30 let po skautu

Úplnou náhodou jsem s hrůzou zjistil, že to už je 30 let, co jsem si začal se skautingem. Neříkám, že by to mělo být včera, ale 30 let?!

Tak jsem začal pátrat po fotkách, na kterých jsem si ofotil naši kroniku během posledního setkání, abych je ukázal dětem. Bylo to nedávno, před dvěma nebo třemi lety? Prošel jsem fotky z obou těch let a nic. Ne, fakt mě nenapadlo hledat v roce 2015. Pět let! Nepotřebuju bejt Einstein, abych pochopil relativitu času.

Ale jinak s tím už vážně nic neudělám. Bylo to v lednu 90, těsně po sametovce, kdy se k nám do třídy pozvali vedoucí oddílu na Praze 9, že mění turistický oddíl na skautský a hledají nové členy. Ze třídy nás tam nakonec skončilo pět šest a ty dva roky, co jsem s nimi strávil, mi zásadně změnilo život.

Do té doby jsem měl za sebou jen měsíční tábor ROH, po němž jsem se zařekl, že už nikdy na žádný nepojedu (nejenže jsem se tam málem utopil, ale málem mi tam ukradli i nové knížky Vinnetoua a Tábornickou encyklopedii a jen ten, kdo to zažil, pochopí, jaká to byla vzácnost), takže cokoliv kolektivního ve mně vzbuzovalo hrůzu. Ale jakmile nastoupila nová éra, přišla i nová dobrodružství.

IMG_2932

Výpravy, schůzky v klubovně, tábory (ten pod Vlčí horou byl první a přelomový a po dvaceti letech tam bylo stejně krásně, vytěžil jsem z něj potom hned tři své obrazy). Přespání nahoře ve věži Helfenburku, rokle v Modrých skalách, plavba na kánoích po rákosem zarostlých kanálech u rybníka v Záblatí, výpravy do Stínadel, posouvání hodinových ručiček na budíku očima, když se člověku chtělo zoufale spát při noční hlídce. „A zlata je tam dosti,“ ptal se Cortéz? „Zlata je hojnost,“ odpovídali. Tyhle dvě věty z Olbrachtova Dobyvatele z táborové hry, při které jsme dobývali zlato Aztéků, budu mít pod kůží vyryté do konce života.

Stačilo strašně málo a svět byl náš. Voněl něčím, co jsem do té doby nikdy nezažil, svobodou, rozletem, novými zážitky, novým sebevědomím a novou motivací (nikdy před tím ani potom jsem neudělal patnáct shybů).

IMG_2920

Zajímavé, že skauting znamenal také můj první kontakt s distribucí novin 🙂 Jmenovaly se Interview a už je vůbec nikdo nepamatuje. Tenhle tisk byl mrtev už v roce 1990, ale mám díky němu nadmíru zábavný zážitek kolportéra 🙂

IMG_2918

Ty vzpomínky mi vytanuly z ničeho nic, kdy jsem dětem pouštěl staré písničky Greenhornů a Johnnyho Cashe a já si vzpomněl, jak se nám tenkrát u táboráků otevíraly nové světy, když na kytary a basu hráli Pete, Medvěd a Aládín, a my ty jednoduché, ale zábavné, vřelé a skvělé texty mohli řvát do prskajících jisker a noční tmy.

A jak jsem dneska ty větrem a prachem ošlehané písničky poslouchal, postupně se mi do žil dostávala naděje. Že stejně jako po nesvobodných časech přišly ty svobodné, se nakonec vyhrabem i z toho aktuálního bahna. Jasně, potrvá to, ale nakonec stejně záleží na tom, jak svobodný člověk zůstane sám v sobě.

Tuhle jsme hráli vždycky až jako poslední, oheň zhasínal a ticho znělo nad nocí. Dobrou noc.

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *