Britští zastánci Brexitu teď ze všeho nejvíc připomínají animovanou postavičku, která v urputném běhu nepostřehla, že kopec už skončil, pořád ještě ve vzduchu máchá nožičkama a právě se podívala dolů.

Opilí od radosti/si sami trochu lžeme,/že zkouškou dospělosti/opravdu dospějeme. (Karel Kryl)

Nelze mít radost z toho, když váš soused z vyššího patra prolétne po hlavě kolem vašeho balkónu, ačkoliv mu bylo stokrát řečeno, že se demonstrativní sebevraždou nevyřeší to, že předseda bytového družstva je idiot a půlka nájemníků taky – že takovou situaci je lepší vyřešit přehlasováním na schůzi, přestože všichni dobře víme, že není vhodnějšího důkazu proti přímé demokracii než právě schůze bytového družstva. Ale na některé věci si každý musí přijít sám, někdy i za cenu svého sebezničení.

Spektakulární seppuka může v tom lepším případě posloužit jako dobré varování pro ostatní, přestože se ještě teď, těsně před dopadem, některým zdá, že je to suprcool, když vítr fičí kolem uší a konečně má člověk vlastní osud ve svých rukou. Že se s polámanými chrupavkami už nebude dát držet úplně snadno a pevně? Nestrašte zbytečně!

V tuhle chvíli to vypadá, že britští politici neusilují o nic jiného než o to, aby celému světu ukázali, že tuhle akci neplánovali, že se chtěli jen předvádět před holkama a že doufali, že jim to na poslední chvíli někdo rozmluví, abychom zase mohli všichni v klidu na pivu kafrat na ostatní. A teď mlčky a hloupě koukají do země jako kluci přichycení při rozbitém okně a dělají, že u toho nebyli a že za to může ten druhý. S výjimkou toho největšího grázla, který křičí, že okno sice nerozbil, ale že je to super průvan, no ne, paní učitelko? Vlastně se vůbec nic nestalo, tvrdí dva dny po vyhraném NE Boris Johnson, v pozoruhodném textu, v němž se monumentálně střílí do obou nohou. Budeme mít to, co dosud, jen za to nebudeme platit, vyhlašuje jako by právě vynalezl poloviční těhotenství.

Množí se důkazy, které usvědčují politiky zprava zleva z mnoha lží, z naprosté nepřipravenosti na situaci, kterou vyvolali. A jejich oklamaní voliči sami sebe v bezelstně upřímných komentářích odhalují jako mouchy sedlé na lep bezostyšného pokrytectví, cynismu a nezodpovědného kalkulu – v tom lepším případě. V tom horším jim výsledek referenda poskytl legitimizační ventil pro odporné projevy xenofobie a nenávisti.

Britská společnost se v přímém přenosu rozkládá pod rukama, odstupují nebo budou odstoupeni lídři, jednotliví zastánci Brexitu se jeden po druhém vzdávají odpovědnosti, části země se staví proti sobě a hrozí rozpadem, členové rodin se vzájemně nechápou, a prohrávají úplně všichni.

Pozoruhodných je na tom hned několik věcí na straně euroskeptického tábora, se zvláštním půvabem v českém prostředí:

Mezi oblíbenci politické nekorektnosti a nazývání věcí pravými jmény, kteří z velké části fandili v tuzemských podmínkách brexitu a patří mezi euroskeptiky, zavládlo zděšení, když někdo nazval „bez politické korektnosti“ brexit jako naprostou hloupost a jeho lídry jako usvědčené lháře a zoufalce. To nerespektujete demokratickou volbu? Ale ano, respektujeme, kouzlo demokracie umožňuje svobodně zvolit i skok z balkónu. Enjoy. Jen nás stejně demokraticky nechte myslet si o tom svoje, zvlášť když to odneseme společně s ostatními. Ostatně ti, co se teď tváří, že nejde kritizovat většinové, byť demokratické, rozhodování, by se měli doučit historii – protože důkazů o tom, jak se lid většinově a demokraticky tragicky spálil, navzdory varováním a faktům, lze najít nespočet, a ani se nemusí sahat k ultimátnímu argumentu Hitlerem.

Přitom titíž nemají problém s tím, když nejhlasitější lídr jejich tábora hlásá nesmysly o vítězství slušných a obyčejných lidí, a tím pádem automaticky půlku národa řadí mezi neslušné. To se může? Ale jistě – už se malují hanlivé nápisy na domy východoevropských imigrantů, už se Poláci posílají do Polska, už se na školních záchodech píše Rumuni do Rumunska a ve jménu čeho? Ve jménu práva vzít svůj úžasný osud zpátky do vlastních rukou? Popřít všechno, co umožnilo z Evropy udělat nejklidnější místo na zeměkouli po rekordní dobu sedmdesáti let?

A to se cynický Farage unesen prvními dojmy z vítězství neváhá dopustit prohlášení, že k Brexitu došlo bez jediného výstřelu, jen pár dnů po zastřelení Joe Coxové. Podle jejich skutků poznáte je a skutkem politika je i slovo. Farage hlásá, jak Britům konečně znovu vrátil nezávislost – a ještě někteří nevidí, že v globalizovaném světě je to iluze, o které dnes takoví Rusové pod sankcemi a s levnou ropou ke své smůle vědí už skoro úplně všechno.

Brexit je také důkazem toho, že naprosto zásadní přelomové události dokáže skutečně způsobit mávnutí motýlích křídel. Evropská unie národním politikům slouží jako notorická výmluva, jako nejsnazší odvedení pozornosti, jako hromosvod negativních emocí. Přitom jen málokdo z těch, kdo jsou pod výsledkem referenda podepsáni, si zánik britského členství v unii skutečně přál. Referendum vzniklo jako nástroj vnitrostranického a vnitropolitického boje, jako vydírací a manipulační páka na udržení se u moci v arogantním kalkulu, že k negativnímu rozhodnutí zkrátka nikdy nemůže dojít.

Od Camerona to byla skoro sázka na jistotu, že tváří v tvář fatalitě voliči změnu nepřipustí, a tím jako vedlejší důsledek u vesla nechají i jeho. A stejně tak s vítězstvím brexitu nepočítali ani ti, co se na Cameronově sázce na všechno chtěli svézt a nabrat snadné body v populistické kritice všeho evropského. Je tak snadné kritizovat, když jsem si jist, že za to nemůžu nést nikdy odpovědnost. V případě prohry brexitu by právě teď dál tvrdili to, co už dnes tvrdit nemohou – že unie je absolutní zlo a překážka svobodné a prosperující budoucnosti. Jenže k vlastnímu šoku dnes nečekaní vítězové musí popírat sebe sama, volat po zachování volného pohybu osob i přiznávat, že imigraci nelze zabránit. Směšné, smutné. A je jedno, jak k tomu kdo přistoupil a že od toho každý pro sebe asi čekal něco jiného, ať už to byl Farage, Johnson, Cameron nebo Corbyn. Na výsledku se podepsali všichni. Euroskeptici si ještě dostatečně neuvědomují, jak velkou medvědí službu jim brexit prokázal. Nejlepší způsob, jak věčné remcaly navždy znemožnit, je přenechat jim plnou odpovědnost.

Po oznámení výsledků se taky výborně vyprofilovala skupina těch, kteří z Brexitu měli ohromnou radost – a je to od pohledu parta, do které by chtěl jistě patřit každý. Když něco podporuje Trump, Le Penová, Mach, Klaus a další nacionalisti všech zemí spojte se, nemůžete si být víc jisti, že s nimi budete na té správné straně. Sice o vás část vašich západních souvěrců bude tvrdit, že jste póvl z východu a berete jejich domorodcům práci, děláte jim doma bordel a kazíte jim nic než národ, ale proč všechno hned domýšlet do důsledků! Ale možná jsou to opravdu masochisti, jak krásně píše Michal Kašpárek.

Brexit je krutá facka všem, kteří si lehkomyslně zahrávají s budoucností nás všech. Začaly to britské elity, které tenhle umělý problém jako zástěrku jiných věcí vnutily národu k rozhodování, aniž by na variantu, co nastala, byly jakkoliv připraveny. A teď všichni nevěřícně zírají, kde se to ocitli, a jak se to vlastně stalo. Samozřejmě, že za to můžou i ostatní Evropané – například my sami, jako země s absentující a srozumitelnou linií zájmů a preferencí, jako země, která se především veze a odmítá táhnout, jednu ruku nataženou po dotacích, druhou sypající písek do soukolí a sůl do ran.

Určitě za to můžou i politici napříč Evropou, kteří s neotřesitelností evropského projektu počítali stejně přesvědčeně jako jejich britské protějšky a neváhali ho brát jako beranidlo pro své krátkodobé prospěchářské zájmy na domácí i celoevropské půdě, arogantně přehlížet, jak moc negativní pověst má evropský projekt u některých skupin obyvatel a dělat jen málo pro to, aby se zlepšila. Určitě za to může i prohlubující se frustrace významné části obyvatelstva, která nevychází s dechem i penězi a protestní volbou destruuje vše, co pochází od nenáviděného establishmentu, ať už to smysl dává, či nikoliv – z téhle negativní energie sbírají život a sílu extrémistické síly po celém světě. Když dostanou možnost, řeknou stokrát raději jednoduché NE, než složité ANO. Proč taky ne, že ano?

Těžko předvídat, co všechno se teď odehraje. Když by se začala Evropa rozpadat, vracíme se tam, kde jsme byli v roce 1945. S Putinem v zádech toužícím rozdělit a panovat, s ničím, co by nás spojovalo, se složitou koordinací bez nastavených procesů, která by překonala všechnu pomalost těch současných unijních, s třicítkou slabounkých států, které by ztratily poslední zbytky vlivu v globální mocenské soutěži. Ale jestli se díky Brexitu všichni vzpamatujeme a uvědomíme si, co je v sázce, pro což musí hodně udělat hodně jak Britové, tak zbytek Evropy), možná ho nebudeme hodnotit s odstupem času jako ránu pro evropskou integraci, ale jako hořké včasné probuzení.

 

23 komentářů

Napsat komentář: Jan Zrušit odpověď na komentář