Tragédie Titaniku (rok 1912) a Concordie (rok 2012, sic!) lze vnímat jako dokonalé symboly odpovídající své době. Obě lodě vpluly do historie jako mýtická plavidla velkého vyprávění o zkáze Západu. O zkáze, ke které se vezeme stále dokonalejší technikou se stále ubožejšími lidmi u kormidla.
Tragédie Titaniku je v lidské paměti (i díky oscarovému filmu) zakotvena jako kolosální epos o konci Zlatého věku, hmatatelný důkaz pomíjivosti a její vlády nad světem. Titanic byl odrazem tehdejšího světa – třídní rozdíly, rigidní společenská pravidla a jejich postupné narušování, velikášské idealistické sny, touha po Novém světě a nových životech, únik, záchrana, sen, prostředek na cestě za nadějí.
Jenže v opojení zázrakem, vlastními schopnostmi a novými možnostmi celá společnost zapomněla na nutná bezpečnostní opatření, lehkovážně podcenila situaci a vlastní limity a narazila krutě na realitu. Nejdříve v roce 1912 jen v mikrosituaci, při které zahynulo 1500 lidí z více než dvou tisíc, ale o dva roky se už mnohem hrůznější katastrofa díky podobné lehkovážnosti a podcenění situace rozjela na plné obrátky. Potopení Titaniku uprostřed ledového oceánu je proto symbolickou tragédií maximální mnoharozměrné síly.
Jak vedle toho vypadá proražený trup Concordie? Aniž bych jakkoliv chtěl zlehčovat skutečný tragický dopad události pro mrtvé, zraněné a jejich rodiny, oblouk od tragédie k frašce je v tomto případě zřetelný až hrůza.
V Concordii nejeli pasažéři z nutnosti, z důvodu existenčního tlaku, aby se dostali za „lepším“ jako většina cestujících na Titaniku. Ano, pro smetánku byla cesta Titanikem statusovou záležitostí, ale stále to byla jen cesta, jakkoliv zpříjemňovaná tehdejším luxusem (a to se mi zdá, že Titanik víc ohromoval svou velikostí než luxusem jako takovým). Naproti tomu Concordie je sama cílem, absurdním systémem skutečného i domnělého současného luxusu, tisící replikou téhož, co lze najít na pevnině, jen přenesenou zcela zbytečně na moře. Dokonalá loď, zářivý šperk oceánů, technologická perla ohromující svým zjevem z blízka i z dálky. Vzbuzuje touhu, závist, okouzluje a vábí (viz promo materiály dopravní společnosti).
Jenže podíváte-li se blíž, uvidíte loď, která se plaví odnikud nikam, bloudí po hladině jen proto, aby své pasažéry vytrhla z každodennosti a odloučila je od jejich světských problémů a přenesla je do umělého mezisvěta, kde mohou zapomenout v oblouznění mámivě zpívajících Sirén na to, odkud vzešli a co jsou zač. Loď by mohla stát na místě a plnila by pro své dušičky stejný účel.
Ti lidé na lodi nikam necestují ani nejedou poznávat neznámé krajiny a nové světy. Nechají se zavřít do terária stejně, jako to dělají nešťastní američtí důchodci v palácích Las Vegas – ti však mají omluvu v podobě gamblerské závislosti. Loď se pro ně stává sterilizovaným prostorem, útočištěm před všemi nebezpečenstvími a riziky světa, udržovaným v potřebné laboratorní teplotě, zásobovaným nezbytným množstvím tekutin, stravy a rozptylovadel, důkladně dezinfikujícím veškeré exkrementy těla i duše.
Zatímco většina cestujících Titanic vnímala jen jako nutný prostředek k nečemu mnohem důležitějšímu, Concordia je pro své obyvatele domovem, jakkoliv dočasným a iluzorním. A za nablýskanými zářivými stěnami je jen tiché, mlčenlivé prázdno oceánu přehlušované mnohem hlasitějším prázdnem lidských duší na palubě. Zatímco lidé na Titaniku v hrůze tragédie následujícím generacím nadále ukazují svou velikost, cestující na Concordii představují obsah momentálně senzační mediální události, aniž by se jejich osud v konkurenci jiných mediálních událostí dokázal skutečně dotknout. Brzy se na ně ve víru dalších senzací zapomene, protože jsou jen doplňkem hlavní atrakce, kterou je superluxusní loď a absurdita jejího konce.
I v něm je mezi oběma událostmi dramatický rozdíl. Concordia s více než třemi tisíci pasažéry neztroskotala proto, že se jí do cesty nečekaně „o své vůli“ postavila příroda. Podle všeho jen z malicherných důvodů jela jinou než předepsanou trasou těsně u pobřeží a najela pitomě na mělkém moři na skálu. Zatímco majitele a kapitány Titaniku mohla hnát kupředu touha po slávě a penězích, což může být odsouditelné, ale stále svým způsobem vzbuzující respekt, Concordia nejspíš jela podél pobřeží jen kvůli něčemu tak banálně znějícímu, jako jsou marketingové důvody. Zatímco kapitán Titaniku šel ke dnu společně se svou lodí a můžeme ho vidět jako padlého hrdinu, kapitán Concordie, jako první směšně utíkající z lodi, jakoby vzešel z postaviček italské filmové série o stupidním účetním Fantozzim.
Stejně jako v Titaniku můžeme spatřovat dokonalé zosobnění tehdejší doby, i Concordie je obrazem dneška více, než si dovedeme představit. Obklopeni nejdokonalejší technikou, zázraky lidské představivosti, na špičce bohatství, zaopatřeni nejvyšší životní úrovní v dějinách lidstva, plujeme na vlnách grafů HDP kryti pojištěním, bezpečnostními přilbami a pásy, pod dohledem bezpečnostních kamer, v polstrovaných křeslech a normovaných bytech-kajutách, s maximální péčí odborníků všeho druhu na všechny oblasti života a za doprovodu rad nejlepších poradců a specialistů od jídla a pohyb, přes partnerské vztahy, sex podle příruček východní filozofie (sic!) až po průmyslové ekologické spalování mrtvol a důstojně udržované rozptylové loučky… ukolébáni do sladkého nevědění a ignorance.
V čele samopohybem a setrvačností plujícího kolosu stojí legrační figurky, jejichž úkolem je plnit marketingové zadání, dobře společensky vypadat, dělat dojem a vzbuzovat důvěru, ujišťovat nás, že je vše pod kontrolou, předstírat schopnosti, odbornost a způsobilost k řízení státu a plavidel a zájem o naše pohodlí a blaho. A usmívat se. Tím více, čím více sami nevědí, kam jedou, proč a jak se loď ovládá. Často si ani nejsou vědomi své nevědomosti, neschopnosti a nemohoucnosti, protože jejich hra na lídry a kapitány je zaměstnává natolik, aby podlehli té iluzi, že skutečnými kapitány opravdu jsou. Užívají si slávy, respektu a uznání ostatních, vyžadují je, vždyť jsou nedílnou součástí jejich role a nelze je o ně ochudit. Ale jen do chvíle, kdy přijde katastrofa – pak jako první, využívajíce důvěrné znalosti prostředí, sáhnou po záchranných člunech a kruzích a utíkají od odpovědnosti, hrdosti a slibů do bezpečí a výmluv.
A ostatní, ať už jim ve skutečnosti věří jakkoliv, se nechávají přesvědčovat, že je jízda skutečně v dobrých rukou, protože jakmile by začali pochybovat, zjistili by, že jsou bez řidiče a odkázáni sami na sebe. Takové hrůze, tomu děsivému pohledu do propasti nejsou schopni čelit, strach jim zavírá oči a odvrací hlavy a oni raději plují s sebou, aby v tom nebyli sami, raději zemřou společně s ostatními uklidnění alespoň tím, že neměli na výběr, že nebyla jiná cesta a jiná možnost.
Navzájem se takto skutečně přesvědčíme, že jiná možnost není. Nikdo se nedokáže a neodváží považovat za onoho pověstného motýla, mávnutí jehož křídel způsobí hurikán změn na druhém konci světa. A tak, vedeni instinktem stáda za doprovodu příjemné hudby, vůně éterických artificiálních bio-olejů věrně připomínajících své přírodní předobrazy, s plným břichem all inclusive továrenské igelitové stravy, dojdeme na konec naší cesty.
Už to nebude srážka s obřím ledovcem. Dost možná už to nebude ani útes na pobřeží, co nám zkříží cestu. Možná už to bude jen písek na břehu, který zbrzdí slábnoucí sílu motorů, zadře je a devátá vlna šťouchne z boku do kýlu a s duněním převrátí loď na bok. A my, s držkou plnou písku, mušlí a řas z nezbytí začneme sbírat sílu k tomu, abychom se zas znovu postavili na vlastní nohy. Kapitáni, kteří z lodě utekli už dávno před námi, už budou připraveni, už budou mít otevřené provizorní plážové stánky s buřty a pivem a budou se nám pokoušet prodat pár soust a loků na dluh pod novou reklamní cedulí…
Zbývá odhadnout jediné – kolik z nich sejde bídnou smrtí se srdcem probodeným biliárovým tágem vyplaveným z desáté paluby postavené ve stylu Belle Époque.
P. S. Název je inspirován titulem knihy Slavoje Žižka Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška.