Když se před několika lety v kinech objevil Tygr a drak, filmový svět byl natolik zaskočen, že ho nechal vyhrát všemožné prestižní ceny. Je pochopitelné, že každý další počin podobného ražení bude vnímán „jako ten druhý“, a to i ve chvíli, kdy si to nezaslouží.
Právě čínský Hrdina je s Tygrem a drakem srovnáván a jeho význam se tím v konečném důsledku zbytečně zkresluje, protože Hrdinovy ambice jsou mnohem větší a způsob jejich realizace odlišný. Ačkoliv také využívá vlnu zájmu o filmové využití bojových umění (zpopularizovanou právě Tygrem a drakem a především Matrixem), efektní počítačová „akčnost“ zde nehraje ústřední roli (i když je hojně využívána) a na jejích bedrech neleží podstata filmu. Naopak, možná překvapivě, všechno včetně „akce“ se podřizuje uměleckému uchopení legendárního příběhu o vzniku sjednocené Číny.
Už způsob, jakým je divákovi odhalován pravý význam příběhu, dává tušit výjimečné dílo. Bojovník, který si říká Bezejmenný, přichází k audienci u krále a přináší mu meče tří dalších bojovníků, které zabil, protože usilovali o panovníkův život. Postupně mu popisuje jednotlivé souboje a za každé vítězství je mu odměnou možnost usednout blíže k vladaři. Tato relativně prostá výchozí situace však nečekaně pomocí metody vícenásobného převyprávění s odlišnými verzemi a la Rašomon nabývá na vážnosti, dramatičnosti a tragice, objasňuje se pravý účel návštěvy Bezejmenného, až celý příběh nakonec získá hluboký rozměr střetu dvou životních filozofií nad otázkou, zda lze spravedlivé věci prosazovat násilím či nikoliv.
Takový básnický legendární epos předem definuje atributy hrdinů i způsob vyprávění. Právě proto je pro Hrdinu typická výrazná estetická a emocionální stylizace. Vznešené postavy, jejich hluboké, ale ovládané city a nadživotní cíle evropskému divákovi svým patosem připomenou tíhu antiky nebo klasicistních tragédií. Zároveň však specifická orientální exotika vše umocní do vyhroceně emotivního tvaru, který mnohým západním divákům zvyklým na opatrný odsup a neustálou relativizaci všeho nemusí vyhovovat, který je však zcela opodstatněný a úměrný zvolenému žánru a zřejmě i domácí tradici (i když míru odlišnosti vnímání mezi čínským a západním publikem s ohledem na zažitost domácích mýtů a myšlenkových schémat jen těžko určíme).
Tento důraz na vznešenou velikost tématu i jeho zpracování je přiznaný a zdůrazňovaný v každém políčku filmu. Jen o málokterém filmu lze říci, že by byl propracován do takového detailu; dokonce se na něj tak extrémní soustředí, až je to téměř nelidské a pro mnohé proto na hranici kýče. Režisér Zhang Yimou je prý posedlý dokonalým tvarem svých filmů a na první pohled je v Hrdinovi zřejmé, že ani kapka vody nespadne náhodou, ani list na stromě se nepohne v nesprávném rytmu, ani jeden šíp se nemůže odklonit od zvoleného směru.
Stejně jako legendární bojovníci spolu dokážou bojovat jen ve svých myslích a svou hlubokou koncentrací jsou schopni překonat přírodní zákony, stejně tak i zvolené filmařské postupy připomínají meditativní mnišské soustředění, které chce a dokáže ovládnout všechny složky filmového vyprávění včetně jeho účinku na diváka (dlužno říci, že bojové létání po hladině a nebo v korunách stromů je v Hrdinovi zmotivováno mnohem přesvědčivěji než v Tygrovi a drakovi, kde skákání po vrcholcích stromů spíše vyvolávalo úsměv; příběh Hrdiny je totiž na rozdíl od Tygra a draka výrazněji povýšen do rozměru báje a tedy nadlidského konání, podobně jako homérské eposy).
Filmař jako by se chtěl vyrovnat básníkovi – filmový záběr a jeho kompozice se zde stává plnohodnotným ekvivalentem básnického slova-obrazu, jehož role (významová, zvuková, rytmická, asonanční, asociační) je v kontextu básně nezastupitelná. Svou roli hraje úhel pohledu a šíře záběru, rytmus, zvolená barva: kamera pracuje s velkými kontrasty objektů (zvětšená kapka deště, vyprahlá rozlehlost pouště, detail tváře, panorama hor a nebe), rytmu (zrychlená oblaka, zpomalené vodní efekty, nehybnost meditace, rychlost bojových pohybů) či barev (každá verze příběhu je laděná do jiného odstínu).
Choreografie vrší jeden vizuální nápad za druhým, z boje se stává originální taneční obřad, na jehož účinku se kromě samotných bojovníků podílí i digitálně (do nadpřirozena) upravená příroda – nová technologie ji deformuje a tím povznáší do dechberoucí krásy. A krása sama o sobě je tím, čemu slouží celý film – krása pohybu, barev a kompozic a tomu odpovídající ušlechtilost činů se společně skládají v téměř krystalický tvar.
A v tom právě spočívá největší rozdíl mezi oběma asijskými filmy s podobnou tématikou. Zatímco Tygr a drak staví na akci a relativně dobrodružné zápletce v souladu se zábavními trendy, Hrdina jako by stál mimo běžná měřítka. Je formálně téměř dokonalý, možná podobně jako parnasistní básně, a snad proto z něj v některých chvílích cítíme nepřístupnost a chlad. Zároveň však je i impozantně vznešený a hluboký a diváka zdolává svou tragickou fatalitou. Nabízí velkolepý zážitek.
Trochu ho kazí poukaz na skutečnost, že bývá považován za konformní snímek obhajující totalitní ideologii současné Číny. Sebeobětování ve jménu říše a vládce, které je tu skutečně vystaveno na piedestal slávy, by v rámci starých legend bylo něčím zcela samozřejmým, v kontextu politické situace největšího státu světa však získává znepokojující přídech.