To už tak bývá, když se člověku pro samý zápal a svaté rozhořčení zatmívají oči nad vytištěnými řádky a vidí v nich jen to, co mu zakalené oči dovolí. Bohužel pak vidí něco jiného, než co autor napsal. Jana Machalická má pro tuto slabost slabost.
Jana Machalická vystupuje ve svých komentářích v Lidovkách velice angažovaně, s emočním nasazením a ráznými soudy. Silné stanovisko je pro čtenáře zajímavé. Ovšem jen potud, pokud se mu dá věřit. Snadným porovnáním reality s interpretací paní redaktorky však její autorita notně oslabuje.
Jako aktuální příklad poslouží příběh Kupkových obrazů dovezených nedávno Medou Mládkovou do Prahy. Machalická v textu nazvaném „Nelehký úděl altruistů v Česku“ dehonestuje kolegy z Respektu a Hospodářek za to, jak o celé události referovali:
„Že každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán, platí zřejmě u nás tuplem. Někdy to ale dospěje přímo do fantasmagorických poloh. (…) Místo aby se dotyčné osobě poděkovalo, nakydá se na její úsilí hnůj. (…) To, co koupila, věnovala nadaci, čili de facto veřejnosti. Za těch čtyřicet tisíc si mohla třeba koupit několik norkových kožichů a promenovat se v nich před Museem Kampa, stejně tak mohla koupeného Kupku třeba spálit, protože absolutně nikomu do toho nic není. A kdyby ho přivezla v igelitce srolovaného a očůrávali ho psi, taky tak. Tady nejde o žádné veřejné peníze, ale o soukromou investici, kterou se naopak štědří mecenáši rozhodli věnovat veřejnosti. Je smutné, že jediné, co autory dvou hloupých článků v Respektu a Hospodářských novinách zajímá, je to, že se Kupka vezl škodovkou a neměl kordon bodyguardů a jak byl zabalen. Zajímalo by mě, jak by dotyční pánové reagovali, kdyby si za své koupili nějaký pěkný kousek a nesli si ho domů – zda by si také do toho nechali kecat. A kdyby se víc zajímali, věděli by, že se u nás vzácnější díla prostě převážejí v tichosti bez ochranky a mediálního cirkusu a jen ve zcela výjimečných případech se jim něco takového poskytuje. Chyba byla, že tentokrát chtěl někdo ukázat, že dává nám všem hezký dárek. Jako poděkování dostal žvásty o neprofesionalitě a výlupek. Bravo, být altruistou v Česku je pomalu úděl horší než být národním padouchem.“
Shrnuto: redaktoři Respektu a HN jsou hodně drsnými slovy dehonestování za to, že se pozastavují nad tím, jak je možné, že jsou takto vzácné obrazy převáženy bez výjimečného zabezpečení, místo aby byli vděčni, že se je vůbec podařilo dovézt. A že to jediné je zajímá. To pohoršení vypadá přesvědčivě, jen se mi to celé nezdálo. Meda Mládková vzbuzuje u mediální obce automaticky sympatie a nějak mi nešlo na rozum, že by se do ní naváželi zrovna v Respektu.
Takže se podívejte se mnou, jak to v Respektu bylo. Článek se opravdu jmenuje „Risk s Kupkou“, ale jde o pouhou parafrázi citace samotné Mládkové. A co víc, je pouze konstatováním, nikoliv hodnocením, jak se snaží podsouvat Machalická. Jak na tu interpretaci přišla, opravdu nejde vysvětlit jinak než zatměním mysli, protože když si přečtete celý úvodní odstavec, soudného člověka opravdu nemůže napadnout, že by Respekt jakkoliv znevažoval význam a úsilí mecenášky:
„Umělecká díla podobné hodnoty se většinou transportují zabalená do speciálních klimatizovaných beden a za doprovodu pistolníků. Když ale na pražské letiště ve Kbelích dorazila minulou středu vládním letounem ze Spojených států sbírka raných děl zakladatele abstraktního malířství Františka Kupky, žádné manévry se nekonaly. Obyčejná kartonová bedna oblepená izolepou putovala z letadla rovnou do kufru modré fabie, která potom v husté ranní špičce svůj cenný náklad nenápadně převezla do pražského Musea Kampa. Kupka přitom patří v současnosti k nejdražším malířům a v Praze tak minulý týden přistál malý poklad. Především zásluhou mecenášky a zakladatelky Musea Kampa Medy Mládkové (92), jež se svou nevyčerpatelnou energií postupně rozšiřuje veřejně přístupnou sbírku, která nemá v Česku obdoby.“
Klasická příběhová expozice, vyzdvihující pro větší zajímavost kontrast mezi hodnotou nákladu a obyčejností jeho převozu, ale v žádném případě defamační. Naopak i zbytek textu je spíše popularizačního rázu, upozorňující čtenáře na zajímavý umělecký přírůstek pražské galerijní nabídky. Stejně tak i Hospodářky věnovaly této události nadprůměrný prostor, včetně rozhovoru se samotnou Medou Mládkovou a zmínky na titulné straně (což je v obou případech násobně více než udělaly Lidové noviny).
Přečtěte si ještě jednou poslední větu citace z Respektu, prosím. A konfrontujte ji s citovanou větou Machalické: „Jako poděkování dostal (mecenáš-Medková – pozn. aut.) žvásty o neprofesionalitě a výlupek.“ Sorry, ale kam na to ta osoba chodí? Že české (především politické) prostředí Medě Mládkové hází klacky pod nohy, je známá věc (zajímavou reakci na Mládkovou v tomto duchu ve středu do LN napsal Milan Knížák), ale proč s tím Machalická splachuje i novináře s Mládkovou sympatizující? Aby vypadala jako jediná spravedlivá? Jestli ano, pak jí to opravdu nevyšlo. Taky si myslíte, že výlupek a pokárání za neprofesionalitu by si zasloužila spíš sama Jana Machalická? A LN za to, že to pustily ven?
Přesné. Bohužel to není jediný lapsus paní Machalické.
Její články se chybami jen hemží, ale co na tom? Jedeme dál. Kam až?
Zdravím všechny respondenty,
myslím a jsem o tom i přesvědčen,že pomluvy a jiná nehezká vyjádření na adresu paní redaktorky Machalické nejsou na místě a bylo by vhodné se nejdříve přesvědčit o pravdě.To dnešní lidé nedělají a píší a mluví plky.
A mě překvapuje, jak se vzájemně pisatelé různých článků napadají a vyřizují si účty přes média a pak chtějí kritizovat minulý režim jako ten, který to všechno zavinil. Tím mám na mysli nejen pí Machalickou. Je 27 let po revoluci, Tak ať nám redaktoři ukáží, jak se máme k sobě chovat a že skutečná svoboda slova platit nemůže. Jak je vidno z jejich článků. Protože o urážení a kritizování jiných lidí nikdo nestojí.