Fake news mají na Twitteru šestkrát větší rychlost než pravdivé informace. Alespoň podle čerstvé studie (v odkazu je její původní text včetně grafů), která zjišťovala, jak rychle se nějaká zpráva na Twitteru rozšíří mezi 1500 osob – informoval o ní časopis Science.
To je první zásadní zjištění této analýzy, které není zas tak překvapivé, protože domněnky i důkazy virality fake news se objevují na různých příkladech relativně pravidelně. Osobně jsem například před dvěma lety v textu Ušokovat se k smrti pro magazín Reportér psal tohle:
Mezi oněmi šokujícími sděleními, která v éře internetu tak přitahují, totiž mají důležité místo informace vyvolávající děs a strach. Někteří vědci už tento jev zkoumají, existuje studie tvrdící, že strach jako emoce je extrémně nakažlivá a internet a sociální sítě jsou při přenášení strachu neobyčejně účinným kanálem. Například výzkum Emilia Ferrary (na který nedávno upozornil server FreeMagOne) dospěl na základě emoční analýzy tweetů k závěru, že zvláště u neočekávaných událostí se negativní informace šíří násobně rychleji než pozitivní: při okamžitých reakcích totiž vzbudí negativní informace mnohem silnější reakci člověka. Určitý typ pozitivní zprávy může mít sice podle zmíněného výzkumu ohlas také, může být nakonec větší než u negativní zprávy, ale šíří se pomaleji.
Příklady, které by mohly závěry o nakažlivostech děsuplné informace potvrdit, se nabízejí. Virus ebola, který zasáhl Afriku v roce 2014, vyvolal celosvětovou paniku: i když jeho výskyt byl lokálně omezen, zpravodajské servery i sociální sítě byly plné strach budících zpráv, kdy jedna přebíjela druhou. Naopak známky, že epidemie se v průběhu roku 2015 postupně dostává pod kontrolu, připoutaly mnohem menší zájem, stejně jako zpráva o tom, že epidemie je prakticky zvládnutá. (Není náhodou, že zmíněný výzkumník Emilio Ferrara se panikou kolem eboly na sociálních sítích také zabýval.)
Nový a podstatný je však druhý závěr analýzy – v šíření fake news hrají klíčovou roli samotní uživatelé, tedy lidé, nikoliv primárně stroje a boti. K tomuto závěru autoři studie došli jednoduše – nejdříve zanalyzovali šíření tisíců zpráv všemi účty, pak odstranili robotické. Poměr mezi viralitou fake news a pravdivými zprávami zůstal zachován.
He and his colleagues collected 12 years of data from Twitter, starting from the social media platform’s inception in 2006. Then they pulled out tweets related to news that had been investigated by six independent fact-checking organizations—websites like PolitiFact, Snopes, and FactCheck.org. They ended up with a data set of 126,000 news items that were shared 4.5 million times by 3 million people, which they then used to compare the spread of news that had been verified as true with the spread of stories shown to be false. They found that whereas the truth rarely reached more than 1000 Twitter users, the most pernicious false news stories—like the Mayweather tale—routinely reached well over 10,000 people. False news propagated faster and wider for all forms of news—but the problem was particularly evident for political news, the team reports today in Science.
Zkoumali dál, například zjišťovali, zda uživatelé, kteří šíří více fake news, mají více followerů, ale to se nepotvrdilo. A došli vlastně k psychologickému závěru – že fake news de facto vypadají vždy jako nová informace a vzbuzují tak větší emocionální odezvu – překvapení, šok, pohoršení i nadšení je pak vždy větší, a tedy chuť se o ně a jejich senzačnost podělit vzrůstá (ruku na srdce, jestli jste na něco podobného sami někdy nenaskočili a nenechali jste se napálit). Závěr, který se z toho dá udělat, je jednoduše shrnutelný do pár slov popisujících paradox lidského chování. „Pokud zní něco jako úplná pitomost, nečekali byste, že to bude mít takový dopad. Přesto právě tyto zprávy jsou nejvirálnější.“
That novelty and emotional charge seem to be what’s generating more retweets. “If something sounds crazy stupid you wouldn’t think it would get that much traction,” says Alex Kasprak, a fact-checking journalist at Snopes in Pasadena, California. “But those are the ones that go massively viral.”
Tato závěry jen potvrzují, co jsme shodou okolností psali v nedávném článku Slabomyslná provokace jako předpoklad úspěchu – tedy že v dnešním souboji o pozornost v záplavě podnětů nejlépe zabírá provokace, skandál a kontroverze.
Nicméně nad boty nelze jen tak mávnout rukou a nějaký dopad jejich aktivita jistě musí mít. Sami autoři studie k nim samotným toho příliš neříkají a přiznávají, že se u nich dělá špatně nějaký závěr, protože jde o příliš nový fenomén. Ale nějaký důvod své existence mít asi budou, minimálně znečišťují prostředí a přispívají k většímu chaosu. (Například po nedávném floridském školním masakru těchto účtů na Twitteru byla prokázána jejich velká inzenzita a podobné chování vykazují při řadě jiných příležitostí.) Tento zmatek může přispívat k pocitu rozklížené nefunkční společnosti, kterou je pak snadnější populisticky nabourat, zneužít či ovládnout.
Na druhou stranu, osobně si troufám odhadovat, že ještě větší význam než boti má obsah produkovaný lidmi, zcela záměrné promyšlené generování fake news s cílem zatemnit pravdu do bezvýznamnosti, popřípadě nabídnout argumentační arzenál pro pochybné útoky na důvěryhodnost médií, společnosti či demokratického uspořádání. Že je to jedna z největších výzev dneška jsem se snažil naznačit i v závěru svého článku pro Reportér:
Za rozsáhlý výzkum by též stálo, jak internetová doba šokujících sdělení ovlivňuje politiku: nabízí se hypotéza, že vzestup politiků nabízejících jednoduchá sdělení a průrazná řešení, který je vidět v České republice, v Evropě i ve Spojených státech, s tímto jevem souvisí.
Pokud jde o nás samotné, šok šířený po internetu, strach, který sami sdílíme na sociálních sítích, vyvolává negativní emoce i v situacích, kdy my sami nejsme v žádném bezprostředním ohrožení, a i když se nás informace přímo nijak netýká. Postupně se tak ušokováváme utopeni ve vlastním adrenalinu, stresu a vzrušení – bez ohledu na realitu, fakta a pravdu. A možná se ušokujeme skutečně až k smrti, když na reálné hrozby zareagujeme nikoliv věcně a klidně, ale pomateně, zkratkovitě, neinformovaně a hloupě.
Poradí si nakonec člověk s touto situací? Příliš světla na konci tunelu zatím nevidět. Volání po větší počítačové či mediální gramotnosti (dost možná by stačilo více obyčejné gramotnosti) je sice nutné, ale kdo ví, jak doopravdy účinné. Přesto se musíme snažit nepodlehnout. Možná můžeme začít tím, že se přestaneme tak snadno bát. A nedovolíme ostatním, aby našeho strachu zneužívali.