Muž bez pravidel

Tajemství úspěchu Miloše Zemana nespočívá v geniální strategii ani politickém citu. Zeman jen na rozdíl od většiny ostatních dokáže hrát tam, kde ostatní většinou z dobrých důvodů končí. V předvolební debatě před prezidentskými volbami, kterou pořádaly Hospodářské noviny, odmítl Miloš Zeman respektovat nadefinovaná pravidla. Každý prezidentský kandidát si měl připravit vystoupení včetně powerpointové prezentace. Zeman tuhle výzvu oslyšel způsobem, který je pro něj typický.

„Dají-li vám linkovaný papír, pište napříč.“ ocitoval avantgardního španělského básníka Juana Ramóna Jimenéze, který zřejmě protestoval proti powerpointu už za španělské občanské války. Zaštítěný autoritou nobelisty se Zeman úkolu efektně vyhnul a ještě si při tom udělal legraci z ostatních neschopných konkurentů. Citát pak doplnil vlastním komentářem: „Protože právě porušování pravidel, a to zejména hloupých pravidel, může být užitečnou provokací.“ Všem bylo hned jasné, že je to Zeman ve své nejlepší formě na míle před ostatními. V okouzlení netradičním pojetím vymykajícím se šedi průměru však jen málokomu docházelo, že svou převahu prokázal jen kvůli tomu, že pokračoval ve hře i za čárou hracího pole. (Nemluvě o tom, že na své hlavní poselství jeho vystoupení, tedy výzvu k budování sociálního státu švédského typu, od té doby úspěšně zapomněl, jak dokazuje záznam vystoupení.)

Ono obávané kouzelnictví Miloše Zemana nebere svou sílu z ničeho jiného. Tam, kde se většina spoléhá nanejvýš na to, že nafilmuje pád, využije neviděný ofsajd nebo použije zdržovací taktiku, Zeman v rozhodujícím momentu bez uzardění uhání za postranní čárou, kam na něj protihráči nemůžou, míč donese bohorovně v ruce až k malému vápnu, odkud ho s velkou slávou po podražení brankáře kopne do brány a s rukama nad hlavou chválí oněmělého rozhodčího, kterého v bezdechém údivu ani nenapadlo pískat. A rozhodčí, myšleno voliči, jen zírají, jak to soupeřům nandal. A uhranuti vítězstvím „našich“ obdivně tleskají vítězství – jen místo Maradonovy je to Zemanova boží ruka.

Jistě, v dřívějších dobách si Miloš Zeman poctivě odpracoval neuvěřitelné výkony, dokázal strhnout spoluhráče k obětavé hře a sám na oltář vítězství snesl mnohé oběti, obzvláště v autobusu s nápisem Zemák. Ale ten rozdíl, který ze zaujatého a zajímavého bojovníka dělá vítěze, se téměř vždycky odehrává za čárou pravidel a zvyklostí.

Proč to zabírá? Nejspíš proto, že v naší zemi vazalů trpně snášejících pravidla vnucená zvnějšku, se zbojník stává hrdinou. I když chudým nic nedává a bohatým bere jen symbolicky a na oko. Tenhle mechanismus obdivu v nás zůstává i ve chvíli, kdy jsme si už pravidla určili my sami a je v našem zájmu, aby byla všemi dodržována. Přitom jsme však stále pudově přitahováni těmi, kdo dokážou projevit sílu a odhodlání, na jaké si sami netroufneme, i když jim za oběť padne něco mnohem cennějšího.

Ve škole puberťáci taky tajně obdivují největšího grázla, protože dokáže říct učitelce, že je kráva. Obdiv je přejde, když jeho metody sami schytají o přestávce na záchodě, nebo až na konci školního roku propadne z dějepisu. A nebo když trapně zapírá, že ty vymlácené dveře nemá na svědomí on, i když ho všichni viděli. Miloš Zeman taky po prohrané prezidentské volbě v roce 2003 zbaběle utekl zadním vchodem.

Na konci 90. let, kdy byl Zeman skutečně výkonným politikem, přesně tímto způsobem znásilnila principy demokratické politiky opoziční smlouva. Dnes má ohýbání pravidel většinou malichernější podobu – novoroční prezidentský projev byl bezdůvodně nahrazen vánočním, Zeman odmítá plnit tradiční roli při jmenování profesorů, nemá problém používat vulgarismy v reprezentativním pořadu veřejnoprávního rozhlasu, je ochoten setrvale lhát o neexistujících historických článcích, populistická lež je ostatně jeho pracovní metoda.

Ovšem i v prezidentské roli je podepsán pod mnohem zásadnějšími přešlapy – jmenoval svou osobní vládu bez jakékoliv opory v parlamentu, připravoval puč v největší parlamentní straně, systematicky a bez jakéhokoliv oprávnění otáčí zahraniční politiku České republiky opačným směrem, než by odpovídalo převládajícímu konsenzu Evropské unie, vládní linii i bezpečnostním doporučením českých tajných služeb, porušil řadu svých předvolebních slibů včetně toho o nerozdělování společnosti, jeho nejbližší pracovní okolí je tvořeno krajně nedůvěryhodnými osobami s problematickými vazbami.

A metody, s nimiž utíká od odpovědnosti, když je přistižen s trenkami na půl žerdi, si nezadají s těmi, jež používají puberťáci přistiženi při činu. Ti se taky na prvním místě alibisticky dožadují ochrany svých osobních práv, když byli bez svého souhlasu natočeni při rozbíjení dveří. Od ostatních vyžadují dodržování pravidel, jen aby nebyli odsouzeni za to, že pravidla porušili oni. 

Že se tak chová dospělý muž, navíc prezident, by bylo k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. Uráží všechny okolo, a přitom nesnese, když si z něj udělá legraci někdo jiný. Volá po odstraňování hloupých pravidel ve jménu užitečné provokace, ale neustojí, když ho provokuje někdo jiný. Chce psát bezúčelně napříč linkovaným sešitem, ale nevydrží ani jednu červenou kartu, ani jedny červené trenky, ani přiznání, že nějaký článek neexistuje. Neváhá ústy svého mluvčího nálepkovat jako fašisty odmítavé hlasy, zatímco jeho ochranka a policie za projevený nesouhlas sbírá lidi na náměstích. Dlouhodobě špiní prezidentský úřad, ale šikanuje ty, kteří si na to dovolí poukázat.

Porušovat hloupá pravidla je zajisté bohulibá činnost. Řada politiků a hlavně umělců se o to snažila, aby nabourala zkostnatělost systému, aby napravila panující nespravedlnost, ve jménu hodnot, ze kterých by těžila celá společnost. Miloš Zeman však žádnou podobně pozitivní motivaci pro porušování hloupých pravidel nenabízí. Píše napříč linkovaným papírem, protože chce, protože může, protože mu to projde, protože řadě voličů to imponuje. Výsledkem je neúhledný zápis v sešitě, ve kterém se nevyzná nikdo jiný než on sám. Výsledkem je stále větší zpochybňování role institucí, které mají být garantem vzájemně se vyvažujících sil a které mají bránit partikulárním zájmům jednotlivců, a dlouhodobá a prohlubující se nedůvěra k nim. Zeman v tom pochopitelě není sám. Jen bok po boku svého souputníka Klause došel nejdál.

K zítřejším 71. narozeninám pana prezidenta Zemana bych nám chtěl popřát hodně štěstí.

 — Starý mrzout (@stary_mrzout) September 27, 2015

Lid tleská, protože co je doma, to se počítá. Drobné ohýbání pravidel v téhle zemi nevadí, někdy dokonce patří k dobrému bontonu a navíc se často i vyplácí. A jiní politici mlčí, protože taky mají nějaké to máslo na hlavě, protože se bojí lidu a bojí se zvolat, že císař je nahý. Vědí, že hra za čárou a mimo rozdělené role a pravidla vadí menšímu počtu lidí, než je těch, kteří usilují o vítězství své družstva za jakoukoliv cenu. Jediné, v čem nahý císař nesmí udělat chybu, je okázalé pohrdání formálními znaky své role, jako se mu to povedlo při pussy aféře nebo před korunovačními klenoty. Jinak je vše dovoleno.

Jenže národ, kterému nevadí, že jeho nejvyšší reprezentant postavil svou kariéru na systematickém porušování pravidel a zažitých zvyklostí, národ, kterému nevadí, že jeho nejvyšší představitel programově kálí na jeho zájmy, a kterému víc vadí, když na to někdo vyvěšenými trenkami poukáže, takový národ má nakročeno k tomu, aby za chvíli nejenže neexistovala žádná pravidla, ale aby pro něj skončila i hra samotná. Noví rozhodčí už jsou připraveni a nemůžou se dočkat.

Obraz: Konec volebního období Miloše Zemana

Související:

Proč se nebát Miloše Zemana