Odmítnout bulvár

Hezky se teď sešlo několik konkrétních příspěvků do debaty o bulváru. A vylézají z toho mimořádně důležité postřehy o soukromí, společenské odpovědnosti, veřejné šikaně, vypočítavé bezohlednosti médií, negativních faktorech digitálního prostředí a hraně mezi životem a smrtí.

Monika Lewinská má z neblahé kauzy s prezidentem Clintonem celkem jasnou veřejnou nálepku a paradoxně  je jistě horší než ta prezidentova, ačkoliv on byl ten mocnější a starší a zneužívající a lhář. Ovšem když si poslechnete její TED přednášku o mediální šikaně, možná se vám celý případ posune do trochu jiného světla.

Její hlas v českém prostředí nabývá nebývalé aktuálnosti, kdy se objevilo několik příkladů mediálních praktik, které poznamenávají konkrétní lidské osudy – a to hodně negativně.

Před pár dny bylo soudně potvrzeno, že bulvár, konkrétně Pavel Novotný, nepsal pravdu o Ondřeji Vetchém a jeho manželce, kteří na něm vysoudili mnohasettisícové odškodné. Své si k tomu řekli jak Ondřej Vetchý, tak Pavel Novotný v DVTV (oba rozhovory hodně doporučuji).

Včera tištěná MF DNES, která si říká největší seriózní deník, na titulní straně zveřejnila dehonestační článek o dívce, která dluží na nájemném 25 tisíc korun primárně proto, že jde o herečku romského původu, o čemž svědčí původní, následně upravený, titulek Romská hvězda filmu Cesta ven dluží na nájemném. (Pro srovnání – stát dokáže dlužit na fakturách po splatnosti miliony korun dodavatelům, velké korporace dokážou splácet faktury s mnohaměsíčními splatnostmi, v loňském roce u nás bylo cca 900 tisíc exekucí, takže důvod, proč psát o tříměsíčním zpoždění jedné dívky z ústeckého kraje na titulní straně největšího deníku, který si říká seriózní, v takovém světle dává naprosto logický smysl).

I při současném trendu banalizace médií jde o křiklavé příklady profesního selhání a překračování hranic přijatelného. Můžeme se stokrát ptát, jestli je za tím záměr nebo hloupost, jestli jde o důsledek postupného zvykání si na horší a horší praktiky, jestli jde o nepromyšlenou spontánní obranu před poklesem čtenosti nebo jen o ztrátu soudnosti.

Mnohem větší obavy ovšem vyvolává nedostatek sebereflexe i ve chvíli, kdy k ní má dojít pod tlakem veřejné kritiky a diskuse. Pokud to celé novinářům nepřijde divné ani ex post, hůl je už nad nimi zlomená a slepit nepůjde.

V lepším pochopení situace nám může pomoci právě Monika Lewinská zmiňovaná v úvodu. Protože dokáže téměř dokonale vystavěným proslovem bravurně zdůvodnit, že jakkoliv ona sama udělala chybu, kterou přiznává a bere na sebe v plném rozsahu (ostatně neuhýbá před ní ani sama „romská hvězda“), ještě větší celospolečenský problém pro dnešek představují otevřená stavidla skupinové nenávisti, šikanování a ponižování ze strany velké části společnosti, jíž navíc internet poskytuje naprosto dokonalé nástroje – od permanentní dostupnosti, přítomnosti a ztráty jakýchkoliv limitů, přes obvyklou anonymitu nebo ochranu prostřednictvím vzdálenosti, až po vzájemně se násobící podporu jednotlivců, kteří se odvažují k extrému mnohem snadněji i díky zrcadlení v totožných projevech ostatních. A jak Lewinská upozorňuje, někdy takové případy končí i sebevraždou.

Snad každý odvrací zrak při obrázcích brutálních nelidských poprav a kamenování, které v poslední době přicházejí z arabského světa. Ovšem ve své podstatě stejné projevy digitální nenávisti v diskusích a na sociálních sítích jsou naprosto samozřejmou součástí našeho „vyspělého“ tolerantního a demokratického prostředí. Nikomu z nás přece nelze upírat právo hodit kamenem na bulvárem propíraného člověka, ať už je celebritou nebo náhodným kolemjdoucím, který byl jen shodou okolností ve špatnou chvílí na špatném místě! Pryč s politickou korektností, flusnutí nemůže být upřeno nikomu z nás!

Bulvár si osobuje právo podrobit takového člověka trestnímu mediálnímu stíhání, koncilu před hranicí i zažehnutí pochodně nenávisti pod zášitou práva na svobodu projevu a pojmenovávání věcí pravými jmény. Stejně tak přihlížející volají Ještě! Ještě! v krvelačné touze rozebrat oběť na prvočinitele a strhat z ní veškeré šatstvo soukromí a osobnostních práv. A k tomu všemu stačí jen mediální obraz, který s realitou nemá nic společného, stačí k tomu vyzvání do útoku, aniž by bylo zjevné, že do soukromí druhých, pokud nejsou skutečně veřejnými činiteli nebo tradiční součástí showbyznysových praktik, nikomu nic není.

Nejde o to zatracovat bulvár a priori, on může mít za určitých okolností svůj smysl jako obránce slabších, jako mluvčí ostrakizovaných před svévolí mocných, před manipulací a korupcí. Bulvár by mohl být společensky prospěšný, pokud by odkrýval pokrytectví a odhaloval špinavé praktiky elit, volal uprostřed sofistikovaných komunikačních taktik „Král je nahý!“ (Takto se to před časem podařilo Blesku, když zpopularizoval problematiku šmejdů.) Ale to by se musel zaměřovat na mocné a slavné, na celebrity veřejného života, které za normálních okolností využívají veřejné komunikace ke svému zviditelnění, kterým slouží jako nástroj manipulace, moci, slávy či kultu, na škodlivé elementy veřejného prostoru. A ani v takových okamžicích by neměl sahat k výmyslům, fabulacím a lžím a ještě navíc je balit do hávu pokryteckého moralizování.

Bulvární mechanismus se však v bezohledné honbě za senzací za každou cenu zvrátil do odporného pronásledování kohokoliv, kdo vybočuje z norem většinové společnosti bez ohledu na pravdu. Kdo se dá zabalit a prodat ve skandálně znějícím titulku, na který lze přivádět internetovou návštěvnost a reklamní imprese. Hranice prakticky neexistují, kopat lze do kohokoliv. Pubertální šikanózní praktiky základní školy se stávají v bulvárním (a bohužel, jak je vidět, stále více i v tom „seriózním a důvěryhodném“) prostoru normou, společně sdílenou virtuálně excitovanou verzí kamenování.

Když si projedete stránky Blesku, získáte jen tunu negativních informací, pomluv a drbů bez jakékoliv hodnoty, kromě primitivní patologické emocionální satisfakce ze světa, který se v prdel obrací. Člověk, který si dává pravidelnou denní dávku něčeho podobného, nemá moc možností, jak se s tím vyrovnat – než sebevraždou nebo napsáním příspěvku do diskuse.

A reakce diskutujících pod článkem o „romské hvězdě, co neplatila nájem“ jen potvrzují, jak velké množství lidí v sobě ukrývá hromady nenávisti a frustrace a jen čeká na záminku, která poslouží jako zdůvodnění a rehabilitace k jejich vyventilování.

Tvůrci bulváru, kteří využívají slabostí a potřeb těchto uživatelů a čtenářů, se nemůžou vyvléknout z odpovědnosti za to, že jsou dealery jejich návykové drogy. Že jsou spolupachatelé probouzení toho nejhoršího, co se v lidské povaze ukrývá. Oběti i spolupachatelé jsou i všichni ti, kdo se atraktivitou a sváděním téhle šokové terapie nechávají svést. Trpí tím celospolečenská diskuse, komunikační modely, hodnoty i vztahy a každý z nás, kdo tomu přitaká, na tom má svůj podíl.

Až zase někdo z vás bude obhajovat bulvární praktiky právem na informace o druhých, až budete přitakávat tomu, že je někdo bulvárem vláčen na pranýři veřejného zostuzení, až budete volat, že je třeba ukazovat prstem na ty, kteří dluží shodou okolností nájem za tři měsíce v šokující výši 25 000 korun, že je nutné vyválet je v dehtu a peří, zkuste si uvědomit, že příště může být řada i na vás. Protože, jak správně ukazuje Monika Lewinská, každý někdy v životě udělá chybu. A pykat za ni má jen v takové míře, která té chybě odpovídá. V případě bulváru navíc ani žádnou chybu nemusíte udělat, on si ji vymyslí za vás. Protože potřebuje prodávat a vydělávat na vašem neštěstí, na vašich tragédiích a na vašich slabostech. A vaše tragédie se stanou veřejným majetkem, ať chcete, nebo nechcete.

Pokud dnes s takovými praktikami bulváru souhlasíte, toužíte po nich a považujete je za spravedlivé, zkuste si představit, jaký na vás musí být pohled zevnitř pranýře, kolem něhož stojí 10 milionů lidí. A pak si v něm představte sami sebe. A pak nečekejte slitování.

Každý z nás stojí za kousek empatie a soucitu. Nikdy, NIKDY, o tom druhém nemůžeme vědět všechno. O jeho motivacích, touhách, slabostech, lásce, zraněních, strachu, schopnostech. O to méně bychom ho měli chtít soudit, pokud není v roli, která je z podstaty věci veřejná. A nikdo, NIKDO, nemá právo na neštěstí druhých parazitovat. Pokud mu to umožníme, pokud mu v tom budeme držet palce, neseme na tom všem také svou vinu.

 

Související:

Chcípne vám táta, děcka, se stim smiřte