Co tím chtěl básník, vlastně malíř říci? Má se mi tenhle obraz líbit, nebo je to patlanina beze smyslu? Utahuje si z nás ctihodný výtvarník, nebo to má skutečně nějakou cenu, jen ji jako laici nevidíme? Proč by nás dnes vlastně ještě mělo zajímat výtvarné umění, když je tolik interaktivnějších věcí na světě? Pokud nad podobnými otázkami přemýšlíte, pak nejste sami.
Možná jste si všimli, že jsem před nějakou dobou propadl malování. Samouk, bez akademického vzdělání, metoda pokus omyl vedená velkým zaujetím a nadšením. Průběžně se snažím o umění načíst nové věci, abych dohledal, co bych normálním studiem možná získal. Většinou jsou to docela zajímavé věci, doplním si tak nějaké mezery v dějinách malířství a určitě pomáhá vědět, jak a proč se co stalo a co kdo kterým obrazem asi zamýšlel. Ale spíš jsou to teoretické záležitosti psané studeným jazykem, nebo vyprávění o životě slavných, které sice zprostředkuje, co malíři zažívali, jak vypadala doba a prostředí, když působili, možná se stručně naznačí i to, co chtěli říci, ale ke skutečnému propojení zas tak často nedochází – všechno je to příliš školometské, odtažité, faktické.
A pak, trochu náhodou, se vám do ruky dostane útlá knížka, která na všechno kouká trochu jinak. Vlastně úplně jinak. A nejen kouká, ale přemýšlí jinak a i vy se díky ní začnete na známé věci dívat jinak – nově, obohaceně, s větším porozuměním a zájmem objevovat a přemýšlet dál. Nedostanete do ruky oficiální dějiny malířství, teoretické popisy odtržené od života kunsthistoriků, z nichž si obvykle sám dělám legraci, ale osobní a osobité prožívání toho, jak moc dokáže umění znamenat a obohacovat. Můžete sledovat a následovat přemýšlení někoho, kdo k výtvarnému umění chce a umí hledat cestu a kdo své pocity a myšlenky dokáže zprostředkovávat mimořádně neotřele, ale poutavě a srozumitelně ostatním, kteří by také chtěli rozumět.
</figure>Ta knížka se jmenuje divně – Max Schmitt na singlu podle názvu jednoho netradičního obrazu Thomase Eakinse z roku 1871 Max Schmit in a Singl Scull. Napsal ji Michael Třeštík, kterého někteří budou znát jako „nejvtipnějšího seniora Facebooku“, jiní jako manžela (a dramaturga a producenta) proslavené časosběrné dokumentaristky Heleny Třeštíkové (svého času dva týdny ministryně kultury, která na to dodnes se slzou v oku vzpomíná, jak jsme připomínali), jiní jako otce fotografa Tomáše Třeštíka (mimo jiné manžela spisovatelky Radky Třeštíkové) nebo radní za Prahu 7 Hany Třeštíkové. Michael Třeštík je původně architekt, ale postupně se realizoval jako spisovatel, vydavatel, producent i sběratel umění (starožitnosti si můžete pořídit například v jeho obchodě eAntik.cz). A o umění, hlavně tedy tom výtvarném, začal i psát. A stojí to za to.
Protože Michael Třeštík píše o tom, co s ním vybrané obrazy dělají, jak na něj působí, co v nich našel, co mu připomněly, čím se zaryly a co ho na nich naopak tolik nebaví. A píše ironicky, zábavně, netradičně a kongeniálně – podívat se na nějaký obraz jeho očima znamená přidat mu další rozměr, vytvořit v hlavě 3D obraz, jemuž přibyla nová hloubka. Je to nesmírně obohacující, živé a radostné, ve schopnosti zprostředkovat zážitek z umění ojedinělé, protože osobní, zaujaté a neotřelé.
Čtenář (a divák) asi bude mít větší výhodu a radost, když už nějaký základní přehled v umění má, pak snáze ocení vazby a narážky, ale pootevření dveří do světa fantazie emocí a významů knížka znamená i pro laika. Pomůže mu ukázat, co všechno se v umění může skrývat a že to není jen formalistní záležitost pro zasvěcené, pro kunsthistoriky, kurátory nebo snoby, pro něž je třeba moderní umění jen statusovým symbolem, aniž by mu rozuměli. Michael Třeštík je jako ten nejlepší učitel – průvodce tématem, který ve vás zažehne touhu objevovat, vědět víc a zároveň vám k tomu ukáže cestu.
Když má dítě ve škole štěstí na dobrého, zaujatého a nadšeného učitele, pochopí, že fyzika a chemie nejsou strašidelné předměty plné nesmyslných vzorců, které nikdy nebude potřebovat, ale především údiv nad zázrakem života, přírody a světa a cesta k jejich porozumění. Tohle je Třeštíkovo psaní o umění. Zábavné, vtipné, nevšední, svérázné, zasvěcené, poučené, bezprostřední, hravé, přitažlivé, vtahující. Takhle například začíná svou glosu ke slavné Manetově Snídani v trávě.
Mým impresionistickým problémem je Snídaně v trávě. Respektive to, že nechápu, proč vyvolala takový skandál. Ve všech knihách, co o tom mám, se předpokládá, že je mi to jasné, a ono není. Je to tedy jedno z velkých nedorozumění mezi mnou a dějinami umění.
Dobré, že? Není to obrazoborectví, které má upoutat pozornost za každou cenu. Není to samoúčelné předvádění originálních myšlenkových ekvilibristik. Naopak upřímná cesta za tím nejzákladnějším, jako by zbavená či zbavovaná samozřejmostí navršených léty teoretizování, propagace, průmyslového prodeje kopií kopií slavných uměleckých děl, která jsou přijímána jako klasický kánon k uctívání, zbavená balastu komerce, senzací, příběhů a legend, jež hvězdy uměleckého showbyznysu, jak už to tak bývá, provázejí.
Třeštík tu dává všanc sám sebe, je osobní, intimní, upřímný. A díky tomu otevírá průhledy s novým světlem, které dopadá na plátno, a to se zabarvuje podivuhodnými odstíny. Když jsem začal malovat, až pak jsem si uvědomil nový pocit, který před obrazy zažívám. Až díky vlastní zkušenosti mi došlo, že malíř stál před plátnem úplně stejně jako před ním stojím já, když se na něj dívám. Dívám se na Monetův Londýn a stojím tam, kde stál on. Chápu, že si někdo nad takovými úvahami bude ťukat na hlavu, ale to vědomí mi přijde jako hezký bonus navíc. A takových bonusů od Třeštíka dostanete spoustu. Jeden z nejlepších je třeba tenhle:
Nemyslím, že autorem uměleckého díla nemůže být přičinlivý morous nebo puntičkářský workoholik, který chodí brzy spát a jí hodně zeleniny. Ale před díly těch těžce zkoušených psychotiků a alkoholiků stojím s větší pokorou. Cítím, že díky nim i já, při své opatrné životosprávě, mohu přijímat sdělení bolestně vydobytá ze dna kocovin, deliríí a depresí, sdělení, ke kterým bych se nikdy nedovedl přiblížit. Že oni vypili všechny ty hektolitry piva, vína nebo kořalky tak trochu i za mne, že oni si pochroumali životy, a já z toho těžím.
Popsat takhle jednoduše, v čem dokáže být umění tak cenné, totiž že umožňuje prožít či nahlédnout jinou zkušenost či imaginaci bez toho, že by člověk musel sám sebe obětovat či zranit, může někomu znít až banální, ale vůbec to banální není, a zprostředkovat ten pocit takhle jednoduše je ještě méně samozřejmé. Nebo jeho vyprávění o transcendentním zážitku před obrazem Marka Rothka v pařížském Centre Pompidou je tak mimořádně vtipné, a přitom v jeho neschopnosti popsat, co se s ním vlastně děje, když se na něj dívá, tak výmluvné a přesné, že výstižnější zprostředkování neuchopitelnosti krásy a síly Rothkových budete hledat velice obtížně.
</figure>Pokud vám Max Schmitt na singlu sedne do noty, je dost pravděpodobné, že sáhnete i po další Třeštíkově knize Umění vnímat umění. A určitě dobře uděláte. Už nepůjde o glosy a eseje nad jednotlivými obrazy, ale vlastně o průvodce po výtvarném uměním, přesněji po přemýšlení o výtvarném umění, v kostce. A je to stejně chytré, osvěžující, inspirativní a oči otevírající jako první knížka. Žádná suchá učebnice, byť své nároky si četba žádá a některé pasáže pracují s teoretickými definicemi, struktura je mnohem analytičtější a bez základního vhledu se úplně neobjedete, ale obohatit dokáže jako málokterá. Třeštík načetl spoustu teorie, zahodil zbytečné a nechal tresť, která dává smysl – poskytne mnoho podnětů proto, jak umění lépe chápat.
Vezme vás za ruku a jde s vámi krok za krokem, nechá vás podívat se tam nebo ještě na druhou stranu, ukáže vám, co spojuje tohle s tímhle (napadlo by vás, že mají gotika a moderní umění něco společného?), mnohdy vás překvapí, zaskočí, obrátí vám zažité stereotypy vzhůru nohama, vysvětlí třeba, jak se typ náboženství odráží v umění, přesněji proč umělecký styl vypadá právě tak, jak vypadá, když hraje roli uvnitř nějakého náboženství, jak umělci posouvali hranice imaginace a reagovali na své předchůdce, a k čemu všemu to celé může vůbec být.
Možná proto, že Michael Třeštík není teoretik umění, ale přišel „odjinud“ a zároveň už je dost daleko, aby ukázal cestu dalším, dokáže možná lépe chápat, nejen co člověk potřebuje, ale co je skutečně důležité, co není jen školometství a slovní ekvilibristika, která se dobře vyjímá v monografiích a při vernisážích, ale se skutečným světem má pramálo společného. Třeštík nepotřebuje dokazovat nadřazenost vzdělání, stačí mu, když vám podá pomocnou ruku.
Neexistuje mnoho lepších pozvánek do úžasného tvůrčího světa plného barev, fantazie, emocí, sdílení a krásy jako právě tahle knížka, jejíž závěr shrnuje to zásadní.
Umění nemusíme kdovíjak chápat. Když ho ale chápeme aspoň trochu, je to lepší. (…) Setkání s uměleckými díly není rituál, není to úkol, není to zkouška nebo test. Je to možnost. Každé dílo je přležitostí sám v sobě něco udělat, každé i sebenepodařenější dílo v nás může probudit nějaké smysluplné vědomí. (…) Každá informace, každý nový pohled na obraz, každá asociace, která přitom vznikne, je vláknem, které nás s uměním spojuje. Když je těch vláken hodně, přestane vadit, že jsou slabounká, trochu pomuchlaná a že se kříží. Viděl jsem hodně obrazů, hoděn z nich mi něco dalo, ale žádný z nich mi nic nevzal. Stojí to za to a je to bez rizika.
</figure>A aby toho nebylo málo, nabízí vám Michael Třeštík ještě jeden zážitek s uměním. Tentokrát nikoliv jen na vlastní duši, ale i na vlastní kůži. Sám se pustil do malování, do objevování barev, materiálů a různých cest sebevyjádření a krok za krokem tu zkušenost popisuje v útlé knížce Ta možnost tu prostě je (první část obsahuje část textů, které později vyšly souborně v Maxu Schmittovi). Asi to není cesta, po níž bych se vydával já sám, protože je na mě osobně příliš přesná, technicistní, analytická, promyšlená a systematická, ale pro toho, kdo jen trochu přičichl k vlastní výtvarné tvorbě, se jedná o nesmírně zajímavé nahlédnutí do toho, jak na to jde někdo jiný.
Pro srovnání, úplně jinak pro sebe objevil malování Winston Churchill, který začal malovat ve čtyřiceti a s nadšením laika namaloval do konce svého dlouhého života stovky obrazů, které dnes mají pochopitelně s ohledem na komplexní pověst autora vysoké ceny, i když umělecká hodnota obrazů bude trochu proměnlivá. Trochu jsem z Churchulla připomněl v textu o svém malování, více o krátké knížce nebo spíš eseji najdete tady, včetně ukázky toho, jak Churchill maloval. A takhle jsem ho při malování podle fotky namaloval já.
<figure class=„wp-block-image“>
</figure>
Koho osobnost Michaela Třeštíka zaujala, kromě čtení knížek se může stavit i na jeho autogramiádě 22. února ve Veletržním paláci, kde pokřtí nová vydání svých knih, které tentokrát nejsou zasvěceny umění – jde o jeho starší román a o výbor jeho facebookových poznámek a statusů.
</figure>A aby přehled tipů, co číst o výtvarném umění, byl skutečně bohatý, doplním ho ještě o upoutávky na nedávno vyšlé zajímavé knihy o umění, které dokážou dobře doplnit chybějící informace, kontext či otevřít nějaký ten obzor.
</figure>Will Gomperzt: Na co se to vlastně díváme (150 let moderního umění v cuku letu)
Možná nejpřístupnější rekapitulace dějin umění od impresionistů do dnešních dnů z pera bývalého ředitele londýnské Tate Gallery, jedné z nejvýznamnějších uměleckých institucí světa. Provede vás všemy -ismy a že jich za posledních 150 let skutečně nebylo málo, životem tvůrců, základy jejich uvažování, dobou a tím, jak se vůči ní umění vymezovalo. Mraky hutných, skvělých komplexních informací k dlouhému studiu. Bude dobré při čtení mít i vyhledávač, abyste si jednotlivá umělecká díla, o nichž je řeč, mohli dohledat, protože zmíněo je jich spousta a obrazové přílohy mají jen omezený rozsah.
</figure>Kniha britského kritika, spisovatele a výtvarníka je sice stará čtyřicet let a je maličko ovlivněna viděním zleva, přesto jí to nebrání být zajímavým vhledem především do mocenských, statusových, ideologických, majetkových, obchodních a politických významů umění – a to až po dnešní převahu reklamních sdělení, v níž klasické výtvarné umění ztrácí svou sílu. Pro zajímavost si můžete přečíst recenzi této knihy od Michala Kašpárka Napoprvé jako olejomalba, napodruhé jako Instagram. Díky Bergerově knížce se dá také lépe chápat kontext, v němž byl teď na chvíli ze stěny galerie v Manchesteru sundán obraz s nymfami, což vzbudilo všeobecné pozdvižení. Uvidíte, že aspoň za malé zamyšlení to stojí.
</figure>Michael Bird – Van Goghova hvězdná noc: Dějiny umění v příbězích pro děti
A pokud budete chtít ukázat kouzla a krásu výtvarného umění i těm úplně začínajícím, můžete sáhnout po téhle prima knížce, ve které se sympatickým a zároveň ne dětinským způsobem přibližují jednotliví umělci a jejich klíčová díla dětem. Když jim k tomu pomůžete doplňujícími informacemi, ukážete nějaké reprodukce a vysvětlíte, co by jim samo nebylo jasné, máte šanci je získat velice dobře. A začít se dá ikonickým Van Goghem, jehož dramatický příběh s uchem děti určitě zaujme.
A ještě něco navíc – v kinech právě běží průlomový film S láskou Vincent, který příběh opuštěného bláznivého génia přibližuje jako život rockové hvězdy. Film vznikl za pomoci desítek malířů, kteří rozmalovali v goghovském stylu jeho vlastní životopis a digitální technika obrazy rozpohybovala. Vizuálně je to ve filmu něco zcela nového.
No a až budete mít všechno načteno, můžete si nějaký obraz klidně pořídit na obrazy.simkanic.cz