Pornografický vztah

Francouzská kinematografie se do vědomí českého diváka naposledy výrazněji zapsala vysokorozpočtovými filmy o minulosti francouzského národa korouhev se zlatými liliemi třímala jak bojovná Johanka z Arku, tak srdnatí Galové Asterix a Obelix. Teď se v našich končinách frankofonní kultura snaží prorazit mnohem komornějším způsobem.

Mladý belgický režisér Frédéric Fonteyne natočil snímek o dvou lidech, kteří se seznámili na inzerát. Zdá se, že vlastně o nic nejde – pár charakteristických exteriérů vykreslujících typickou pařížskou atmosféru, lehce načrtnuté setkání dvou hlavních postav, které na svůj prožitý vztah vzpomínají před neviditelným reportérem, jednoduchá zápletka s jediným vedlejším motivem jiné dvojice a převládající forma rozhovoru – hra pohledů, gest, úsměvů a zámlk… Nic víc, naprosto obyčejné, chtělo by se říci fádní, a navzdory svému názvu až skandálně neskandální, dnes však skoro překvapující, vymykající se, protože znovu objevující intimitu a její posvátno, krásu křehkosti nejvznešenějšího citu, který je dnes tak samozřejmě a tak často redukován jen na svou sexuální stránku.

Ostatně i tady vše začíná sexem. Muž a žena se najdou na základě inzerátu, protože oba touží naplnit svou specifickou, divákovi nikdy nezjevenou sexuální zálibu. Jenže s tím, jak se opakují jejich schůzky, začíná mezi nimi vznikat zvláštní psychická vazba. Od prvního nervózního setkání, kdy ani jeden nevěděl, kam s očima, se brzy dostanou k pravidelným přátelským schůzkám. Slovo přátelství je namístě, protože jak Ona zdůrazňuje, sexuální záležitosti si „vypořádají“ v hotelu, ve zbývajícím čase, nejčastěji v kavárně či restauraci, je tu „jen“ vztah. Svobodný, očištěný od závazků a případných nároků, šťastně prožívaný především proto, že není povinný. Z toho všeho pak plyne zázračná jednoduchost toho, co se mezi nimi odehrává. Často odsuzované postmoderně povrchní „tady a teď“ je zde východiskem, ne-li podmínkou pro upřímnější a pravdivější kontakt. Možnost volby „chceš/nechceš“ a vědomí možnosti kdykoli celou záležitost ukončit neznamená výčitky svědomí, problém, ale na druhé straně ani povrchnost. Naopak tato „pravidla hry“ dovolují být neustále přesvědčen, že ten druhý nemusí, a přesto chce. „Tady a teď“ je frommovsky kladné a pozitivní, jako naplněný prožitek přítomnosti.

Pak nejsou potřeba žádná jména, žádné podrobnosti, žádné odkazy na všední, každodenní život, žádný zjevený vztah k okolí. Toto vytržení části své existence „do“ zvláštního pařížského bezčasí je předpokladem pro existenci takového vztahu. Paříž, jako město milenců a svobody, chrání svou diskrétní (nebo velkoměstky přezíravou?) náručí; pár indicií stačí pro nasátí její typické atmosféry, v níž se mísí otevřenost, elegance, frivolita, šeď, volnost a grácie.

Jenže tiše ustavená pravidla jejich vztahu se nepozorovaně promění z čistě sexuálních schůzek a přátelských povídání v kavárně či restauraci se stává delší milostný vztah, do něhož se zákonitě začíná promítat latentní podezření ze setrvačnosti, potřeby (tedy nároku na) toho druhého, zkrátka všeho toho, co provází konvenční představu „lásky“ a společně déle prožívaného vztahu. Proto ve chvíli, kdy se Ona vyzná ze svých citů, On nakonec odmítá. Cítí k ní totéž, ale není si jist jejími slovy, kvůli ní odmítne. Myslí si, že Ona takto (závazně) ve skutečnosti dál pokračovat nechce. A Ona to pak přiznává, ale jenom kvůli jeho reakci.

Trochu paradoxně tedy oba vzájemný vztah končí v tom nejlepším, a můžeme se jen dohadovat, který důvod byl nejsilnější – oba si o sobě mysleli, že chtějí pokračovat, ale oba byli o druhém přesvědčeni, že on nechce. Nebo si toho druhého oba vzali jen jako záminku? Ale vždyť se milovali?! Nebo se báli, že zničí to krásné, co mezi nimi existovalo, že jejich vztah by zevšedněl, zestárnul, stejně jako oni? Že dopadnou podobně jako ti staří manželé, do jejichž života náhodně zasáhli těsně před jeho tragickým koncem? Je lepší ve vzpomínkách uchovat ideální představu, než se ji marně snažit naplnit? Při té oddělené zpovědi, kdy oba nezávisle na sobě vyprávějí do kamery o svých nejhlubších pocitech, vypadají spokojeně, jako by nechtěli nic vracet, a přesto jsou lehce rozechvělí, a přes definitivnost a dobrovolnost rozchodu v pozadí tušíme jejich lítost i otázku, co by, kdyby…

Scéna rozchodu je krásná kvůli rozporu mezi tím, co obě postavy asi chtějí a tím, co nakonec udělají. Dalo by se dokonce říci, že se rozešli proto, že se příliš milovali, respekt ke svobodě druhého byl silnější než naplnění vlastní touhy. A přitom šlo asi jen o nedorozumění, vyplývající z mylného(?) přesvědčení o neslučitelnosti svobody a lásky. Jejich rozchodem však trochu smutně vítězí svoboda i láska, kterou si jen neuměli dát dostatečně přesvědčivě najevo.

Zajímavé je, že v tomto filmu je navzdory vyrovnaným pozicím obou partnerů hybným prvkem žena, která se jeví jako rozhodnější a silnější jak při rozchodu, tak při rozhovoru s reportérem, kdy téměř nepřiznává své nynější intimní pocity. Silná je v tomto ohledu scéna, kdy Ona Ho po rozchodu ještě jednou uvidí nepozorovaně, ukrytá před jeho pohledem za kašnou. Neosloví ho, konec je definitivní, jenom se dívá, jak ji mizí z dohledu za clonou pomíjivě padající vody. Naopak z Jeho tváře lze při vzpomínání vyčíst nostalgický nádech. On také, trochu romanticky, přechovává věci, jež jejich vztah připomínají.

Nathalie Bayeová a Sergi López ve svých bezejmenných rolích předvádějí neuvěřitelný výkon, navzdory permanentnímu soustředění na každé jejich gesto se v jejich minimalistickém projevu nedá najít falešná nota, přehrávání nebo naopak nedotaženost. Stojí na nich síla celého filmu; obě dvě neotřelým způsobem přitažlivé, sympatické a netradičně krásné tváře vtahují do nesmírně křehkých a intenzivních emocí. Od naplněnosti a štěstí, po marnost, smutek a tragiku nezastavitelného, pomíjivého plynutí, až k hořké, ale živoucí touze po uskutečnění prchavé iluze lásky. Nepřítomnost diváky možná chtěného happy endu je zároveň katastrofou i katarzí, posmutnělým smířením se s vymezeným časem života i vzájemného citu, ale zároveň jeho velkou oslavou, důkazem víry v něj a v jeho smysl.

V prostotě a obyčejnosti filmu se skrývá rafinovaná intenzita a překvapivá, okouzlující inspirace k osobním, tichým reflexím, které se nahlas neříkají. Jsou totiž stejně křehké jako celé tohle dílko a člověk by se jich nemusel zhostit se stejnou citlivostí, jako to udělal Frédéric Fonteyne.

(psáno pro LtN, článek tam vyšel 2001)

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

3 komentáře

  1. Jana
    18. 12. 2010
    Reply

    Nikdy jsem neviděla něco tak krásného. . . film mě velmi překvapil

  2. Alena Havránková
    10. 4. 2011
    Reply

    Dobrý den,tento film scháním už dva roky,velmi mě zaujal a chtěla bych ho vlastnit,můžete mi prosím zdělit,jak tento film vlastnit,dám cokoli,za odpověd velmi děkuji

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *