Před několika týdny jsme psali o tom, že zatímco v USA se z kampaně #MeToo stala důležitá osvěta, v Česku je z ní jen upatlaná bramboračka. Odtažitý postoj českého prostředí vůči tématice ženských práv je tradiční a dlouhodobý. Snad jako jediní na světě akceptujeme například vulgárně násilnou podobou svých Velikonoc, na výsměchu ženám dokážou být postaveny i reklamní kampaně (proslul tím Bernard, který vzbudil jednu kauzu svými pinupkami, druhou právě reakcí na #MeToo) český prezident vypráví o tom, že „zmlátit vlastní ženu byl můj sen“ a v debatě prezidentských kandidátů na téma #MeToo dokonce o některých zaznělo, že litují, že sami nebyli obtěžováni druhým pohlavím, čímž dokázali buď svou nevědomost nebo hloupost.
Zatím se v USA dějí skutečně revoluční věci. Nejvýrazněji promluvila, doslova, Oprah Winfreyové při vyhlašování Zlatých glóbů, někteří její projev označili za úvodní řeč její prezidentské kampaně. Šlo o dokonale vystavěné sdělení přednesené s mimořádnou vášní a zápalem, které se týkalo právě #MeToo, a dramaticky pozvedávalo hlas žen (a mužů), které se už nemusí bát ozvat, když se stanou obětí sexuálního násilí.
So I want all the girls watching here, now, to know that a new day is on the horizon! And when that new day finally dawns, it will be because of a lot of magnificent women, many of whom are right here in this room tonight, and some pretty phenomenal men, fighting hard to make sure that they become the leaders who take us to the time when nobody ever has to say ‚Me too‘ again.
Oprah několikrát použila slovní spojení Time’s Up, které se dostalo do názvu výrazné inciativy navazující na #MeToo, za níž se postavila řada celebrit, včetně Winfreyové nebo Streepové. V rámci toho vznikl i fond na podporu obětí sexuálního obtěžování. Na stránkách Time’s Up se uvádí, že třetina žen ve věku 18–34 byla obětí sexuálního obtěžování v práci, přičemž 71 % to nehlásilo, polovina všech pracujících žen zažilo obtěžování na pracovišti, nerovnoprávné postavení žen se pak odráží i v pracovních možnostech, jejich podceňování a nízkém zastoupení na vrcholných postech i nižším odměňování. Tyto statistiky potvrzují, že tento fenomén skutečně není hysterickým výstřelkem potřeštěných feministek.
Nicméně přesto i v řadách žen se ozývají skeptičtější postoje, a to i na poli celebrit. Pozdvižení se strhlo poté, co ve Francii řada známých žen, včetně té nejviditelnější Catherine Deneuveové, protestovala proti tomu, aby se z #MeToo stal šikanózní nástroj, aby docházelo k ničení životů a kariér lidí, kteří jsou automaticky odsuzování na základě pouhého obvinění. Francouzky tvrdí, že se jedná o projev přílišného puritánství, nenávisti k mužům a sexualitě. Odmítají, aby na ženy bylo nahlíženo primárně jako na bezbrannou kořist, která čelí, nebo dokonce neumí čelit mužskému naléhání. Přiznávají ženám odvahu i schopnost čelit nepříjemným situacím či nedorozuměním, jako je ukradený polibek či sáhnutí na koleno, aniž by z toho nutně musely činit životní trauma, pokud skutečně nejde o narušení osobní či tělesné integrity. Jejich prohlášení (v odkazu originál ve francouzštině)oslavuje sílu žen, které si umějí poradit.
Reakce byly silné a dobře je shrnuje text psaný autorkou Agnès Poirierovou v The Guardian:
This is a real shame: the letter puts forward strong arguments. And it does so by being overtly French; in other words, by sounding authoritative – and rude. Heated debate is a passion, considered healthy in France. As the highly regarded 89-year-old French historian and feminist Michelle Perrot, partly critical of the Deneuve letter, wrote: “They are triumphant free women who show a certain lack of solidarity with the #MeToo victims … But they say what they think, and many people share their point of view. The debate is real and must be recognised.”
In France today, different feminist groups coexist: the main one is a feminism following the steps of De Beauvoir, one that is not at war with men but rather with machismo culture, gender inequality and the inherent misogyny of religions.
And there is a rather recent American import of feminism, one that often comes across as opportunistic and “man-hating”, one that turns a blind eye to religious misogyny, for instance defending the wearing of the hijab. They present themselves as the new vanguard of French feminism, the new blood, except they can sound to some like Stalinist commissars, or Robespierre in culottes, passing edicts about what is acceptable conduct. We would be wrong, however, to think that the current debate shows a generational fight. Many millennials have signed the Deneuve letter. The divide is political, ideological even.
Poirierová svůj text uzavírá poukazem na tu, která byla iniciátorkou tohoto francouzského prohlášení. Jedná se o ženu francouzskou-íránského původu Abnousse Shalmanivou, která byla sama znásilněná, přesto pro sebe našla odlišnou cestu.
She is a 41-year-old French-Iranian, born in Tehran. She grew up under Ayatollah Khomeini until her parents fled to Paris in 1985. In a book she published in 2014, Khomeini, Sade et Moi, she revealed that she was the victim of a rape, but also said French authors such as Colette, Victor Hugo and Marquis de Sade taught her how to be free, as a woman and a sexual being, far from the Islamic veil she was forced to wear as a girl in Tehran.
Perhaps we should listen to her when, amid the furore, she tried to make herself heard on French radio: “We do not dismiss the many women who had the courage to speak up against [Harvey] Weinstein. We do not dismiss either the legitimacy of their fight. We do, however, add our voice, a different voice, to the debate.”
Některé projevy kampaně #MeToo, resp. její ozvěny, skutečně dosahují bizarních podob. Například vznikla online databáze „shnilých jablek“ ve filmu. Na webu „therottenappl.es“ můžete vyhledat podle názvu filmu, zda některý z jeho tvůrců patří mezi nahlášené zvrhlíky, či nikoliv. Takže například film Dobrý Will Hunting nahlásí výskyt bratrů Weinsteinových i bratrů Affleckových. Tvořit podobné seznamy „zasažených“ uměleckých děl je vždycky chůze po hodně tenkém ledě (nechme stranou, že oběma Affleckům v době vzniku konkrétně toho filmu bylo pod 25 let a zřejmě na svém kontě žádnou aféru neměli). Na druhou stranu, vidět na konci filmu Wind River odsuzujícím znásilnění v titulcích právě jméno Herveyho Weinsteina, je také dost pikantní pocit.
Dobrý kontrapunkt francouzské zkušenosti poskytuje Helena Zikmundová na Aktuálně.cz v textu Diskusi o sexuální agresi nemohou určovat lidé, kteří popírají realitu. Ta obviňuje bílé muže z toho, že si berou hlas ve věci, které nerozumějí a se kterou nemají zkušenosti.
Namísto plodné debaty o nejvhodnějším řešení začnou ze všech koutů vylézat „skeptici“. To slovo dávám do uvozovek, protože jejich skepse má dost zásadní limity – v podstatě se omezuje jen na situace, kdy se po nich chce trocha sebereflexe. Nepřicházejí se zlým úmyslem (a chraň vás bůh jim naznačit, že možná ano), jen mají pochybnosti. Jenom by to všechno chtěli vysvětlit ještě jednou. Jinak. Slyšet ještě víc příkladů. Vidět důkazy, nejlíp stoprocentně nezfalšovatelné. Jde jim o spravedlnost a dobro nás všech. Chtějí zamezit honům na čarodějnice, chtějí předejít utrpení nevinných. Ne těchhle nevinných, tamtěch nevinných. Bezbranných boháčů, ubohých mužů s konexemi a vlivem. Protože když slavní muži přicházejí o práci kvůli obviněním ze sexuálního obtěžování, je to tragédie, která snese srovnání s upalováním žen v rukou inkvizice.
Celé by to bylo jenom bizarní, kdyby si tihle strážci domnělé spravedlnosti nepřisvojili téměř každou konverzaci o sexuálních útocích a nedostávali automaticky prostor v médiích. Z ďáblových advokátů se stávají hrdinové veřejných debat: muži, kteří nesouhlasí. Jedinci bez osobní zkušenosti s pozicí oběti sexuálního násilí, kteří přesto nesmějí chybět prakticky v žádné anketě a u žádného kulatého stolu. Ať jde o jakékoliv téma, bílí heterosexuální cisgender muži jsou jediná skupina obyvatel, která se běžně dostane k mikrofonu jenom proto, že chce něco říct. U všech ostatních se zkoumá kvalifikace, protože jejich identita je činí podezřelými ze zaujatosti. Ale bílý muž přece nemá agendu, je to prostě jen člověk a jako takový musí být slyšen.
Přítomnost nekvalifikovaných účastníků samozřejmě celou veřejnou debatu deformuje a v podstatě ji zmrazí v nekonečném stadiu pochybností a marného přesvědčování. Těmto lidem totiž nejde o to, situaci pochopit, protože pochopit by znamenalo uvěřit a uvěřit by znamenalo přiznat si, že mají na problému nějakým způsobem podíl. Že se dívali jinam nebo se neozvali, když měli příležitost. Že mlčeli, přestože ozvat se by pro ně bylo menší riziko než pro ty, kterým se podobné věci dějí.
Ten text je silný a odráží frustraci z marného bušení na vrata pochopení a porozumění vážnosti situace, snáší spoustu pochopitelných a dobrých argumentů k tomu, jak absurdně se někteří k celé věci stavějí. Na druhou stranu, tvářit se, že někdo do té debaty nepatří, že některé námitky jsou apriori nepřípustné, není dobrá strategie, protože skutečně vytváří paušalizující odsudky celých skupin a všechny bílé neznásilněné muže hází na jednu hromadu. Co v takovém případě ale s ženami, kterým se razance #MeToo nelíbí? A co s těmi, které byly znásilněné jako Shalmaniová? Společnost skutečně tradičně protežuje bílé muže, přesto nelze třídit debatu podle původu či rasy diskutujícího, ale podle relevantnosti jeho argumentů. A ty bílým neznásilněným mužům opravdu často chybí, o tom sporu není.
Zaslepenost a nedostatek nadhledu přitom kampani vyčítají i další ženy, jako nedávno Veronika Bednářová v Reflexu, a vidí v ní i jednu z příčin, proč možná téma nenachází potřebnou odezvu.
Otevřená, soustavnější debata o genderové problematice v České republice téměř neexistuje, zůstává skrytá v bezpečí akademické půdy, na sociálních sítích nebo v nemainstreamových médiích. Proto je taky tak neúčinná, nikam se neposunuje, nevyvíjí a zatím nemá výraznější výsledky. Je alarmující, že veřejnoprávní televize nemá ani jeden dlouhodobě udržitelný, diskusní pořad o ženách a pro ženy; ač tady takové pokusy byly, a ne jednou (za všechny Ženský hlas); všechny zemřely na nízkou sledovanost.
Jenže: pokud se taková diskuse má zahájit – a děje se tak, což je bezvadné –, musí se zahájit přátelsky, neagresívně, nápaditě, po mandelovsku. Budeme-li pokračovat superkritickým stylem amerických feministek ze 60. let, jež považovaly každého člověka, který s nimi nedemonstruje na ulici, za nepřítele, budeme zůstávat jen na Facebooku se třiceti lajky.
Míra a vhodnost projevů aktivismu bude zřejmě vždy nekonečným a nezodpověditelným parametrem jakékoliv společenské debaty, už proto, že na každého platí něco jiného. Nutno říci, že bez skandálů a zvířených emocí by kauza neměla šanci vůbec, ale zřejmě přichází čas jemnějších nuancí. I Catherine Deneuveová měla potřebu distancovat se od nevhodných projevů některých signatářek francouzského prohlášení (zazněly i hlasy, že obtěžování ze strany mužů je normální součást života) a ujasnit svůj pohled na věc ve speciálním prohlášení, v němž vysvětlila svou účast se všemi, kteří byli obětí sexuálního násilí a omluvila se jim, pokud se tím prohlášením cítili dotčeni.
Nicméně kritické hlasy jsou slyšet i za oceánem. V The New York Times text Daphne Merkinové Publicly, We Say #MeToo. Privately, We Have Misgivings, která hovoří o rozdílu mezi veřejně prezentovanou podobou debaty o #MeToo, která teď pod společenským tlakem vyžaduje jednohlas, a mezi soukromými postoji, které jsou plné pochyb o správnosti zvolené formy.
In private it’s a different story. “Grow up, this is real life,” I hear these same feminist friends say. “What ever happened to flirting?” and “What about the women who are the predators?” Some women, including random people I talk to in supermarket lines, have gone so far as to call it an outright witch hunt.
Merkinová tvrdí, že kampaň paradoxně dělá z žen bezbranné objekty (a oběti) typu křehkých viktoriánských manželek, které jsou zcela v područí mužů. Vždyť ženy se většinou dokážou v běžných situacích bránit, dát najevo nesouhlas a odmítnutí. Ale tou správnou cestou na něco podobného nemá být ničení životů a kariér pouhým obviněním a bez dostatečné možnosti obrany.
What happened to women’s agency? That’s what I find myself wondering as I hear story after story of adult women who helplessly acquiesce to sexual demands. I find it especially curious given that a majority of women I know have been in situations in which men have come on to them — at work or otherwise. They have routinely said, “I’m not interested” or “Get your hands off me right now.” And they’ve taken the risk that comes with it.
A uzavírá svůj text jedním z nejzajímavějších postřehů v celé debatě kolem #MeToo, kdy poukazuje na to, co vlastně za sexuální obtěžování považovat, prootže v tom panuje řada nejasností a zmatků. A ptá se, jestli by podmínkou v této definici neměly být negativní emoce, nepřátelské jednání vůči druhé osobě, které s ní zachází bez respektu a lásky. Tvrdí, že téměř každý projev nějakého sexuálního zájmu musí začít nejistotou a tím pádem nekonsensuálním krokem vůči druhé osobě, která dává zpětnou vazbu v podobě odmítnutí nebo opětování (Společenský úzus většinou do této situace staví muže, klade na něj odpovědnost a teď ho chce trestat i za to, když situaci neodhadne.). Z toho vlastně plyne, že až nerespektování nesouhlasu v této chvíli by znamenalo skutečné obtěžování.
Is kissing someone in affection, however inappropriately, or showing someone a photo of a nude male torso necessarily predatory behavior? I think this confusion reflects a deeper ambivalence about how we want and expect people to behave. Expressing sexual interest is inherently messy and, frankly, nonconsensual — one person, typically the man, bites the bullet by expressing interest in the other, typically the woman — whether it happens at work or at a bar. Some are now suggesting that come-ons need to be constricted to a repressive degree. Asking for oral consent before proceeding with a sexual advance seems both innately clumsy and retrograde, like going back to the childhood game of “Mother, May I?” We are witnessing the re-moralization of sex, not via the Judeo-Christian ethos but via a legalistic, corporate consensus.
Stripping sex of eros isn’t the solution. Nor is calling out individual offenders, one by one. We need a broader and more thoroughgoing overhaul, one that begins with the way we bring up our sons and daughters.
These are scary times, for women as well as men. There is an inquisitorial whiff in the air, and my particular fear is that in true American fashion, all subtlety and reflection is being lost. Next we’ll be torching people for the content of their fantasies.
A jeden z nejpromyšlenějších příspěvků k #MeToo napsala Clarie Berlinski, americká novinářka žijící v Paříži, a jmenuje se The Warlock Hunt (mužský ekvivalent honu na čarodějnice). Prý byl odmítnut v několika médiích – editoři s ním sice souhlasili, ale netroufli si ho vydat, až vyšel v The American Interest.
Berlinski chytře popisuje ambivalentnost vzájemných „mocí“. Protože nejen muži mohou mít moc nad ženami v práci, ale ženy mají moc nad muži tím, že je přitahují a nutí snažit se získat jejich pozornost a přízeň. Z tohoto napětí pak vzchází spoustu romantických i nepříjemných situací, které někdy překročí vhodnou míru, ale zřejmě je nelze všechny zahodit jako nežádoucí, nevhodné či nepřípustné. Tvrdí, že ona osobně je ráda, že má tento druh moci, ale zdá se jí, že po zásahu #MeToo jí má příliš.
Unsurprisingly, I loved having that power. But now I have too much power. I have the power to destroy someone whose tutorials were invaluable to me and shaped my entire intellectual life much for the better. This is a power I do not want and should not have.
Over the course of my academic and professional career, many men who in some way held a position of power over me have made lewd jokes in my presence, or reminisced drunkenly of past lovers, or confessed sexual fantasies. They have hugged me, flirted with me, on occasion propositioned me. For the most part, this male attention has amused me and given me reason to look forward to otherwise dreary days at work. I dread the day I lose my power over men, which I have used to coax them to confide to me on the record secrets they would never have vouchsafed to a male journalist. I did not feel “demeaned” by the realization that some men esteemed my cleavage more than my talent; I felt damned lucky to have enough talent to exploit my cleavage.
Berlinski empaticky zvedá téma pochopení pro obtížnost situace mužů, na jejich bedrech často leží rozvinutí počátku vztahu, což není vůbce jednoduchý úkol, jak dokazuje řada milostné literatury či romantických komedií. Pokud by byla každá chyba závažným selháním opravňujícím k veřejné denunciaci, nevedlo by to k ničemu dobrému, zvláště když náznaky toho druhého je tak snadné vyložit si úplně špatně a zvláště, když se společenské zvyky či očekávání dokáží dramaticky lišit v čase i prostoru (i proto je tak zrádné přenášet třeba události 80. let 20. století do optiky 10. let 21. století).
Men and women are attracted to each other; the human race could not perpetuate itself otherwise; and anyone who imagines they will cease to be attracted to each other—or act as if they were not—in the workplace, or any other place, is delusional. Anyone who imagines it is easy for a man to figure out whether a woman might like to be kissed is insane. The difficulty of ascertaining whether one’s passions are reciprocated is the theme of 90 percent of human literature and every romantic comedy or pop song ever written.
Stejně tak je do značné míry pokrytecké divit se v prostředí hollywoodských celebrit, že se chovají v souladu s tradičním obrázkem hollywoodských celebrit. Aniž by chování hvězd někdo obhajoval, ale divit se, že mocný producent tradičně ověšený hroznem roztoužených modelek a hereček není citlivý a věrný romantik, ale drsný uzurpátor, je přece jen trochu naivní přístup (bez ohledu na to, že Weinstein je olbřímí zločinecký extrém nechutnosti, manipulace a vydírání).
If we’re determined to worship a comedian whose work clearly emerges from a profoundly exhibitionistic instinct and self-loathing of the deepest sort, how can we be so astonished to discover it’s not just an act? I grew up around performing artists, so perhaps my view is jaundiced. But yeah, I could have told you: Stay out of his hotel room.
Kampaň #MeToo přirovnává k mechanismu morální paniky a omluvy a přiznání přicházející pod novým společenským tlakem jí připomínají stalinské procesy s odpadlíky: „Every man, in his soul, feels guilty.“ Dokonce sahá k citaci Beriji, který tvrdil: „Ukažte mi člověka, já vám ukážu (jeho) zločin.“
Proto varuje před extrémistickým uchopením tématu, před sexuální hysterií a černobílým viděním světa. Zvláště v době sociálních sítí a internetové šikany je snadné a rychlé člověka zničit bez toho, že by se mohl efektivně bránit.
We live in times of extremism, and black-and-white thinking. We should have the self-awareness to suspect that the events of recent weeks may not be an aspect of our growing enlightenment, but rather our growing enamorment with extremism. We should certainly realize by now that a moral panic mixed with an internet mob is a menace. When the mob descends on a target of prominence, it’s as good as a death sentence, socially and professionally. None of us lead lives so faultless that we cannot be targeted this way.
Už několik desetiletí se předefinovávají genderové role mužů a žen a Berlinski tvrdí, že může jít svým způsobem o o jakési završení celého procesu, který některé autorky označují jako Konec Muže, která symbolicky ukončuje jejich společenskou nadvládu jejich symbolickou veřejnou masovou kastrací:
„That is what Freud would suggest: We are imagining brutes all around us as a form of wish-fulfillment, a tidy achievement that simultaneously allows us to express our ambivalence by shrieking at them in horror.“
Potíž s podobnými dedukcemi je, že jsou, jak sama autorka přiznává, svůdné, ale spekulativní a neprůkazné, jsou čistou subjektivní interpretací. Že je všechno mnohem složitější, si uvědomuje, a právě proto upozorňuje na to, že nelze podléhat apelům morální paniky, která v danou chvíli ráda nepřipouští jiný než oficiálně uznaný přístup a výklad.
A aby to bylo ještě složitější, do debaty zaznívají i poukazy na to, že ženy nejsou utlačovány jen muži, ale že si za to můžou do značné míry samy. Anna Freimann to připomíná ve velice zajímavém textu Kdo ve skutečnosti utlačuje ženy – fenomén interního sexismu:
Jsem žena a navzdory tomu všemu, o čem se dozvídám, že by mě mělo pobuřovat, se cítím být utiskována společností nanejvýš, když jedu přeplněným trolejbusem. A také mám pocit, že ačkoliv to ženská populace ráda hází na muže, společnost, oděvní průmysl a nevím, co ještě, většinu toho tak zvaného sexistického útlaku si ženy přeci jen zapříčiňují úplně samy.
(…) Snad je to drsným sudetským podnebím, snad výchovou rodičů, z nichž měl jeden mylný dojem, že vychovává syna a druhý si zkrátka nepřál, aby byla prvorozená dcera nějaký otloukánek, ale umím se postavit sama za sebe, když jde do tuhého. Že takové všechny ženy nejsou, mě možná trošičku mrzí, ale ne každá na to máme koule (ta tady ironie trochu bolí,) a jsem si toho plně vědoma, takže se pod kampaň #MeToo zcela otevřeně podepisuji, a doufám, že se tenhle hnus ve vyspělé společnosti přestane akceptovat.
(…) Říkejte tomu útlak společnosti, nebo jak chcete, milé dámy, ale pravda je taková, že muži vám budou jen velmi zřídka kázat o tom, jak máte vypadat. To, že zrovna nevypadáte podle jeho představ, totiž není váš problém, ale jeho. To, že si na něj děláte zálusk, ačkoliv jeví zájem o jiné ženy, už váš problém je, ale je jen na vás, jak moc jste ochotné se mu přizpůsobit. Nikdo vás do ničeho nenutí. Stejně tak malou moc má módní průmysl – pokud totiž nestojíte o to, co se zrovna považuje za in, protože je to nepohodlné, nepraktické, nebo do toho zkrátka nemáte postavu, není nic jednoduššího, než daný produkt jednoduše nekupovat. A pokud se vám pak vaše kamarádky vysmějí, protože nenosíte to, co je zrovna in, možná byste namísto pláče nad útlakem společnosti měly přehodnotit, s jakými lidmi se stýkáte.
Na odlehčení lze doplnit upozornění na to, že těsně před #MeToo se stala nejprodávanější knihou světa trilogie o 50 odstínech napsaná ženou, která rozehrává fantazie o nadřízených a podřízených rolích, o ovládání a sexuální manipulaci. To jsou ty paradoxy.
Why did 125 million women buy a copy of 50 Shades of Grey? 125 million! This makes it one of the single biggest selling books in all of human history. Why was that?