Armando Diego Maradona. Jeden z nejlepších a nejslavnějších fotbalistů světa. A přece si ho kromě talentu a úspěchů fotbalový svět možná pamatuje ještě víc kvůli jeho „boží ruce“. Argentina hrála proti Anglii v roce 1986 na mistrovství světa v Mexiku cestou za mistrovským titulem. Bylo to emočně vypjaté čtvrtfinále kvůli vztahům mezi oběma zeměmi, které utrpěly po Válce o Falklandy, a říká se, že porazit Angličany byl pro Argentince symbolicky větší cíl než vyhrát celé mistrovství. Podařilo se, Argentina vyhrála 2:1, ale bylo to za cenu podvodu. Maradona svůj první gól v zápase vstřelil rukou, ale přiznal to až o mnoho let později – po zápase tvrdil, že to byla „trošku Maradonova hlava a trošku boží ruka“.

https://youtu­be.com/watch?v=-ccNkksrfls%3F­ecver%3D2

Příměr s Maradonou jsem použil před dvěma lety ve svém textu Muž bez pravidelpopisu­jícím základní politickou metodu Miloše Zemana. 

Tajemství úspěchu Miloše Zemana nespočívá v geniální strategii ani politickém citu. Zeman jen na rozdíl od většiny ostatních dokáže hrát tam, kde ostatní většinou z dobrých důvodů končí. Ono obávané kouzelnictví Miloše Zemana nebere svou sílu z ničeho jiného. Tam, kde se většina spoléhá nanejvýš na to, že nafilmuje pád, využije neviděný ofsajd nebo použije zdržovací taktiku, Zeman v rozhodujícím momentu bez uzardění uhání za postranní čárou, kam na něj protihráči nemůžou, míč donese bohorovně v ruce až k malému vápnu, odkud ho s velkou slávou po podražení brankáře kopne do brány a s rukama nad hlavou chválí oněmělého rozhodčího, kterého v bezdechém údivu ani nenapadlo pískat. A rozhodčí, myšleno voliči, jen zírají, jak to soupeřům nandal. A uhranuti vítězstvím „našich“ obdivně tleskají vítězství – jen místo Maradonovy je to Zemanova boží ruka.

S odstupem dvou let nelze než konstatovat, že Miloš Zeman množství porušení pravidel hry znásobil a z hry mimo hřiště udělal setrvalý standard, jak mimo jiné dokazuje i náš seriál Prezident Zeman: slova a činy. A zároveň prokázal, jak velký nejen symbolický, ale skutečně reálný význam má role prezidenta v českém politickém systému, navzdory slabým exekutivním kompetencím. Protože to je právě Miloš Zeman, muž bez pravidel, kdo zásadním způsobem pomohl vytvořit z České republiky zemi bez pravidel. Rok 2013, tedy začátek Zemanova působení na Hradě, lze považovat za zlom, za začátek konce politických a společenských norem, pravidel a jejich vymáhání. Stačilo pouhých pět let, aby jako základní pravidlo platilo, že pravidla neexistují.

Mentální základ přijatelnosti takového chování v českém prostředí sahá minimálně do hloubi socialismu. Rád to ukazuju na postavě knihkupce Vrány z Vrchní, prchni!

Na rozdíl od tiché a pasivní většiny, která je na tom úplně stejně, se však odvážil vzít osud do svých rukou. Způsobem nikoliv poctivým a legálním, přesto však originálním a nápaditým a s obdivuhodnou schopností improvizace, která je považována za téměř národní vlastnost. Způsobem vlastně i docela ospravedlnitelným v režimu, který jiné než nepoctivé způsoby rychlého zbohatnutí nenabízel.

Tento obraz také přináší odpověď na to, proč Češi dokážou zcela bez problémů a uzardění milovat, nebo alespoň obdivovat své anti-hrdiny. Pokud jsou aktivity za hranicí dovoleného jediným zbylým způsobem, jak v rámci existujícího systému překonat šeď a prázdnotu každodenního přežívání, pak ani nevadí, že vzpoura vypadá jako obyčejná zlodějna. Zvlášť když stejně kradou skoro všichni, kdo nechtějí okrádat rodinu.

Takto jsme ke společnému veřejnému prostoru, kromě držení huby a kroku, přistupovali před rokem 1989. Během sametové revoluce jsme chtěli být jiní, lepší (a ne jako oni, sic!), nebo se to alespoň tak zdálo. Jenže to vypadá, že ačkoliv jsme dělali, co jsme mohli, nakonec to dopadlo stejně jako vždycky. A je až neuvěřitelné, že těch třicet let cesty k absenci pravidel de facto neustále vytyčovalo duo Klaus – Zeman. Co Klaus začal, to mu Zeman ruku v ruce pomohl dotvořit. Následně po něm převzal štafetu a dnes završuje společné dílo do vrcholné podoby nekončící destrukce.

Proč to zabírá? Nejspíš proto, že v naší zemi vazalů trpně snášejících pravidla vnucená zvnějšku, se zbojník stává hrdinou. I když chudým nic nedává a bohatým bere jen symbolicky a na oko. Tenhle mechanismus obdivu v nás zůstává i ve chvíli, kdy jsme si už pravidla určili my sami a je v našem zájmu, aby byla všemi dodržována. Přitom jsme však stále pudově přitahováni těmi, kdo dokážou projevit sílu a odhodlání, na jaké si sami netroufneme, i když jim za oběť padne něco mnohem cennějšího.

Ve škole puberťáci taky tajně obdivují největšího grázla, protože dokáže říct učitelce, že je kráva. Obdiv je přejde, když jeho metody sami schytají o přestávce na záchodě, nebo až na konci školního roku propadne z dějepisu. A nebo když trapně zapírá, že ty vymlácené dveře nemá na svědomí on, i když ho všichni viděli.

Jenže národ, kterému nevadí, že jeho nejvyšší reprezentant postavil svou kariéru na systematickém porušování pravidel a zažitých zvyklostí, národ, kterému nevadí, že jeho nejvyšší představitel programově kálí na jeho zájmy, a kterému víc vadí, když na to někdo vyvěšenými trenkami poukáže, takový národ má nakročeno k tomu, aby za chvíli nejenže neexistovala žádná pravidla, ale aby pro něj skončila i hra samotná. Noví rozhodčí už jsou připraveni a nemůžou se dočkat.

Jako základ naší nevíry v možnost existence funkčních a vymahatelných pravidel hry v nové kapitalistické éře posloužila před lety kupónová privatizace. Nedávno zemřelý Tomáš Ježek, jeden z architektů ekonomické transformace, pra­videlně poukazoval na to, že to byl právě Václav Klaus, kdo prosadil klíčovou díru v systému:

Bohužel, shodou nešťastných „náhod“ byl na poslední chvíli ze zákona o těchto fondech vypuštěn na federálním ministerstvu financí Václavem Klausem, Dušanem Třískou a Vladem Rudlovčákem klíčový paragraf, který důsledně odděloval vlastnictví a správu fondů. Čili fond měl akcie spravovat, ovšem ve výsledku je vlastnil a lidé, kteří mu svěřili kupony pro nákup akcií, ztratili na svůj majetek jakýkoli vliv. Existovalo pak několik fint, jak akcie z fondu vyvést, a lidi tak okrást (například se hodnotné akcie vyměnily za zcela bezcenné s jiným fondem).

V tento moment se atmosféra v zemi z porevolučně euforické postupně mění na zklamanou, nedůvěřivou, skeptickou a naštvanou, mizí pocit, že nový režim bude spravedlivější než ten předchozí, vekslácký kapitalismus začal vybírat své vítěze a poražené. Téhle vlny využil a ještě ji prohloubil Miloš Zeman, ovšem na začátku stále ještě ve jménu lepšího zítřka v západních strukturách (Mečiar na východě byl dostatečným odstrašujícím přízrakem). Jenže společně s Václavem Klausem nakonec dali přednost moci a vlastnímu úspěchu. Opoziční smlouva byla druhým velkým hřebíkem do symbolické vlády pravidel platících pro všechny stejně. Tečku za porevolučním hledáním nové cesty uzavřela Klausova abolice, kdy se v lidech definitivně mohla zlomit naděje, že by zlo bylo někdy skutečně pojmenováno a potrestáno jako zlo.

Jakou cenu má pak dodržovat pravidla? Proč má člověk usilovat o spravedlnost, když úspěch je založen na jejich obcházení? Když cesta k uplatnění a společenskému uznání mnohem spíš vede skrz využívání slabých míst společnosti než následováním ctnosti? Tyto otázky si klade řada lidí a v odpověď hledá viníky, nachází naštvanost a volí kohokoliv, kdo tomu všemu zakroutí krkem – i kdyby by to měl být ten největší prominent současného nebo minulého režimu.

Přesto jsme mohli mít šanci na pomalé, možná neúspěšné hledání demokratické trajektorie. Vždyť ještě v roce 2013 odstoupil sám premiér, když se v jeho nejbližím okolí objevil skandál, ostatně ministři jeho (Nečasovy) vlády odstupovali jako na běžícím pásu kvůli kauzám, v nichž se objevilo pouhé podezření na nepravosti. Že by někdo ve vrcholné politické funkci působil i při trestním stíhání, by si v té době nikdo nedovedl představit. Ještě v té době aspoň nějaká pravidla hry existovala a existoval i základní společenský tlak na jejich vymáhání, jakkoliv pomalé či neúspěšné. Minimálně se platilo společenskou prestiží a ztrátou funkce či postavení.

To ovšem s úspěchem Miloše Zemana a následně Andreje Babiše skončilo. Miloš Zeman svou prezidentskou roli pojal jako cílené bourání společenské smlouvy, včetně ústavních pravidel psaných i nepsaných. Demolition man rozkládající i ty poslední zbytky důvěry ve stát, ve spravedlnost, v cokoliv společné. Seriál destrukcí a překročených tabu je nekonečný a téměř každý den přibývá další zářez na pažbě. Mapování posledního roku Zemanova prezidentsví je bezkonkurenčně nejdelším dílem celého našeho seriálu.

Jen ty největší excesy: Rusnokova vláda jako Zemanův naschvál mimo parlamentní rámec, nerespektování mezinárodních pozic vlády a budování vazeb na problematické režimy, obcházení bezpečnostních pravidel, budování alternativního mocenského centra, vulgarity, urážky a permanentní lež jako komunikační standard, včetně soudního rozsudku o nutnosti omluvy za lež o Peroutkovi (nikdy k ní nedošlo), nevykonávání základních povinností jako přijímání odovolání ministra na návrh premiéra, jmenování profesorů (Klaus podobně nejmenoval soudce), utajování informací, paktování s fašisty (od Konvičky po Okamuru), další narušování víry ve spravedlnost v podobě milosti pro dvojnásobného vraha (při popření mnohokrát vyhlášeného vlastního slova o opaku), permanentní válka vůči novinářům s výhrůžkami zabitím, zneužívání role pro vlastní prospěch a opět permanentní lhaní.

Člověk, který se ke zvolení propracoval i za pomoci lživých hanobících inzerátů (potvrzeno soudem), vrcholí svou kampaň za znovuzvolení tvrzením, že žádnou kampaň nevede, na transparentním účtu přiznává výdaje ve výši 1775 korun, zatímco billboardy s jeho obličejem a s jeho knihou a s heslem Zeman znovu 2018 oblepily zemi. Etalon buranství, podlosti a zloby rozehrává svou poslední životní partii ve jménu obyčejných lidí, kterými upřímně pohrdá, mimo jiné proto, že se jim navzdory viditelně bídnému stavu snaží namluvit, že je ve výborné zdravotní kondici. (Pamatujete ještě, jak se jeho protikandidátovi prostý lid smál, že usíná na veřejnosti?)

Zemanovu setrvalému tlaku nedokázali ostatní političtí hráči efektivně vzdorovat a využili jen minimum šancí na jeho udržení v přijatelných mezích. Ve strachu z nepřízně veřejnosti či z obav o vlastní osud ve straně lavírovali tak dlouho mezi menšími zly, navíc často s vlastním máslem na hlavě, až ztratili jakoukoliv přesvědčivost. Pravidla, zásadovost a principy nikdo pořádně nebránil, a pokud ano, pak nepřesvědčivě, či ve chvíli, kdy už stejně bylo pozdě a voliči nevěřili. Je třeba přiznat, že hrát s faulujícím protihráčem nikdy není jednoduché, být lepší a ještě se vejít do pravidel hry bývá často nadliský úkol i pro lepší esa, než jsou čeští politici. Ale ti si nebyli ani schopni zajistit fanoušky, kteří by jim drželi palce, když by usilovali o čistou hru, naopak si ještě vzájemně okopávali kotníky. Střet všehoschopných a neschopných znamená, že fanoušci všehoschopných fandí, zatímco ostatní přestanou mít o hru zájem, nebo se rozhodnou dát všehoschopným šanci také.

Jakmile je dovoleno vše, začínají se množit společenští paraziti, kteří touží využít situaci ve svůj prospěch. A tak tu máme bagatelizaci mlátiček z roku 1989, obsazování funkcí proruskými slouhy, rozkvět beztrestného rasismu a fašistických metod i svévoli vítězů, na něž se nevztahují žádné limity ani principy. Proponenti minulého režimu jsou konečně zpátky na výsluní a téměř rehabilitováni. Někteří dokonce otevřeně pomáhají propagandistickým dezinformačním kampaním, které ovlivňují volby. V roce 1989 generál Zbytek chtěl zabránit konci režimu tanky, o skoro třicet let později pomáhá antisystémovým stranám k volebnímu úspěchu účelovou kauzou lithium, která byla vyrobena těsně před volbami stejně rychle, jako po volbách zmizela, stovky miliard, které by mohly být ukradeny ubohým českým voličům pod nosem a o něž se svedla vpravdě osudová bitva, jako by dnes neexistovaly. Účel byl splněn.

A veřejnost, která do systému hodila bombu v podobě volby tria antisystémových stran, letargicky přihlíží, jak prezident trhá ústavní pravidla pro jmenování vlády na cáry, jak je nový premiér připraven ovládnout stát i bez potvrzení vlády parlamentem, bez jakékoliv smysluplné nabídky na ustavení vlády jiným demokratickým stranám, bez ochoty nechat se svazovat jakýmikoliv limity a za současné legitimizace i těch největších politických extrémů bez mrknutí oka. V roce 2017 je to poprvé, kdy se vítězná strana už ani nepokouší předstírat stud a obhajuje komunisty jako demokratickou stranu.

Okamurova SPD plná nových poslanců, kteří neumí dát dohromady kloudnou větu, hostí extrémisty z celé Evropy, demonstrativně vykazuje většinu novinářů a brání se skládat účty před veřejností (viz reportáž 168 hodin Otázky bez odpovědí), setrvale usiluje o referendum o našem vystoupení z EU, zatímco prezident Zeman, ten který se holedbal vyvěšováním evropské vlajky na Pražském hradě, žadoní o její podporu v nadcházejících volbách.

Tento prezident, který se provinil tolikrát proti všem možným pravidlům, jejichž porušení dřív stálo nejednoho politika kariéru a to stačilo, aby porušili jedno, má podle průzkumů nadále čtyřicetiprocentní podporu, proto­že „je náš“, jak krásně odhaluje uvažování jeho voličů reportáž Filipa Horkého. A protože je náš, může střílet góly rukou jeden za druhým, jeho fanoušci mu budou stejně držet palce. Argumenty nehrají roli, fakta nehrají roli. Že z toho reálně nic nemají? Nenechte se zmást, mají z toho zadostiučinění a dobrý pocit, a to je víc než příspěvek na důchod.

Zmínka o důchodu není náhodná. Protože právě starší a pokročilí voliči drží Zemana i Babiše nejvíc při životě. Na stará kolena zažívají rehabilitaci svých vlastních osudů, kdy byli mladí a všechno měli před sebou. Nechtějí žádné změny, žádné výzvy, žádné znepokojení, nepotřebují žádnou naději či podnikatelskou příležitost ani dovolené, nechtějí být vyrušováni ze svého klidu a malých jistot. A pořád je jich víc než jejich potomků, co chtějí opak.

Maradona paradoxně v témže zápase, kdy skóroval za pomoci „boží ruky“ střelil i druhý gól, který byl nakonec vyhlášen gólem celého století. Ze své půle si vzal míč, překonal šest protihráčů a střelil ho sám do prázdné brány. Podvod a sportovní genialita v těsném sledu. Argentina nakonec brala titul a historie už jí ho nikdy nevezme. Bylo to nefér? Co už naděláte. Ovšem genialitu výjimečnému hráči nikdo nemůže upřít.

V Česku žádnou podobně zázračnou protiváhu hře proti pravidlům čekat nemůžeme, místo geniálního obcházení protihráčů je tu jen přízemní obcházení dotačních a daňových podmínek, místo jízdy za titulem populárního hráče jen jízda na populistických vlnách obav a strachu a primitivní uplácení voličů.

Ruku v ruce s tím jde stále větší připravenost přizpůsobit se neexistenci pravidel hry a sloužit rozmarům rozhodčího nebo těch, co si zaplatili výhru v zápase. Normalizace ducha přichází, když se nenormální stane normálním a většina se absenci pravidel pod tlakem či z vypočítavosti přizpůsobí – už je na to nějakou chvíli mentálně připravena a jak ukázaly parlamentní volby, dokonce to vítá.

Posledních skoro pět let jedeme po stále prudší šikmé ploše a poslední příležitost zatáhnout za ruční brzdu se rychle blíží. A s velkou pravděpodobností ani zatažení za ruční brzdu už nemusí být schopno rozjetý vlak zastavit. Ale za zkoušku to pořád ještě stojí.

Frodo Pytlík: Nedokážu to.

Sam Křepelka: Já vím. Všechno je špatně. Ani bychom tu neměli být. Ale jsme tady. Je to jako ve velkých příbězích pane Frodo. V těch důležitých. Byly plné tmy a nebezpečí. Člověk někdy nechtěl znát konec, protože nemohl být šťastný. Jak by mohl svět zůstat, jaký býval, když se stalo tolik zla? Ale nakonec stín pomine. I stín musí skončit. Přijde nový den. A až vysvitne slunce, bude svítit tím jasněji. To byly příběhy, které v člověku zůstaly, které něco znamenaly. I když byl člověk ještě malý a nechápal proč. Ale myslím pane Frodo, že teď chápu. Už vím. Lidi v nich měli dost možností vrátit se, ale nevrátili se. Šli dál, protože se něčeho drželi.

Frodo Pytlík: Čeho se držíme my, Same?

Sam Křepelka: V tomhle světě ještě je dobro, pane Frodo. Stojí za to o něj bojovat.

(…)

Sam Křepelka: Vzpo­mínáte na Kraj, pane Frodo? Brzo bude jaro. Sady pokvetou. A ptáci budou hnízdit v lískovém houští. A na polích v nížině budou sít ječmen. A jíst první jahody se smetanou. Vzpomínáte si, jak chutnají jahody?

Frodo Pytlík: Ne, Same, nedokáže si vybavit chuť jídla… ani zurčení vody… ani dotek trávy. Jsem… nahý ve tmě. Není nic. Žádný závoj mezi mnou a ohnivým kolem. Vidím ho i v bdění.

Sam Křepelka: Tak se ho zbavme… jednou provždycky. Pojďte, pane Frodo. Nemůžu vám ho nést, ale můžu nést vás.

J. R. R. Tolkien, Pán prstenů: Návrat krále