Znáte to. Obecná škola s partou předpuberťáckých kluků, kteří zkoušejí, co dovedou, kde jsou jejich hranice, a co jim ještě projde. Nejdřív jsou nervózní, musí se rozkoukat, všechno je pro ně nové, a vlastně je zajímá, jaké to bude. Ale po pár hodinách výkladu poleví v pozornosti, zas tak úplně je nebaví něco pořádného dělat, radši by byli venku a hráli si na vojáky.
Takže jeden z legrace hodí vlaštovku, druhý píchne spolužáka kružítkem, ten si to nenechá líbit a poleje mu sešit inkoustem. „Vole!“ ozve se ze zadní lavice. „Kreténe!“ „Svině!“ Smích… "No tak, žáci…! Dávejte pozor, tohle je důležité!” zvolá učitelka, která s přibývajícími excesy ztrácí přitažlivost, sílu i schopnost s tím cokoliv dělat.
V přední lavici sice sklání rozpačitě hlavu pár vzorných žáků, jimiž stále více spolužáků pohrdá, protože se nevysmívají paní učitelce a nechtějí si házet mokrou houbou, ale jinak se nechala k volné zábavě strhnout většina kluků. Občas sice kouknou, co na to paní učitelka, ale když stále bezradněji stojí před tabulí a už jen rezignovaně mlčky přihlíží, pokračují nerušeně dál v tom, co uznají za vhodné. Jasně, že se nic nenaučí a ztrácejí čas planou zábavou, ale aspoň díky tomu neví, že svět se točí úplně jinak a bez nich. Možná něco bude z těch šprtů, protože si nechtějí jen hrát a mají hlavu v nějakých zbytečných knížkách, ale ti jsou dneska jen pro smích.
Když jednou nejhorší sígr hodí kalamářem o tabuli a paní učitelka se z toho dočista pomátne, kluci slaví, jak to systému nandali. Teď už můžou řvát beztrestně na celou třídu “Kunda! Kunda! Svině!”, jak předříkává ten nejodvážnější z nich, a užívat si, že na ně nikdo nemůže. Hurá!!
Až po pár dnech… zjeví se nový učitel. “Jmenuji se Igor Čapí Hnízdo!” zahalasí mohutným hlasem s dutým bouchnutím do tabule. Podpatky vysokých bot sklapnou a kluci taky. Přišel onačejší sekáč a je připraven se nezakecat. Na řadu přijde přísnost, kontroly docházky i splněných úkolů, tělesné tresty, líbání rákosky a poděkování za spravedlivé potrestání. Kluci konečně poslouchají, co se jim říká, nekecají a makají. Jejich strach se začne mísit s obdivem a respektem – ta proměna je až k neuvěření – třída začíná fungovat jako jedna velká rodina, pod taktovkou jedné hlavy, co všechno ví, zařídí a na všechno dohlédne. Jen v poslední lavici vlevo vzadu jeden opožděný žák z času na čas vykřikne “Kunda!”, aby pobavil zbytek kluků, nemůže si pomoct, ale většinou jen o přestávce, když pan učitel není ve třídě, rákoska je rákoska.
Jakmile si chlapci získají učitelovu důvěru, odmění se jim – ty nejprověřenější pověřuje speciálními úkoly, vyznamenává je před celou třídou, v případě upřímného pokání má pochopení pro jejich drobná selhání. Rodiče nevěří svým očím, ve třídě je klid, žáci jsou spokojení, visí svému učiteli na rtech. Dokonce i na velký výlet je vezme, řízek s kaší dostanou, zvířata si pohladí, prolézačky prolezou. Klukům září oči!
A tak to plyne dál, spokojeně, než jednou přijde Eda nečekaně domů a zjistí, že jeho milovaný pan učitel ojebává jeho milovanou maminku. Ale ještě přesvědčí sám sebe, že možná jen špatně pochopil to rychlé zapínání poklopce, roztrhané punčochy a zválenou postel, která bývá obvykle dokonale ustlaná. Červík pochybností však hlodá, zvlášť když se Tonda svěří s podobným zážitkem, a úplně se prohlodá, když na výletě s panem učitelem objeví nevybuchlý panzerfaust z minulé války. Ukáže se, že pan učitel vůbec neví, co s tím, přestože říkal, že byl ve válce v první linii, že zabil mnoho nepřátel a že byl mnohokrát vyznamenán, vyprávěl, jak všechno dovede a všechno zařídí. Naštěstí je s nimi i Edův tatík, takový trochu legrační chlapík, co ho nikdy nikdo nebral moc vážně. Mlčky a neokázale vezme zbraň a zneškodní jí.
Obrázek všemocného pana učitele je v troskách. Vyjde najevo, že nikdy nebyl tím válečným hrdinou, za něhož se vydával, že to byla jen hra, co měla neinformované, nezkušené a naivní kluky přesvědčit, aby ho respektovali, aby pro ně byl vzorem a poslouchali ho. A on pro ně tu hru a iluzi a sen sehrál dokonale. Nikdo jiný by nebyl tak přesvědčivý. Bylo snadné a lákavé mu uvěřit. Chtěli to. Moc po tom toužili. Líbilo se jim to. Pan učitel rozhodoval přece tak moudře a spravedlivě a trestal po právu a byl tu pořádek a klid na učení. Ale teď už nemůžou. Už si nemůžou nic namlouvat.
Jakmile si kluci uvědomí, že už nemůžou čekat na učitele, který by je vedl, řídil, chválil a trestal, že jen oni sami se musí postavit na vlastní nohy, pustit se do dobrodružství a do světa, pak mají šanci dospět.
Velice dobrá alegorie na naši dnešní společnost. Jak to ale dopadne?
Kdybych to byl býval věděl tak bych sem byl nechodil.