Zveřejněný telefonát mezi čerstvým majitelem vydavatelství MAFRA Andrejem Babišem a redaktorem Lidových novin Janem Kálalem mi připomněl dva jiné telefonáty. Protože se za nimi nakupil milosrdný čas, dovolím si je tu uvést bez uvedení konkrétních aktérů.

Je to už hodně let, kdy jsem ještě psal o financích na našem serveru Měšec.cz, ale pořád si pamatuju, co se odehrálo po vydání jednoho mého článku. Byla to recenze jedné hypotéky od jedné nejmenované banky – vzal jsem pět marketingových argumentů, kterými ten produkt banka tlačila (a musí se jí uznat, že marketingové lakování fakt uměla), a jeden po druhém jsem ho dekonstruoval zpátky k realitě.

V den vydání textu, den po tiskové konferenci, na které jsme získali všechny informace, zavolal tehdy mému nadřízenému, šéfredaktorovi Měšce, tiskový mluvčí té banky. Nebyl jsem u toho, ale dozvěděl jsem se, že to byl dvacetiminutový telefonát typu monolog, při kterém stačilo držet sluchátko na drátě daleko od ucha (ano, tenkrát ještě existovaly telefony se sluchátkem) a zvuk byl předáván v nezkreslené kvalitě včetně prskaných slin, rudých tváří a rozšířených zornic. Tiskový mluvčí se sice pokusil zařídit, abychom článek opravili, protože je prý plný lží a nepřesností, ale slouží ke cti Petru Zámečníkovi, že to odmítl a pouze klasicky nabídl prostor pro doplnění jejich komentáře pod článkem. Bylo jasné, že komentář nedorazí, a také nedorazil; článek lze dodnes najít tak, jak byl napsaný. A dodnes jsem si jist, že jsme pro čtenáře udělali službu, kterou by pro něj měl udělat každý odpovědný člověk, který se vyzná v oboru, zprostředkovává jeho dění a cítí za svou roli elementární odpovědnost.

Druhá podobná příhoda se odehrála o několik let později, ve chvíli, kdy už jsem měl na starost celé naše vydavatelství. Kolegové na Lupě vydali zprávu o tom, že z čela jedné z největších internetových firem odejde její nejvyšší šéf. Byla to exkluzivní informace, která veřejně nebyla známa. Proti všem žurnalistickým pravidlům jsme si k tomu nezískali dva nezávislé zdroje, ale hned tři – zvenčí i zevnitř firmy. Vyšlo to na Lupě jako zprávička v době, kdy jsem byl nemocný a dělal na dálku z domova. Ležel jsem v posteli, notebook na klíně a zvoní telefon.

Tentokrát to byl tiskový mluvčí firmy, který byl proslulý tím, že s médii za normálních okolností nekomunikoval (když v té firmě skončil, bylo to na sítích ohodnoceno lakonicky „odešel jako pracoval – bez jediné zprávy“). Zavolal a řval na mě do telefonu, co jsme si to dovolili napsat a vydat. Že to je spiknutí, že sloužíme nějakým zájmům, že to je součást hry, která má poškodit firmu, a tak dále a tak podobně. Já se omluvil, že o pozadí vzniku té zprávy moc nevím, ale že zjistím podrobnosti a dám vědět. Nechal jsem si vysvětlit, jak věc proběhla, že jsme udělali všechno tak, jak podle pravidel má být, a zavolal jsem zpátky. Říkám, že je mi líto, ale že za nás proběhlo všechno korektně a není důvod s tím cokoliv dělat. Čímž to skončilo. Přesněji, skončilo to zhruba za měsíc, kdy byl oficiálně oznámen odchod onoho generála.

Uvádím to proto, že pravidla hry by měla být dost jasná. Vyvíjet tlak na médium jen proto, že napsalo svůj názor, je nekorektní, je to hloupost, byť se někdy vyplácí. Nadávat mu, že zveřejnilo pravdivou informaci patří k ještě větším profesním chybám. Bohužel, píáristé, tiskoví mluvčí, markeťáci a členové vedení firem to dost často nezkousnou, a pak je na odpovědnosti každé redakce, jak se k tomu postaví. Ani když médium udělá chybu, není vhodné mlátit mu ji o hlavu, produktivnější je věcné a klidné upozornění, jakkoliv dokáže být emočně náročné k němu dospět.

Když si pustíte rozhovor nový majitel MAFRY vs. redaktor Lidových novin (například v textu Českého rozhlasu), musíte dojít k závěru, že je kolem té věci špatně úplně všechno, ačkoliv pro mnohé lze mít vysvětlení i pochopení. A troufám si říci, že nevhodný průběh celá kauzy (nejen toho telefonátu) se odehrál jak na straně vlastníka, tak na té redakční – až po fakt, že se ten telefonát dostal na veřejnost. Za slibný začátek vztahu mezi novým majitelem a jeho redakcí to nemůže označit vůbec nikdo. Teď bude ohromně zajímavé pozorovat, jak se ten vztah bude vyvíjet dál.

Výhodu pro mediální prostředí představuje, že ten vztah je transparentnější než kterýkoliv jiný – už proto, že Andrej Babiš má ze všech českých miliardářů nasazenou od médií asi největší psí hlavu (podle mého laického dojmu do značné míry relativně neadekvátně v porovnání s jinými), takže se s ním vůbec nemazlí. Proto to také bude mít nesmírně těžké. Buď skutečně dodrží, co teď několikrát slíbil, že do redakčního chodu nebude zasahovat (doporučuji rozhovor v Hydeparku České televize), nebo ty noviny půjdou od desíti k pěti.

Proto pro mě vlastnictví MAFRY Andrejem Babišem není takový strašák – pokud to nebude fungovat, pozná se to relativně záhy, protože všechno bude na očích. Zvláště když nový vlasník hodlá být skutečně pořád vidět při volební kampani, nenechají na něm ostatní nic suchou. Pokud by Andrej Babiš ze svých nově nabytých médií chtěl udělat hlásné trouby svých jiných zájmů, nebyl by z něj mrtvý muž, jak sám říká, ale ta média by ztratila všechno, kvůli čemu je koupil (pro tuto cestu by byly mnohem vhodnější bulvární produkty Ringieru Blesk a Reflex, na kterých by ta změna nebyla tak poznat, resp. čtenářům Blesku by to asi bylo dost jedno).

Přirovnání k Berlusconimu je sice hodně lákavé, včetně některých průvodních znaků ekonomicko-politické situace, přesto se může ukázat jako zrádné. Vezměte si jen dosavadní bilanci českých milionářů/mili­ardářů na mediálním poli. Skupina PPF Petra Kellnera z médií úplně vycouvala. Zdeňku Bakalovi jeho vlastnictví Economie spíš mediálně ubližuje, než by pomáhalo. Jaromír Soukup se už vícekrát politicky spálil, navzdory vlastnictví největší mediální agentury v zemi, upadajícího týdeníku Týden a ztrátové televize Barrandov. František Savov se nejvíc drží v pozadí, takže o jeho vlivu a zájmech v souvislosti s ekonomickými titulky Mladé fronty zatím nekoluje nic určitého, spíše spekulace, ale budování mediálního impéria je taky de facto jen na začátku. Takže výsledná bilance zatím nic moc.

Nesmíme zapomínat, že kromě přímých vlastnických se kolem českých médií motá nekonečně dalších zájmů a vlivů, které se následně odrážejí v obsahu. Od inzertních vlivů podmiňujících obsah inzercí, přes systematický lobbing, po dodávání „exkluzivních“ informací, které jsou win-win pro obě strany. A téměř neviditelný, a přitom masivně rozšířený a zhoubný, bývá pocit novináře, že nemá být zprostředkovatelem dění pro čtenáře, ale přímo jeho tvůrcem. Každý ten zájem se projevuje jinak, každý je jinak viditelný, ale zároveň platí, že čím víc na očích, tím lépe. Pro média je tím nejhorším rizikem to, že je ovlivňuje někdo, o kom se neví, způsobem, který není zřejmý. Často mnohem větší dopad má skutečnost, že se o některých tématech v médiích vůbec nepíše, než kauzy, které denně zaplňují mediální prostor a často jen odvádějí pozornost od podstaty věci.

Viditelná blízkost ekonomicko-politických zájmů vedle mediálního obsahu naopak může mnohem lépe samotným novinářům a jejich čtenářům ujasnit hodnoty a měřítka novinářské práce. Může vést k tomu, že se ujasní pozice, etická pravidla a že se zvýrazní čára mezi kredibilními tituly a médii s jednostranným zadáním. Už teď ví stále méně lidí, jak má vypadat kvalitní žurnalistika. Ale když uvidí, jak rozhodně vypadat nemá, třeba to pomůže. Kupříkladu ke vzniku nových, na byznysu méně závislých titulů. A třeba taky ne.

 

4 komentářů