Tomio Okamura s překvapením objevuje novou, odvrácenou stranu svého mediálního života. Přitom jeho příběh není vůbec žádným překvapením a slibuje dost očekávatelný vývoj.

Pravidla mediálního světa nejsou zas tak složitá. Pro práci s médii existují celkem vyzkoušené recepty. Pokud někdo opravdu stojí o ovlivňování mediálních výstupů či prezentaci sebe sama, nemusí být pro něj zas tak moc složité využít základních mechanismů ve svůj prospěch. Pokud člověk ví, jak na to, pak často už jen stačí chtít, být připraven a mít dostatek trpělivosti.

Tomio Okamura je v tomto ohledu skutečný mistr. Během let se vyprofiloval do mluvící hlavy schopné být k ruce kterémukoliv novináři na jakékoliv téma. Je neustále připraven „poskytnout vyjádření“; schopnost říci kdykoliv a kdekoliv jednoduchou větu, ať zní sebebanálněji či sebezbytečněji, je základní podmínka novinářského zájmu. Spolehlivost, ochota, osobní nekonfliktnost, nekontroverznost, univerzálnost, zdání odbornosti či specializace (u Okamury to byl cestovní ruch) – to jsou hlavní podmínky pro to, aby novináři, kteří kvůli uzávěrce potřebují vyjádření do hodiny, sáhli zrovna po vás a nehledali někoho jiného. Protože pro mediální výstup ve valné většině případů obecného zpravodajství není potřeba analytický rozbor, hluboký postřeh či nečekaná souvislost, ale potvrzení stanoviska, dojmu či jednoduché pravdy.

„Ano, tak to je,“ řekne do kamery mluvící hlava a všichni jsou spokojeni. Mluvící hlava s tím, že je na obrazovce nebo má citaci ve čteném médiu, novinář s tím, že do reportáže obsadil odborníka z terénu, dramaturg zpravodajství s tím, že reportáž vypadá přesvědčivě a kvalifikovaně ozdrojovaná a komentovaná, divák má pocit, že dostal kompletní obrázek o situaci. Co chtít víc? Přitom u většiny mluvících hlav nikdo nezná jejich skutečné kvality, znalost problematiky a to, jestli by na jejich místě nebyly vhodnější desítky jiných kandidátů. Tomio Okamura dosáhl v tomto směru dokonalosti a svůj úspěch má naprosto zasloužený.  (skvělý text na toto téma před časem napsal Jindřich Šídlo: Tomio Okamura – muž, který se nebojí říct, cokoliv chcete slyšet).

Není třeba zastírat, že pro začátek mu jistě pomohla jeho zapamatovatelnost. Byl pro média zajímavý díky své „viditelné“ odlišnosti a navíc díky snadné uchopitelnosti svého osobního příběhu. Ten příběh by ve svém základu byl relativně banální nebýt netradičního mixu česko-japonských kořenů a jeho neustálého zdůrazňování („A víte, že byl nějakou dobu v dětském domově? Wow!“). Vždyť o kolika podnikatelích v cestovním ruchu, jistě mnohem schopnějších, úspěšnějších či vlivnějších jste v poslední době slyšeli? Skoro bych řekl, že o žádném, protože svůj úspěch nezaložili na permanentní penetraci médií. A opět je třeba uznat, že ze své výchozí pozice Okamura dokázal vytěžit maximum.

Zásadním zlomem na Okamurově cestě bylo účinkování v pořadu Den D. Jeho účast jsem nikdy nechápal, nikdy jsem nenabyl dojmu, že by patřil k investorům, ani ke skutečně úspěšným podnikatelům, ale další kvalifikace byla prostřednictvím mediálního obrazu vytvořena. Z mluvící hlavy se stala mediálně známá osobnost. A pak už jen stačilo přikládat jedno polínko za druhým, rozšiřovat svůj záběr do stále univerzálnějších témat, posilovat stylizaci do úspěšného, a přitom stále obyčejného podnikatele z lidu, a nechat pracovat čas.

A média, v obecném zoufalství veřejného prostoru, ke kterému nemalou měrou přispívají, opět nezklamala. Předvídatelně sáhla po jednoduché alternativě, po zamatovatelném, odlišitelném symbolu, který jim navíc vždy šel na ruku. Proč neprotáhnout dosavadní symbiózu do dalšího levelu? A tak média sama začala vyrábět obraz Okamury jako osobnosti relevantní ve veřejném životě, média sama ho v této roli legitimizovala. Nejdříve to mohlo být částečně jen tak pro zábavu, z legrace, vždyť i kolegové novináři se při setkání expertního panelu dobře bavili, když Okamuru nominovali na Osobnost roku v Křišťálové Lupě. Bohužel, širší veřejnost tyto nuance nemá šanci rozlišovat, nejsou pro ni důležité a nemá důvod zpochybňovat z jejího pohledu bezproblémového člověka. A člověka prezentovaného jako osobnost, médii mnohokrát v dané roli potvrzenou, akceptují jako osobnost.

Tomio následně začal pálit ostrými. Veřejností citlivě vnímané problémy (rasismus, korupce atd.) začal komentovat v jednoduchých, líbivě znějících tezích, proti kterým se většinou jen těžko něco namítá. Kdo by nechtěl, aby se nám dobře žilo, všichni pracovali, tuneláři seděli ve vězení a přednost dostávali slušní a poctiví lidé. To by jistě upřímně chtěl i Stanislav Gross.

Jenže zatímco Langra, Bártu, Paroubka či Grosse (teď přijde na řadu i Babiš) je většinou možné konfrontovat s jejich skutky, popřípadě návrhy řešení, u Okamury se to ještě moc dobře nedalo. A média, trochu z legrace, více z vypočítavosti, vyrobila zcela uměle kandidáta na prezidenta. Tak ho tu máme. Tomio to chtěl, média jistě taky, ale určitě ne úplně takto. A všichni trochu zasvěcenější se diví, přemítají, jak je to možné, zoufale ironizují nastalou situaci a zároveň jim trochu běhá mráz po zádech z toho, co se stalo. Nejzábavnější na této fázi z pohledu pozorovatele je, jak k tomu efektu ještě stále všichni přistupují velice vážně – kandidátské ankety, komentáře, průzkumy veřejného mínění, analýzy, hledání příčin.

Jenže v tu chvíli přichází další očekávatelný vývoj, tentokrát konflikt a zlom. Stejně tak jako dříve média efekt Okamura podceňovala, teď ho přeceňují. A vytvářejí obrannou reakci. Hledají slabá místa, problematizují dosavadní průzračnost, strhávají masku idealizace a někdy třeba i kopou pod pás. Je to tradiční mechanismus, naprosto logický vývoj, univerzální oblouk povrchní mediální práce. A stejně tak, jako se milý Tomio vezl na vlně úspěchu, dokud si s médii mohl vzájemně pomoci, nyní poprvé se dostává pod zátěžovou zkoušku. A se stejnou zákeřnou radostí, s jakou ho tvůrci veřejné diskuse dostali nahoru, ho teď nadšeně skopou dolů. A začnou se poohlížet po další oběti, která si o to řekne.

Už teď, a to se v médiích objevilo jen několik nepříjemných textů (jsme skutečně jen na začátku), se Okamura hlasitě ozývá a volá po tiskových opravách a omlouvách. Kdo ví, jestli mu už teď dochází, jakému mediálnímu ďáblu a ďáblu v sobě samém se upsal. Spíš se obávám, že ještě ne, že ještě netuší, že ten tlak bude obrovský, nekompromismí a krutý. Mediální supi ho ohlodají na kost, pokud z boje včas neuteče. Troufám si předvídat, že to nebudou mít těžké a že Tomio, navzdory své připravenosti být vždy připraven, neobstojí.

Jeho novotou zářící odlišnost, příslib další naděje na katarzi a očistu, lákavá iluze spásy, to vše se ukáže být jen prázdnou mediální schránkou, která se rozprskne dříve nebo později. Protože jak už z trochu jiného úhlu psal Patrick Zandl na blogu Respektu, v mediálním Okamurovi nic skutečného není a podle mého názoru zkoušku ohněm nemá šanci přežít. Už v tom selhali jiní kabrňáci – od Jiřího Paroubka po Víta Bártu, nemluvě o takových smutných postavách jako Václav Fischer či Petr Fejk (Naopak překvapením zůstává stále dost neporušená aura stejně prázdného Jan Fischera, který je pro mě do značné míry Okamurou úřednického světa, který je možná dobrým úředníkem, ale v politice se ocitl naprostým omylem dějin.)

Můžeme si teď jen přát, aby nás mediální sféra pro příště ušetřila podobných oblouků od budování falešných ikon až po jejich rozmetání na padrť. Aby povrchní atraktivitě založené na dobře znějícím příběhu dávala méně prostoru a vyhledávala raději skutečné výsledky a činy. Ale přání je to stejně iluzorní jako neměnnost mediálních pravidel hry nezdolná. Snad s větší šancí na úspěch můžeme přát Tomiu Okamurovi, aby následky střetu s realitou pro něj nebyly příliš drsné a nemusel u nás popularizovat další s Japonskem tak svázanou tradici kombinující meč a břicho.

 

 

3 komentářů

  • Velké díky za Váš článek.
    Je veřejným tajemstvím, že Okamura stojí za neblahou situací v domácím cestovním ruchu a to v průvodcovských službách. Díky němu (střet zájmů a vliv na politiky) je dnes Česká Republika zemí zaslíbenou pro nekvalifikované průvodce a přivandrovalce z cizích zemí, kteří nefundovaně prezentují Prahu a celou Českou republiku a tím pošpiňují její jméno před zahraničními turisty, berou práci místním kvalifikovaným průvodcům-daňovým poplatníkům. Oni sami daně neplatí a rýžují nemalé peníze na Českých památkách. Po sezoně, když jim vyprší turistické vízum se s vydělanými penězi vrací do svých zemí. Náš stát si své kulturně historické bohatství nechrání a je za dojnou krávu drzím cizákům. Tak to bylo i u průvodců Okamury, ale zisky z jejich činnosti plynuly Okamurovi, který současný chaus v průvodcovských službách ze zištných důvodů vlivně podporoval.

    1. Clovek, ktery nezna jazyk, nema penize, nema pratele/zazemi, je v cizim state → dokaze sehnat si praci. Vy, „Cesi-domaci“, mate vsechno – a tu praci si sehnat nedokazete. Nemyslite si, ze chyba je ponekud jinde, nez ve vyroku „berou nam praci“ ?)