Přijel jsem do Prahy a vyjel z nějakého tunelu hned na dohled Pražského hradu a zaparkoval na prvním možném místě, abych k němu snadno došel (když jsem se vrátil, za stěračem jsem měl lístek s pokutou). Zrovna si do něj zvolili prezidenta. Fakt frajer, vyhrál podruhé. A taky díky tomu, že odsoudil intelektuály za jejich posedlost zrůdným nacistickým učením a podpořil Jeruzalém jako hlavní město Izraele. Asi fajn národ, tihle Češi. Jdem do víru velkoměsta!

Na Hrad jsem odmítl čekat dvě hodiny frontu, jestli má prezident takové názory, chápu, že se musí starat o svojí bezpečenost. Tak jsem se hlídačů u kontrol zeptal, kolik tu je tak průměrně útoků. Prý ani jeden. Cože? Vždyť islamisti řádí po celé Evropě. Ti tu skoro žádní nejsou. Fíha! Podle složení fronty je vytlačili Rusové a Číňani.

Doporučili mi jet do centra tramvají. Tramvaj, krása, tyhle staré vynálezy miluju! Jen nevěděli, která kam jede, prý se to včera zrovna všechno změnilo. A taky že jo, místo na Malou Stranu, kam jsem se chtěl podívat na to, jak se tam katolíci klaní slavné figurce malého Ježíše, mě to odvezlo přes řeku do Starého Města. Řekli mi pak, že jsem měl štěstí, že je to jeden z mála mostů, co ještě nezavřeli nebo nespadl.

U židovského města samá ochranka a hned vedle směnárna s 38% poplatkem. Páni, a prej že Židi jsou lichváři! Tak jsem si naštvaně vzal taxíka, potřeboval jsem si odpočinout v hotelu. Měl jsem pocit, že jsem s ním objel celou zemi, a stálo mě to jako letenka do New Yorku! Tak jsem si aspoň dal pivo (nejlepší pivo světa!), jen mě zaujalo, že půl litru v češtině znamená tři deci. Na ty evropské míry si budu muset zvyknout.

Asi tak nějak by zněl průvodce Prahou, kdyby ho napsal americko-izraelský novinář a spisovatel Tuvia Tenenbom. Chlubí se tím, že píše otevřeně, politicky nekorektně, upřímně a bez příkras. Žádné turistické šminky a katalogové atrakce, ale tvrdě k jádru věci. Průvodce Prahou zatím nenapsal, zato napsal netradičního průvodce Spojenými státy americkými, který se jmenuje Všechny jejich lži. A Tenenbomova pravda, chtělo by se dodat.

Znalec pražských poměrů by při čtení podobného popisu hlavního města nemohl nesouhlasit s tím, že je na tom všem kus pravdy. A zároveň by si byl jist, že takový obrázek není kompletní. Ani spravedlivý. Ani moc výstižný. Možná místy vtipný, možná na některých místech dobře vypichující zajímavé paradoxy nebo absurdity. Ale zoufale povrchní, často jen pokoušející se (neúspěšně) být vtipný, leckdy přitažený za vlasy a mimořádně jednostranný. Kde by někdo viděl z poloviny plnou sklenici, Tenenbom vidí povětšinou poloprázdnou, možná skoro prázdnou. Zdálo by se, že na jeho rychlém putování skrz naskrz Spojenými státy mu osud do cesty posílá lidi převážně omezené, hloupé či ideologicky zabedněné a plné předsudků. Takže sám Tenenbom z toho jakousi shodou okolností vyjde jako ten, kdo jako chytrý, rozhleděný a vtipný pozorovatel nemůže pochopit, jak může bejt někdo tak blbej. Skoro na každém najde něco, čím by se dal shodit, odsoudit nebo za co se mu dá vysmát. A taky se mu vysměje. No vážně!

Možná má pravdu, pokud jejich chování či reakce interpretuje úplně přesně. Ale spíš máte pocit, že většinou nabízí zkreslenou karikaturu, hledá selhání či nedokonalost za každou cenu, nebo aspoň vtip za každou cenu, který nezřídka vyzní spíše jalově. Jeho pověsti neuvěřitelně vtipného chlapíka (reklamní slogan ho charakterizuje takto: „Je vtipný jako Borat, chytrý jako Woody Allen, neodbytný jako Michael Moore.“, a jestli nějaký příměr z těch tří platí, tak možná trochu jen ten poslední, Allen by z takového srovnání rotoval v hrobě, tedy kdyby před tím umřel) se mi po přečtení celé knihy skutečně nepodařilo uvěřit , i když občasný úsměv se při čtení objevil, ať nejsem za jednostranného obivňován já. Když odhaluje některá ideologická nebo náboženská dogmata, dokáže k nim leckdy nabídnout jízlivý a občerstvujícím způsobem netradiční a někdy i pronikavý postřeh. Vzápětí to ale shodí skoro až pitomě primitivním bonmotem zemanovského střihu.

Tenenbom například ukazuje, jak pokrytečtí jsou Američani, když mu odmítali říkat do očí, že je tlustý. Ale copak to někdo někomu na potkání potřebuje říkat? Proč? A je to skutečně příklad pokrytectví a hypertrofované politické korektnosti, nebo jen nechuť někoho otevřeně přivádět do rozpaků či si prostě přidělávat starosti s hodnocením jiných osob? Znáte někoho, kdo by si myslel, že ideálním způsobem komunikace je na prvním setkání říct Tenenbomovi, že vypadá jako tlusté prase? On to svým protějškům vyčítá. A jak z pokrytectví obviňuje celou Ameriku, troufám si tvrdit, že je v tom pokrytecký on sám.

„Ve Spojených státech by mi nikdo neřekl, že jsem tlustý. Američané by řekli, že vypadám zdravě a že mám spoustu svalů,“ rozčiluje se ve studiu Tenenbom, který se nezdráhá sám o sobě mluvit jako o „tlustém Židovi”. (Zdroj: Seznam)

Stejně tak Američanům vyčítá, že většina z nich má nějaký postoj k izraelsko-palestinskému konfliktu nebo na Židy. A nějak zapomíná připomenout, že je to pravidelně jedna z prvních věcí, na které se ptá. Navíc své výpovědi o stavu Ameriky staví na náhodných kolemjdoucích a dělá z nich kategorické závěry o převládajícím americkém světonázoru (někdo by vám řekl, že v Praze není radno projít Sherwoodem u Hlavního nádraží, tisíce dalších jím denně v klidu projdou z práce a do práce, vyberte si). A další kategorický závěr: podle Tenenboma se prý Američané nechtějí přiznávat ke své politické preferenci. Což člověka (tím míním sebe), který viděl, jak před deseti lety u mnoha domů majitelé umístili cedule s nápisem Obama, přece jen trochu překvapí, a to nemluvím o tom, jak tradiční jsou dobrovolnické aktivity v rámci kampaní, v níž se politickou příslušností stovky tisíc lidí také netají. V rozhovoru pro Seznam Tenenbaum neváhá prohlásit, že v žádném případě neplatí, že USA jsou jednou z nejlepších zemí na světě, právě naopak, jsou jednou z nejhorších. Věřit můžete, nemusíte.

Takže někde v půli knihy vypadá stručné shrnutí absolvovaných zážitků z cesty takto (upoutávka to označuje za „mimořádně vtipnou a alarmující zprávu o Americe“):

<figure class=„wp-block-image“></figure>

Vy jste ochuzeni o kontext, takže to budete chápat hůř. Já o něj ochuzen nejsem, ale ani já razítko „mimořádně vtipné a alarmující“ tu použít nedovedu. Spíš „založené na pár indiciích a povrchních dojmech a rádoby vtipné“.

Po přečtení Tenenbomovy knihy byste určitě nikdy nenašli odvahu do Spojených států vyrazit:

Amerika, jakou jsem našel, není Amerika, jakou jsem si přál najít. Je rasistická, nenávistná a její obyvatelé směřují k sebezničení. Ať už jsou to černoši a někteří Hispánci, kteří na práci nemají nic lepšího, než se navzájem střílet do hlavy; ať už jsou to Židé, kteří jsou posedlí děsivým psychotickým onemocněním nenávisti k sobě samým; ať už jsou to indiáni, kteří se výměnou za akry a kasina vzdali sebemenšího zdání spirituality; nebo ať jsou to všichni ostatní: bílí, zbytek Hispánců, muslimů, mormonů a dalších, kteří žijí ve strachu jeden z druhého.

Trochu to připomíná pocity, které v Tomáši Poláčkovi vyvolávaly ty nejhorší země Afriky během jeho nedávného stopu, ale i v mnohem horších afrických podmínkách Poláček dokázal prokazovat větší empatii. Při cestách v pohodlném velkém autě napříč Státy však Tenenbom volá: „Všichni tu umřeme!“ jako češ­tí proroci zkázy Západu dovolá­vající se konce Říma zničeného barbary.

A jakkoliv Tenenbom v úvodu před začátkem šestiměsíční cesty píše:

„V každém případě udělám, co bude v mých silách, abych popsal reprezentativní vzorek. Miluju Ameriku, ale nedopustím, aby mi tahle má zaujatost zahalila úsudek.“

celou dobu působí, jako by své vidění deformoval několika dioptriemi zaujatosti – skrz silně konzervativní brýle. Je v tom touha být zajímavý, provokativní, za každou cenu neotřelý, nebo jen špatně skrývaný světonázor s jasnými škatulkami? Nakonec je to celkem jedno, jen to nepůsobí přesvědčivě a přestává to být po několika desítkách stran zajímavé. Zvlášť pokud pro vás na prvním místě při čtení amerického cestopisu není izraelsko-palestinská otázka.

Pokud bych měl doporučit z mého pohledu mnohem propracovanější, smysluplnější a inspirativnější cestopis Spojenými státy, pak bych sáhl spíše po Americké závrati z roku 2006 francouzského novináře a intelektuála Bernarda-Henri Lévyho (mimochodem také žid). Ten strávil na cestách po USA celý rok a jeho chuť porozumět komplexitě prostředí a civilizačním zvláštnostem je mnohem hlubší než ta Tenenbomova. Jeho styl je francouzsky velkolepý a nadnesený, plný velkých slov a také se neubrání osobním ideologickým vychýlením, přesto působí násobně propracovaněji a přesvědčivěji. Jazyk ani myšlení není tak prvoplánové a zkratkovité jako u Tenenboma. Čím méně „autentických osobních setkání“, tím víc smysluplných výpovědí.

A nebo si můžete pustit televizi Fox a řeknete si v Asterixově stylu: „Ti Američani se úplně zbláznili!“ A přep­nete na Televizi Barrandov a zase se uklidníte, protože všude mají něco.