skuteční i ideoví ovládají klíčové struktury státu dodnes. Většina přitakává, s páteří gumovou.
Miladu Horákovou nezlomili ani po mučení, ani uprostřed celospolečenské hysterie, ani tváří v tvář smrti. Kdo by dnes dokázal jít stejně s hlavou vztyčenou za takovým ideálem? Ve jménu čeho? Komu by dnes tahle země stála za takovou oběť?
Horáková do poslední chvíle pomáhala lidem kolem sebe. Mohla odejít, neudělala to, brala na sebe odpovědnost za jiné. Obětovala se pro ně, pro to lepší v téhle zemi, pro naději, že tu komunistické zlo možná nebude napořád.
A dnes, přesně po 70 letech, se přeme, zda lze říkat, že ji komunisti zavraždili. A zda to není jen vyprázdněné heslo. Současná vláda přitom vznikla díky komunistům a ve svém čele má prominentního zástupce minulého režimu. Současní komunisté a následovníci totalitní ideologie dnešní připomínku justiční vraždy označují za „zkreslování a přepisování historické pravdy a rozdmýchávání antikomunistické nenávisti“. Láska k oprátce je u nich na věčné časy.
Horáková nebyla komunisty zavražděna sama a po těch letech nám stále nedochází hrůznost a rozsah mašinérie, která se pod vedením stalinistů rozjela. Nedochází nám, kolik zničených životů, rodin, nadějí, kolik lidí zabitých, vězněných, týraných, nucených k otrocké práci, vydíraných nebo jen „zlomených“, podrobených, zbavených domova, práce, integrity, důstojnosti a cti měl ten režim na svědomí. Nepřipouštíme se ani rozsah kompromisu celého národa, který přetrvává dodnes a umožňuje vítězit tomu nejhoršímu v nás.
Vzpomínka na Miladu Horákovou a na mnoho dalších statečných lidí, kteří včas poznali zrůdnost komunistického režimu a dokázali mu vzdorovat, jako třeba Veleslav Wahl, kterého zabili v justičním procesu jen o pár dní dříve před Horákovou v pouhých 28 letech, by měla být oporou pro zdolávání dnešních nepřízní osudu, oporou pro to, aby se co nejvíce lidí odvážilo jít i v těžkých chvílích s hlavou vztyčenou, oporou pro větší odvahu čelit zlu v nás a kolem nás.