Ve Spojených státech jsem byl v roce 2008, Ameriku čekalo zvolení Obamy a tak vůbec. A od té doby jsem chtěl napsat jeden z nejsilnějších obrazů, které jsem tehdy na vlastní oči viděl. Teď se ta příležitost objevila. Pro magazín Reportér jsem napsal text Ovce z Wall Streetu, který onou vzpomínkou začíná. Tady vám ji přináším v nezkrácené verzi, protože pro ni v článku tolik místa nebylo. A jako bonus máte i pár fotek.
"Kdo nebyl v Las Vegas, má jasno. Jásavé neony září do noci, obrovské reklamy a naleštěná loga, pompézní a excentrické hotely, socha Svobody, Eiffelovka i Benátky, pyramida se sfingou, všechny atrakce světa, které si dovedete představit, oslňují na jednom místě. Celebrity, neřest, hazard, dráždění smyslů, dechberoucí drzý zázrak uprostřed vyprahlé nevadské pouště. Oáza nespoutanosti, výstřelků, hříchu, svatebních kaplí a mámivých přeludů v nudném a šedém světě.
Přijedete tam a houby. Vezměte všechno to ohromující a lákavé, co jste si o Las Vegas vysnili, dejte tomu záporné znamínko a dostanete převládající výraz toho celého. Dusné suché horko pouště vás svírá, když procházíte šedivou upocenou špínou zanesených pórů ovadlého města poloduchů. Jestliže je reklama navoněná zdechlina, pak je Las Vegas její načančanou kafilérií.
Jistě, pár hvězd šoubyznysu odehraje svoje role, a samozřejmě, pokud vás z letiště přiveze limuzína, vystoupíte na červený koberec, točí se kolem vás personál v oblečení nebo bez a bez mrknutí oka utratíte pár tisíc dolarů v rámci all inclusiv péče, dokážete si to jistě užít až do dna. Ale to všechno pod tím vypráví úplně jiný příběh – o odkladišti amerických důchodců, zkrachovalých existencí a bídáků žijících z odpustků průmyslu prázdné zábavy a hazardních her, vděčných za bídnou jednodolarovou margaritu a jedno z nejlevnějších ubytování ve Státech, kteří se sem sjeli, protože nebyli schopni ničeho jiného než odevzdaně pokoušet štěstí v přízemních halách plných herních automatů.
Pro mě osobně se Las Vegas zkoncentrovalo do jednoho absurdního tragického obrazu. Na konci řady automatů seděl starý muž a jako všichni ostatní bezmyšlenkovitě v rychlém rytmu do nekonečna mačkal tlačítko PLAY uvádějící do pohybu bubny s výherními ikonami. A s ním, hned vedle, v uličce mezi automaty, seděl na kolečkovém křesle tělesně i mentálně postižený kluk a mechanicky rukou před sebou dělal úplně stejný pohyb – rytmicky mačkal tlačítko PLAY na ovládacím panelu. Až na to, že před ním už žádný automat nestál…"
A zbytek článku najdete už zítra na stáncích a nebo už teď v magazínu Reportér, který si můžete klidně předplatit, protože je to moc fajn čtení.
