Ta včerejší barrandovská zhůvěřilost znovu ukázala, jak narušená jsou dnes měřítka společnosti. Společnost je vždycky hierarchizovaná a jednotlivé skupiny často stojí proti sobě, v případě vyhrocených situací někdy neuznávají svou legitimitu a snaží se jí zničit. Chudí a nevzdělaní takto bojovali proti panským privilegiím, dělníci proti kapitalistům, levicoví studenti proti imperialismu apod. To všechno patří k věci, ať už s tím souhlasíme, nebo ne. I při tom však dokázali lidé uznávat schopnosti a vzdělání, věděli, že doktor bývá v mnoha ohledech informovanější a vzdělanější než rolník, jen má jiné zájmy. Celé 20. století bylo protkané příběhy o tom, jak se rodiče obětovali v drsných pracovních podmínkách, aby jejich děti mohly studovat a měly šanci dosáhnout díky vzdělání něčeho lepšího.

Legitimita vzdělání, pracně získaných informací a informačního náskoku teď neplatí. Dříve společnost měla za to, že jí vzdělaní lidé mají šanci pozvednout, inspirovat, ukázat cestu, že vzdělání zaručuje něco navíc, co budí respekt a co ho budí oprávněně. To neznamená, že vzdělaní lidé se nemohou mýlit, že nemohou zneužívat svých privilegií k dosahování nežádoucích či nelegálních cílů, že se umí vždy lépe rozhodovat, je to ale přinejmenším pravděpodobné.

V naší nejisté době to vypadá, že si s jejími problémy nedokáže nikdo poradit a že tedy hlas vzdělaného a ignoranta ve veřejné diskusi má stejnou váhu a legitimitu. Mocenské elity (což ne vždy znamená vzdělanostní elity) navíc zjistily, že je v jejich bytostném zájmu populisticky tento dojem potvrzovat – zvláště když lidí, kteří veřejnou sféru sledují jen povrchně či bez zájmu nebo bez schopnosti získat či vyhodnotit potřebné informace, je z podstaty věci více než těch angažovaných a informovaných. Z druhé strany média, často vlastněná stejnými mocnými, zjistila, že jim přináší více pozornosti a inzerce forma showbyznysu, který většinu také nenutí přemýšlet. Navíc skvěle odvádí pozornost od skutečně důležitých témat a kauz. Proto jsou sázky na tupost publika dnes nejvyšší ze všech stran.

Výsledkem je obludárium, v němž pochopitelně nejvyšší pozornost získávají lunatici, blázni, demagogové, extrémisti a bezostyšní, bezskrupulózní paraziti prostředí, kteří jsou nejvíc slyšet, kteří vyvolávají největší emoce, kteří nemají stud zneužívat neexistenci společenské dohody nad pravidly. Do veřejné a mediální arény tak dnes vstupují ti, kteří by dříve filtrem odbornosti, kvalifikace, odpracovaných zkušeností a zásluh nemohli projít, popřípadě by byli jen v rubrice Zajímavosti či Bizár. Dnes využívají alternativních cest díky internetu a sociálnímí sítím a následně obsazují prime time i v instituci­onalizovaných médiích. A opět z podstaty věci na to v daných klipovitých formátech oponenti nemůžou být schopni adekvátně reagovat – i když se o to třeba Jiří Grygar pokusil, když proti němu v debatě seděl pomatenec věřící v to, že je země placatá.

Někteří na to reagují tvrzením, že názor každého člověka je stejně hodnotný a cenný a že je nutné i pomatence brát vážně a diskutovat s nimi. A neuvědomují si přitom (pokud tak nečiní z čirého populismu), jak nebezpečný tento přístup je. Protože ne, není každý názor cenný. Názor si udělá každý během sekundy na cokoliv, bez znalostí, informací, faktů, přemýšlení, analýzy. A ne, není stejně cenný názor toho, kdo o věci nic neví, jako toho, kdo o ní studoval mnoho let. Jistě, i ten vzdělaný se může mýlit, ale nezvdělaný tupec se bude mýlit téměř s jistotou.

Je odpovědností inteligentních a vzdělaných lidí, aby s touhle nejhorší politickou korektností vůči ignoranci přestali. Lež není alternativní pravda, hloupost není alternativní inteligence, nedostatek informací není objev toho, “o čem média mlčí”. Notorický lhář nemá mít privilegovaný přístup do médií jako zástupce jiného pohledu, šiřitel bludů nemá být brán vážně jako představitel legitimního názoru na svět, člověk tvrdící, že 1+1 je 5 má být poslaný zpátky do základní školy a nemají se s ním dělat rozhovory, v nichž inteligentní lidé budou předstírat, jestli na tom něco není a jestli by třeba za určitých okolností 1+1 nemohlo být 4 nebo 6.

Problém naší doby je, že se v čím dál větší části společnosti nese hrdost na to, že “nás nikdo nenutí, co si máme myslet”. A bohužel to tak opravdu je. Stále menší část populace má odvahu přesvědčovat ostatní, že si mají dohledávat důvěryhodné informace a fakta, že černá je černá a bílá je bílá, že jablko nepadá od stromu nahoru a že Slunce neobíhá kolem Země.

Diskutovat s Hájkem o jeho bludech a s Ovčáčkem o jeho lžích nemá ve formátu Arény Jaromíra Soukupa žádný smysl a včerejší vysílání to jen potvrdilo. Stokrát jim jako zrcadlo nastavíte fakta, stokrát vám s klidem zopakují, že nepocházejí z opice. Podobným lidem o žádnou diskusi nejde, o hledání pravdy už vůbec ne, jen o pozornost. Někdy ani nepotřebují, aby je někdo bral skutečně vážně, stačí jim, aby o ně byl zájem, aby byli slyšet. A je trestuhodnou chybou, když jim ostatní poskytují legitimitu, místo aby je ignorovali. Protože jen umožňují, aby se méně informovaní lidé, kteří nemají čas sledovat kdo je kdo a proč co říká, skutečně začali ptát, jestli opravdu Země není placatá a jestli 1+1 skutečně musí být vždycky 2.

Jenže když se společnost neshodne ani na takto banálních faktech, nemůže dojít ke konsenzu ani nad mnohem komplexnějšími jevy. A zůstává nám jen chaos za vlády bláznů, šílenců zneužívaný mocnými, pro něž bude jen vítanou clonou jejich reálných činů, kterých si v tom zmatku nikdo nevšimne, nebude je považovat za důležité nebo jim nebude mít šanci rozumět. Jsme v tom až po uši.