Jeďte na Výlet s Alicí Nellis a Ivou Janžurovou

Vystudovaná amerikanistka Alice Nellis přiznává, že jistou prvotní inspirací k napsání scénáře Výletu jí byla kniha Williama Faulknera „Když jsem umírala“. V knize se celá rodina vydává na strastiplnou cestu, aby pohřbila tělo zemřelé matky, ve filmu zase rodina převáží urnu s popelem otce. Tady však přímá podobnost končí.

Převoz tatínka v sypkém skupenství z Rakovníka do Nového Mesta nad Váhom je lehce morbidním, ale divácky vděčným a dokonale absurdním motivem celého výletu. Čtyři ženy, muž a dítě se společně vydávají naplnit otcovu poslední vůli (a kdo ví, jestli byla skutečně jeho), nasedají do dvou aut a míří po okreskách na východ. K urně a koláči si každý přibaluje kus svých vlastních starostí, nevyřčených obav, zklamání a zažitých křivd.

Je to hodně atypická road movie, žádná bezstarostná jízda s větrem o závod. Naopak, posádka je navzdory příbuzenským vazbám poněkud nesourodá a její společné soužití tak trochu nedobrovolné.

Základem je trojúhelník matka a její dvě dcery. Ochranářsky přepečlivá matka (Iva Janžurová) k dcerám jen těžko hledá cestu (a naopak). Obě sestry se navíc samy trápí svými partnerskými problémy ? Ilona (Sabina Remundová) přestává zvládat těhotenství a jeho doprovodné znaky, Zuzana (Theodora Remundová) řeší vyčpělé manželství nevěrou. Těm „úspěšně“ sekunduje zbytečně starostlivá babička (Naďa Kotršová), nevěrou postižený manžel (Igor Bareš), dítě a jeho plyšový pes.

Nepřirozená situace všechny nutí být spolu, každého s vlastními problémy a s nevalným pochopením pro potíže druhých. Tento psychicky třaskavý amalgám se nutně stává katalyzátorem reakcí a emocí, ukrývaných pod pravidelnými nánosy rodinného stereotypu, který při své neměnnosti vysiluje a zbavuje motivace. Se změnou prostředí se ale zablokované pocity uvolní a vyplavou na povrch.

Nepříjemnosti vyplývající z přirozené nekompatibility povah a názorů však postupně začíná překonávat nucená komunikace a vzájemné dorozumívání. Nástrahy výletu, jak už to bývá, pomalu začínají členy rodiny dávat dohromady a z latentně konfliktního setkání se rodí a buduje nové rodinné uspořádání na vstřícnějších základech. Alice Nellis se k vyjasňování vztahů dopracovává mnohými rozhovory různě nakombinovaných postav ? sestra/sestra, babička/manžel, matka/sestry atd., ale také tím, že všechny postavy nechá společně projít opravdu mezními situacemi, v jejichž měřítku všechno banální, rozplizlé a stresující získá naprosto jinou dimenzi.

Celý scénář je zdatně vystavěn, jednotlivé scény a jejich vyznění promyšleně připravené. Příběh se zpočátku musí na plátně nejprve trochu uchytit, zabydlet, aby z lehce těkavých a nezakotvených střihů postupně vyvstal zamýšlený tvar ? čím blíže k závěru, tím jistější a zralejší vyznění, tím propracovanější myšlenka. Zatímco první kilometry cesty mohou působit trochu uměle a „konstruktérsky“, jen jako nezbytný prvek výstavby (například zdůvodnění „zablácené scény“ stojí na velmi vratkých základech, vyprošťované auto jako kdyby do bláta zajelo jen proto, že se to hodilo pro rozehrání dalších motivů), s narůstajícím číslem na tachometru je vyprávění uvolněnější, plynulejší, přirozenější.

Výše naznačená umělost a z ní vyplývající nepřesvědčivost určitých scén, pohledů a gest bývá bohužel ještě podpořena místy trochu nejistým herectvím (asi lépe řečeno nejistým vedením herců). Bravurní, suverénní a neselhávající Iva Janžurová ale naštěstí dokáže udržet výsledný dojem i za své mladší kolegy (dokonce i více než epizodní Anna Geislerová se těžko vžila do své venkovsky balíkovské postavy). Naopak nejstarší člen posádky, Naďa Kotršová, zvládá svou babičkovskou roli s přehledem a noblesou.

Režisérské opratě se Alici Nellis drží o něco hůř než psací pero, což v důsledku znamená zbytečné, ale naštěstí velmi malé zcizování výsledného dojmu. Co jindy vypadá jako roztomilá nešikovnost a sympatická improvizovanost, tady občas představuje vypadnutí z rytmu. Zatímco rodinná atmosféra je se vším všudy skvěle odpozorovaná a životná, filmařský styl, jímž je převedena na plátno, ještě není úplně čistý.

Přes všechna dílčí uklouznutí a nedotažení však vznikl dostatečně silný, niterný, decentně intimní film. Tento průřez generacemi na příkladu jedné rodiny, na lidech, kteří k sobě oficiálně patří a kteří by se měli hledat a nacházet, kteří se však míjejí v bludném kruhu za léta nastřádaných předsudků, falešných domněnek, špatných zkušeností a povahových odlišností, pochopitelně musí rezonovat a nacházet odezvu. Poukazuje na podobné, stejně obvyklé a stejně nepřiznané bariéry, jež si každý člověk stačil vystavět vůči svému okolí a které okolí vystavělo před něj. Z bolestného vyslovování těžko vyslovitelného však nakonec vzejde skromná, nedemostrativní blízkost, ono tiché a nejásavé spříznění.

Na závěr si nemohu odpustit jednu „federální“ poznámku:

Jak již bylo řečeno, rodina se přesouvá z českého Rakovníka do slovenského Nového Mesta nad Váhom. „Mezinárodní“ srovnání však vyznívá natolik kontrastně, že pro někoho může být těžké nevidět v tom záměr. Zatímco v Čechách je navštívena Telč, přechod česko-slovenské hranice je poznamenán setkáním s coľníčkou-semetrikou, ošklivé kachličky nakonec najdou uplatnění u vděčných slovenských Romů, Nové Mesto nad Váhom je zkarikované do reálsocialismu a vypadá to, že v něm na každém rohu narazíte na vietnamské uprchlíky, kteří jsou vyhazováni nepříjemnými servírkami z cukráren. Režisérka sice záměr podobného vyznění popírá, tím však jako kdyby se zbavovala odpovědnosti za výsledek, ačkoliv by si měla být nežádoucích konotací vědoma. Je jenom na škodu, že se Alice Nellis se svou schopností empatie nedokázala vcítit i do pocitů sousedního publika. A kromě toho, v Čechách tím jen podpoří některé zažité předsudky.

(psáno pro Novinky.cz, článek tam vyšel 20.března 2002) 

Sdílejte tento článek na sociálních sítích!
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Nepřehlédněte: kniha Přelud svobody

Výbor textů novináře a vydavatele Jána Simkaniče z let 2013 – 2017 Přelud svobody, které se týkají veřejného života, vývoje české společnosti a politické scény, proměn mediálního prostředí a komunikace. Knihu lze vnímat jako upozornění na zásadní rizika dalšího vývoje, stejně jako inspiraci k jejich překonávání.

Kniha obsahuje 68 textů sebraných z blogu Simindr.cz, týdeníku Respekt, magazínu Reportér a dalších médií. A to včetně zcela nové šestnáctistránkové eseje Přelud svobody, která výbor uvozuje a zasazuje do kontextu současné společenské a politické situace.

Tištěnou knihu můžete ihned zakoupit v e-shopu.

Simindr Written by:

Ján Simkanič, bloger, publicista, vydavatel.

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *