Při sekání trávy se skvěle relaxuje. Hlava vypíná obvyklý stres a nechává se unášet pravidelným rachotem sekačky, plynulým pohybem po zahradě a vůní usekaných stébel smíchanou se zplodinami benzínu. Typická chalupářská idyla pak mysl nese za obzor všedních dnů…

I Voltairův Candide při hledání nejlepšího ze všech možných světů nakonec pochopil, že to nejdůležitější je „obdělávat svou zahradu“. Jako národ odkojený Čapkovými zahradnickými radami a povznesený do výšin amatérského kutilství naléhavou dikcí Přemka Podlahy a písní o parazitickém sousedovic Toníčkovi bychom takovému závěru měli rozumět – skalkám, rajčatům, muškátům a afrikánům dokážeme věnovat nekonečnou trpělivost, každoročně podnikáme nájezdy na plevel a ničíme ho ručně i chemií, trpělivě a důsledně kultivujeme vyhrazený prostor – každý dle svého vkusu, preferencí a potřeb. Někdy to vypadá bídně, na výsledku se leckdy podepisují možnosti finanční, tvůrčí i materiálové, ale ta snaha, ta vytrvalost!

Když však rozšíříme pohled na zahradu společnou, rázem motivace, síly a odhodlání ubývá, převládá znechucení, frustrace a únava materiálu. Veřejný prostor delegujeme na zahradníky, kterým jednou za čas rozdáme karty, a tím to pro nás většinou končí, popřípadě se jen ostentativně pohoršujeme.

Přitom i v politice platí, že plevel roste sám od sebe, rychle a bez ohledu na podmínky, s extrémní odolností a vůlí k životu. Ovšem proces, který opakovaně, ochotně a trpělivě dokážeme podstupovat kvůli zelenině či sukulentům, se řadě z nás zdá absurdní, pokud jde o daně, veřejnou dopravu, veřejné zakázky, školy a nemocnice. A zatím nám zahradníci nechávají veřejný prostor zarůst plevelem tak, že za chvíli nepůjde prosekat.

Je to tím, že dokážeme za výsledkem jít jenom na vlastním? Že společné vnímáme vlastně jako cizí? Proč si pak tolik stěžujeme? Proč čekáme, že se o společné někdo postará, když se o to nestaráme sami?

A pak mi při sekání padl zrak na naši mátu, která zabrala už čtyřnásobek původního prostoru, a já našel vysvětlení. Když je plevel nutný pro namíchání mojita, není divu, že se jeho negativa relativizují. Příslib opojného večera snadno zaplaší obavu z ranní kocoviny. A to i tehdy, když s přísliby i kocovinou máme bohaté zkušenosti. Nebo tu snad někdo touží odvykací kúře?