Dnes došlo k podivuhodné události, novináři SME odmítli převzetí svého deníku skupinou Penta a z deníku odcházejí. Riskantní a odvážný krok ale některé české reakce vůbec nechápou.

Co řeknou ti všichni, kdo dnes ti tu tleskají, 

tehdy, až mocní ti umlčí hlas?

Zas budou jen tančit, jak jiní jim pískají, 

hopsat tak dlouho, až zlámou si vaz!

(Karel Kryl, Co řeknou)

Kdyby každý z Němců během hitlerovského Německa odmítl zabít jediného žida, homosexuála, Slovana nebo Roma, nedošlo by k hrůzám 2. světové války. Pokud bychom v roce 1938 bránili své hranice, nestali bychom se obětí Mnichova. Pokud bychom každý den nechodili do práce v socialistickém Československu a místo toho demonstrovali za svobodu a demokracii, těžko by tu v klidu a pokoji vládl Husák dvacet let.

Samozřejmě, že něco podobného nelze očekávat. Individuální odpovědnost se snadno rozpustí v masové ne-vině a spousta rozumných důvodech, proč stáhnout ocas. A důsledky odvážného rozhodnutí mohou být tragické nebo likvidační, a to si jeden rozmyslí, jestli stojí za svou pravdou stát. Navíc se někdy složitě hledá dělící čára mezi tím, co už je za hranou přijatelného a co lze ještě ustát bez ztráty květiny. Často se hranice překročí, aniž by si toho člověk včas všiml, a pak jen zoufale kouká zpátky. Ale přesto memento možnosti rozhodnout se lépe nebo správně, nad námi všemi za všech okolností visí. Jak to krásně připomněl v úžasném rozhovoru Petr Nárožný, kdy srovnával ty, kteří podlehli vidině poválečného komunismu s těmi, kdo prohlédli včas.

Pro lidské svědomí je jedním z nejhorších pomyšlení, že někdo viděl ve chvíli, kdy většina byla slepá. Proč já selhal? A nebo většina slepá nebyla, jen neměla dostatek odvahy, bála se o sebe a o své děti. Naprosto pochopitelné a těžko soudit či odsuzovat, ale s vědomím selhání se vyrovnává a žije dost těžko, pokud se nevytěsní.

Dnes bychom měli být mnohem poučenější a díky historickým událostem a opakujícím se šablonám z minulosti bychom si rizika měli uvědomovat mnohem rychleji, snadněji a lépe než kdykoliv před tím. Přesto se tak neděje. Přesto dáváme téměř instinktivně přednost popírání, zlehčování problémů a klamání sebe sama.

Když redakce SME před pár dny zveřejnila, že se 60 jejích členů připojilo ke stanovisku, že po nákupu deníku Pentou odejdou, narazil jsem na české straně na projevy podpory a obdivu, ale také na velké podivení. Někteří cynicko-pragmaticky očekávali, že jde jen o prázdné či vyděračské gesto, že ze 60 členů jistě většina svůj postoj tváří v tvář finálnímu rozhodnutí přehodnotí, jiní zase nechápali, proč takhle někdo postupuje a nárokuje si speciální zacházení, přičemž svým chováním ničí značku nejlepšího deníku Slovenska a majetek svých zaměstnavatelů.

Nevím, jak bych se v takové chvíli zachoval já sám. Rozhodně bych nikoho paušálně neodsuzoval za to, že podobnou změnu vlastníka vezme na vědomí a bude dělat, že k ní nedošlo. Ale slovenské kolegy obdivuji za to, že dokážou pevně stát za svými hodnotami, principy a ideály. Skupina Penta je bohužel na Slovensku symbolem těch nejproblematič­tějších praktik mezi byznysem a politikou, a to v míře, která překračuje i českou zkušenost (viz kauza Gorila). Akceptovat v médiu tento status quo nutně pozici, důvěryhodnost a integritu redakce musí ovlivnit. A protože by to každý nedokázal, o to větší respekt si redakce SME, která má k dané značce maximálně srdcový vztah, protože klíčoví lidé v těch novinách dělají dlouhá léta, o to větší respekt si redakce zaslouží. A jakékoliv zlehčování takového kroku svědčí jen o jeho nositeli, nikoliv o členech redakce.

Měli bychom Slovensku závidět, že se v jeho médiích najdou lidé, kteří dokážou nejen reprezentovat nějaké hodnoty a přenášet je do redakčního obsahu, ale ve chvíli, kdy přijde na ně samotné, dokážou pro tyto hodnoty riziko nést. A český pragmatický cynismus, který na mě dýchá z některých komentářů, je stejně krátkozraký a ve své podstatě hloupě naivní jako ostatně vždycky. Hrát role ublížených obětí, kterým se věci dějí, aniž bychom za ně mohli a nesli jsme za ně spoluodpovědnost, umíme už mnoho desítek let. Pokud ale ani dnes pro nás takové hodnoty neznamenají ani dost na to, abychom obdivovali ty, kteří se podle nich řídí, i když bychom to my sami nedokázali, těžko se napříč společností staví nějaká skutečná, silná a přesvědčivá naděje. Přitom dnes jako nikdy dříve máme nejsvobodnější a nejsnazší možnost stavět na příkladech těch, kteří se nepodvolili.

A kolegům odcházejícím ze SME držím do nového projektu všechny palce.

 

Ač oholen a umyt, vždy trochu špinavý,

máš dobře city tlumit, ba nemít pohlaví,

smíš hnípat, vždy však ve spěchu, a polichotit blbu,

neb předpokladem úspěchu jest implantace hrbu,

svět si ho žádá!

(Karel Kryl, Pochyby)