Gradující degenerace veřejného prostoru stále zřetelněji ukazuje, v čem naše neukotvená demokracie selhává nejvíce.

Nadáváme na politiky, podnikatelé mají punc zlodějů, nevyhovují nám pomalé soudy, stěžujeme si na absentující dálnice a tak dále a tak podobně. Nové impulsy ve veřejném prostoru, jako třeba aktivity Martina Jaroše s jeho hnutím Ne nebo Nevím, samozřejmě snadno odhalí slabá místa naší samosprávy a přinášejí dost konkrétních receptů na zlepšení v čele s digitalizací státu. Jenže i u nich postrádám to, co chybí u starých politických gard a co je podle mě největší brzdou našeho dalšího společného směřování.

Když se podíváme na témata, která nejvíce zaměstnávají společenskou debatu, pak jsou to čistě ekonomické nebo praktické problémy. Srovnáváme, jestli před sametovou revolucí bylo líp, a samozřejmě chceme, aby zítra bylo líp než dneska. Materiálně. Poslední volby rozhodla touha, aby bylo líp. Ne, abychom se víc snažili. Aby prostě bylo. Aby se to nějak stalo. Aby se o to někdo postaral. Nejlépe nějaký alfa samec, který se postarat umí.

Ale co dál? Co až bude líp? A jak to poznáme? Bude náš život mít větší smysl? Jaký mu dáme? Jaký mu chceme dát? Snažíme se mu ho dát už dneska, nebo potřebujeme, aby nejdřív bylo líp? Takové úvahy nevidět. Politici s nimi nepřicházejí, ale nenastolují je příliš ani intelektuálové. A ani voliči po nich nevolají – důležitější jsou přece dálnice, dálnice, dálnice! A tato absence smyslu, základních orientačních hodnot, nebo ještě spíše jejich absolutní relativizace a popření těmi, kdo by je měli reprezentovat, je tím, co stojí v základu rozkládajícího se společenství.

Pokud bychom měli vzít vážně Masarykovu tezi o tom, že se národy udržují na ideálech, na kterých byly založeny, pak bychom u zrodu moderní České republiky žádný takový ideál těžko hledali. Dříve ho suplovala touha začlenit se do západních struktur, takže na tuhle dřeň nebylo dost vidět, ale v rozkolísané době se odhaluje stále víc. Co jsme zač a co chceme? Existuje na to vůbec odpověď?

Myslím, že není troufalé tvrdit, že jde jen o pokračování totalitní normalizace (zatím ještě) demokratickými prostředky. A ne náhodou se právě tohle slovo, normalizace, začíná v poslední době objevovat stále častěji. Máme ji zarytou pod kůží víc, než bychom si dokázali přiznat.

Normalizaci si pamatuji takhle, jak mi ji připomněl film Pouta, na který jsem před lety psal recenzi: “nikoliv primárně útlak a strach, ačkoliv ten je asi prazákladem a první podmínkou, ale především to nepochopitelné bezčasí, nesmyslno, narušení důvodů existence, kde i přežívání je téměř vznešené slovo. Mrtvolný stav, který je tu na věčné časy, ze kterého ten, kdo ho programově nezneužíval, utíkal do svých vlastních světů chatové rekreace, nekonečných kávových přestávek v kanceláři, opileckých večírků, malých či větších jánabráchismů, které byly samozřejmostí, drobných rádoby statečných ochcávání systémů v podobě promarodění prvomájových průvodů a hrdinského šepotavého pomlouvání stranických a podnikových kádrů za pečlivě zavřenými dveřmi. Latentní strach sice všude, ta neuchopitelná nervozita, ono „neříkej to před ostatními“, ale mnohem silněji mi z té doby zůstává ta podivná, pokroucená zastavenost času, nesměřování do nikam přebíjené vyhlašováním pětiletek a překračováním plánů, které stejně nikdo nebral vážně. Zohavenost hodnot a zhovadilost pravidel, kterým se většina dokázala relativně snadno přizpůsobit, a ze kterých utíkala do svých nenápadně přiohnutých mikrosvětů.”

Naše klec se po listopadu 1989 zvedla, ale my se pořád chováme, jako by kolem nás dál existovala. Víme, co by nám zjednodušilo tohle přežívání, umíme hledat cestičky, abychom se vyhnuli zbytečným komplikacím nebo líp zahnali nudu, ale jinak je všechno jedno. O veřejný a společný prostor většina populace nemá zájem, očekává, že se všechno vyřeší samo, že to někdo zařídí, že jídlo bude v misce druhý den na stejném místě a ve stejný čas, jako bylo dosud. A když ho bude víc, bude líp.

Politici se tomuhle očekávání snadno přizpůsobili. Nechceme po nich odvahu ani směřování k pravdě. Vysmíváme se ideálům, potichu obdivujeme aroganci a vychytralost, nevadí nám obcházení pravidel, pokud to něco vynese. Není divu, že nemáme naději. Protože ta vychází z hodnot a ideálů, za kterými lze směřovat, ve jménu kterých lze napřít své úsilí. Jenže hodnoty jsou v české politice sprosté slovo a nebo prázdné, tisíckrát popřené klišé.

A tak ani politici nejsou odvážní, neříkají nám něco, co by se nám nemuselo líbit, zaštiťují se našimi strachy a schovávají se za naši nejistotu. Přizpůsobují se snadno stejně jako většina z nás. Stavějí jednotlivé skupiny občanů proti sobě, aby tím mohli odvádět pozornost od vlastní neschopnosti. Neví, co je to integrita a nedokážou dlouhodobě zastávat žádné hodnoty.

A my? Mlčíme a smiřujeme se, pokud to vůbec někomu vadí. Děláme si z nich legraci, občas něco napíšeme na Facebook, ale vítr dokáže vát s větším výsledkem než naše úsilí o veřejnou změnu. Zrada hodnot není ukazatelem, který by ve veřejném životě zásadně rozhodoval. Zkažení jsou přece všichni, zapomeňte. Není divu, že žijeme v rozdělené společnosti, když nevíme, co by nás mělo spojovat.

Ryjeme držkou v zemi, aniž bychom museli. Přitom se ještě dá zvednout hlava a přihlásit se o slovo. Za rok ta šance může být mnohem menší, degenerace postupuje a chuť na převzetí absolutní moci těch, kteří na normalizaci dokázali vydělat a chtějí vydělat znovu, roste. A řešením není, aby ta klec spadla znovu, byť bude stokrát opentlená mašlemi z holdingu.

Musíme ukázat politikům, kterým ještě zbyla špetka ideálů a integrity, že stojíme o jejich odvahu za nimi stát a riskovat pro ně. Jinak budou ohýbat hřbet přesvědčeni, že pro přežití jim nic jiného nezbývá – protože stejně jako my nevěříme našim politikům, oni nevěří nám a naší odvaze a touze po vyšším smyslu. Nevyužíváme ani ty šance, které máme, ani svobodné volby, které jsme tak nadšeně  vyvolávali na Václaváku, nám nestojí za to. Nemáme holé ruce, ale máme, co si zasloužíme.

Nechci, aby to tak zůstalo. Takže jakkoliv jsem na demonstrace nikdy nechodil, letos 17. listopadu nejspíš poprvé půjdu. Ne proto, že by se tím obratem něco zásadního změnilo, ale aby bylo vidět víc lidí, kterým záleží na tom, v čem žijeme. Protože jak říká klasik, lepší než proklínat tmu, je zapálit aspoň jednu svíčku.

 

Související:

Litanie o jistotě, že něco má smysl

Proč se nebát Miloše Zemana

Pak se zase všichni budou divit

 

 

3 komentářů

Napsat komentář: Lenka Novotná Zrušit odpověď na komentář

  • Děkuji za přesné a výstižné shrnutí toho, co mne tak trápí. Jak je možné, že se jako stádo poddáváme té ,,normalizaci", necháváme projít další a další lži a umožňujeme, aby se naše společnost stávala společností s pokřivenými morálními hodnotami? Včerejší den se stal poslední kapkou, brečela jsem vztekem a bezmocí nad výroky bezpáteřních a lidsky odporných jedinců. Slovní spojení jako z Rudého práva, nadiktované prohlášení, které podepisují nejvyšší političtí představitelé země.....jako by se člověk vrátil v čase.
    Máte pravdu, nemusíme a hlavně nemůžeme odvracet zrak a klopit hlavu. Mám toho dost a nebudu sice 17. listopadu na Václavském náměstí, ale 4. listopadu u nás na náměstí ve Frenštátě pod Radhoštěm, kam přijede Zeman se svou obskurní partičkou. A doufám, že slušných lidí, kteří vyjádří svůj odmítavý postoj k jeho krokům, se u nás najde více.
    Ostatně soudím, že Zeman podruhé prezidentem nebude.

  • „Tak to abyste jim poslal děkovnej dopis.“(Bývalý majitel podniku na výrobu necek in: Skřivánci na niti)

  • Napiste nam zase neco hezkyho, jak to ti Americani zvrtali, jako ze vyhrali, ale vlastne ve skutecnosti prohrali, protoze nechapou, co je pro ne dobry… jako ti hloupi Britove. Prosm, prosim…! Diky :-) :-)