Poznámky k reakci Erika Taberyho na Mediální revoluci

Erik Tabery před víkendem napsal reakci na můj text Mediální revoluce, který si zaslouží pár komentářů i odpověď na vznesené otázky.

Nejprve si dovolím obecný postřeh k reakcím, kterých se mi zatím dostalo – mockrát za ně všem děkuju, jsem z nich nadšený. Nicméně, na všech komentářích osobních i online se dá krásně pozorovat, jak se liší míra údivu či přijetí v závislosti na tom, jakou ten který čtenář má zkušenost s digitálním světem. Není to vlastně nic překvapivého, naopak, jen to odpovídá kontextu a příčinám, kterými je revoluce v médiích ovlivněna.

A teď k Erikovu textu, spíš to budou také jen poznámky než souvislý text. Omlouvám se, že to nepíšu ve druhé osobě, ale na blog mi to takto přijde přirozenější. Kurzívou je vždy nahozena citace z Erikových poznámek, ke které přidávám svůj komentář.

Mohu se mýlit, ale trochu jsem ve Vašem textu viděl jisté uspokojení nad tím, že se tisku moc nevede a že přijde éra webu. Pokud to tak je, přijde mi to krátkozraké. Nebral bych za dané, že tisk musí zaniknout. Sám na sobě cítím únavu z tuny banálních informací na webu, sítích a kdo ví kde ještě. Na sociálních sítích také už trávím tak pětinu původního času, protože se trochu mění do podoby anonymních debat pod články na webech. Navíc, jak tu sleduji příspěvky některých novinářů, tak už pak není nutné číst jejich větší materiály, protože to rozkouskovaně napíší tady. K tomu bych se nerad přidával.“

Analýza stavu medií podle mě není otázkou toho, čemu člověk fandí, nebo co má radši. Proto ani já jsem svou esej nepsal jako projev fandovství nějaké straně mediálního světa. Snažím se pozorovat současné změny a nevyrábět si slepé skvrny osobními sympatiemi. Necítím uspokojení z toho, že noviny jako byznys model přestávají fungovat a nejspíš mediální revoluci nepřežijí, zároveň netrpím nějakým sentimentem. Vidím hodně příležitostí v digitálním prostředí a zároveň v něm nevidím nějakou samozřejmou spásu, naopak na jeho slabiny myslím dost silně v prostřední kapitole textu upozorňuji.

Ano, jsem přesvědčen, že naprostá většina novin (nikoliv tisk obecně) postupně zanikne. Svědčí o tom všechny trendy, čísla a ukazatele, které jsou k dispozici. A zcela bez emocí bych se v dnešní době přimlouval spíš za to, abychom neronili slzy nad tak pofiderními věcmi, jako je konkrétní fyzická podoba nosiče nějaké informace, abychom neplakali nad minulými obchodními modely, abychom se nepokoušeli zachraňovat mrtvé koně, ale naopak co nejrychleji hledali a zkoušeli nové cesty, které to minulé nahradí. Jen ten, kdo se o to bude pokoušet, má podle mého názoru šanci.

„Od printu téměř žádný titul neustupuje, kdo to udělal, spáchal sebevraždu. Pokud jde o čtečky, je to pro mě stále print, jen na jiném nosiči. Obojí se potřebuje, obojí znamená, že někdo chce platit za psanou informaci, která je poměrně statická (vím, že zjednodušuji).“

Tohle myslím nejsou dobré argumenty ve prospěch přežití novin. Printová média obvykle nepáchají sebevraždu tím, že dají přednost čistě digitální cestě na úkor tištěné distribuce. Obvykle jednoduše skončí, protože nemají na podobné úvahy prostor. Tištěná verze přestane fungovat a šlus. V USA by o tom mohly mluvit desítky titulů, v Česku, obávám se, tyhle konce teprve uvidíme. Jen těm šťastnějším a silnějším je od osudu daná příležitost vedle starých cest zkoušet ty nové.

Naopak rozjezd digitálního titulu může být snazší bez tištěné zátěže. Je pro mě překvapením, když Erik píše: „V této souvislosti by mě zajímalo, jak si vysvětlujete, že v Česku ještě nevznikl jeden jediný zajímavý internetový projekt, který by měl větší čtenářský zásah (omlouvám se, pokud o něm nevím).“, protože právě v Česku máme v podobě Aktuálně.cz dobrý důkaz o tom, že úspěšný internetový deník je možné provozovat, a pokud vím, samotné Aktuálně bylo i uprostřed ztrátového Centra v plusové bilanci. Předpokládám, že to vyjádření mířilo na deníky, protože jinak bychom mohli zájmová média vyjmenovávat dál a dál, ostatně zástupci Seznamu a jeho Novinek by se asi také ozvali k obraně svých pozic.

Samozřejmě, že takový úspěch se nedá opakovat snadno, nové projekty mají zatím jen malý zásah (Dotyk, ČeskáPozice, Motejlek), ale nic netrvá věčně a spolu se slábnoucím mainstreamem mohou získat na větší a větší síle a významu (A když ne tyto, pak jiné). Inu, evoluce.

„Podle mě má print jednu velkou výhodu v tom, že je to věc. Tedy, že držíte v rukou nějaký “hmatatelný” výsledek. To si pak snáze spojíte i s tím, že byste za něj měl platit. Web budí dojem, že vše má být zdarma. Možná že k tomu fakt dojdeme, ale pak bych se téměř vsadil, že to bude konec novinařiny. Už tu budou jen agregáty a bulvár. Podle mě málo komu bude chybět kvalitní informace, protože málokdo má takovou fantazii, aby mu došlo, že bez novinářů mizí jeden z důležitých “hledačů” veřejného zájmu.“

Ano, o tom je většina mého textu, i když spíše z pohledu obchodního modelu, který je na výše jmenované skutečnosti navázán, nicméně ve velké míře se shodujeme. Ale asi jsem v tomto větší optimista – vždy podle mě bude jistá a ne úplně zanedbatelná skupina lidí, kteří budou mít dostatek fantazie i zájmu, aby jim došlo, že novináři jsou důležití strážci veřejného zájmu a budou je ochotni podpořit.

„S tím souvisí i moje zásadní odmítnutí teze, že je to samé, když někdo něco napíše na Twitter nebo tam dá fotku a když o tom někdo napíše článek nebo to nafotí profesionál. Stále platí, že dobrý novinář může sehnat informace a pak je zasadit do kontextu takovým způsobem, jaký nikdo jiný nedokáže. Svět bez kontextu se za chvíli propadne do anarchie.“

Doufám, že to není vymezení proti mé tezi – protože já opravdu netvrdím, že občanská žurnalistika je totéž co profesionální. Jen upozorňuji na to, že existují stále více vedle sebe a že se současná média spíše přizpůsobují občanské žurnalistice, než že by se proti ní snažila vymezit kvalitnějším obsahem. Pokud se svět bez kontextu propadá do anarchie, troufám si tvrdit, že samotná média na tom už teď mají svůj lví podíl – protože jsou někdy stejně „profesionální“ jako amatéři.

„Stále se také zapomíná na to, že web vydělává jen na inzerci. Kdyby to tak zůstalo, stanou se inzerenti pány nad informacemi. Nastane tak horší varianta, než ta nejdivočejší oligarchizace médií, která se, mimochodem, zatím téměř neprojevuje. Čímž nechci říct, že v ní není zakódovaný problém, jen věcně říkám, že zpravodajství Lidových novin za Istvána Léka je dramaticky lepší než za Dalibora Balšínka. Ano, nepíše se kriticky o Babišovi, ale nejsem si vůbec jistý, že za Balšínka (i kdyby je Babiš nevlastnil) by to bylo lepší. Důvod je jednoduchý, všechny schopné zpravodaje vyhodil, aby měl na komentátory.“

Na všechna tato rizika také upozoňuji. Ovšem musím odmítnout, že by se oligarchizace českých médií na jejich obsahu neprojevovala. Když už ne zasahováním do obsahu (sám Erik Tabery svého času upozorňoval na mimořádnou podobu posledního čísla 5+2 před loňskými parlamentními volbami, které bylo prakticky jen reklamním letákem Agrofertu a ANO), tak alespoň mlčením. Osobně například považuji za nešťastné, byť transparentní a veřejně přiznané, rozhodnutí Respektu zdržet se psaní o dalších aktivitách majitele. Příklady autocenzury bychom jistě také našli v dalších médiích dost (například přehlížení E15 informací o raziích ve firmách Františka Savova), byť je to těžko uchopitelný problém. Nikomu nic nevyčítám, nikomu tu situaci nezávidím, ale tvrdit, že to nemá dopad, mi přijde příliš optimistické.

 

Závěrem: Svým textem jsem chtěl upozornit na to, že média jsou v mimořádně znejistělém postavení, ať už jsou tištěná či digitální. Je zbytečné ztrácet čas úvahami nad tím, jestli print nebo digitál. Spíš přemýšlejme, jestli má kvalitní obsah šanci na přežití, v jaké podobě a co by tomu mohlo pomoci. Jestli jsme schopni čtenáře přesvědčit, že na kvalitní obsah je potřeba jejich finanční podpora, jestli jsme schopni inzerenty přesvědčit, že počty zobrazených stránek nejsou jediné kritérium pro plánování inzerce, jestli jsme sami sebe schopni přesvědčit, že podbízení se čtenářům není hodno prestižních titulů atd. atp. Respektu se to jistě daří, ale komu dalšímu?

Smutkem českého mediálního prostředí je, že podobných diskusí se tu moc nevede, o čemž svědčí i ohlas na Mediální revoluci. Jsem proto rád, že se z toho stala hezká záminka pro společné přemýšlení. Díky za to.

 

 

Kniha České nesvědomí

Souhrnné vydání textů z tohoto blogu si můžete pořídit v e-knize České nesvědomí.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

One Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *