Jan Fischer se stále častěji vyznává ze svých politických představ. Teď ještě, aby se v tom vyznali ti ostatní a nedostali ho na až na Hradčana.

Jan Fischer má šanci stát se jedním z největších politických komiků v této zemi. Kombinace oportunismu a vypočítavé sázky na teplou lidskost, která jde odevšad, jen je ze srdce, se ukázala už ve vystřelovacím videu jeho komunikační kampaně na Facebooku (článek na Lidovkách). Tohle ochotnické vystoupení o otevřené komunikaci vzbuzuje touhu po parodii a jeho přirozené „Já se vůbec neschovávám“ mě bude pronásledovat ještě hodně dlouho – obzvláště, pokud bych měl chodit na třídní schůzky, kde bude viset jeho hlava.

Tento bývalý člen KSČ zosobňuje prototyp úřednického beznázorového služebníka sloužícího za všech okolností komukoliv nahoře. Shodou výmyků dějin nakrátko nakoukl do politického showbyznysu, zamotala se mu z toho hlava a tuze rád by se do něj zase podíval. Bídnost současného politického prostředí i takovému člověku přiznává nemalé šance na úspěch. A tak se činí. Vedle nedostižného Tomia sice ztrácí body v produktivitě, ale kvalita humoru je téměř srovnatelná, jen zabalená do jinak průhledné fólie – tentokrát byrokratických a politických floskulí bez konkrétního smyslu, či vyjadřujících pravý opak reality.

Když Jan Fischer píše ve svém nejnovějším textu nazvaném Důvěra v demokracii, že se "dlouhodobě snaží poznat názory slušné, „mlčící většiny“, není divu, když si obratem vykoleduje na Twitteru od kohosi komentář, že to u něj není nic nového, že o to se snažil už za komunismu ve straně. Sice se jedná o principiální poukaz na morální integritu prezidentského(!) kandidáta, ale dnes, po 22 letech od revoluce, už taková prkotina nikoho nedojme. Jednomu to může přijít smutné, že tato země a její politický systém nedokáže po takové době vygenerovat člověka, který si aspoň v tom základním nezadal, ale to je asi tak všechno.

Zajímavější je v tom textu jiná pasáž: „Kromě nových tváří je zapotřebí i nějaký impuls, který by lidem vrátil víru, že může být zásadně lépe. Takovým impulsem může být právě volba prezidenta. Lidé si ho vyberou sami, čímž se posílí jejich pocit svobody – ale i odpovědnosti. Občané tak dají jasně najevo, jaký kurs si přejí. Buď dají šanci někomu spojenému se stranickým establishmentem, aby napravil škody na důvěře, které tento establishment napáchal. Nebo někomu nezávislému, který bude symbolizovat novou legitimitu systému. Toto bude základní dělení prezidentské volby.“

Tento text totiž dokazuje, že Jan Fischer je produktem přesně té politické kultury, vůči které se vymezuje. Proč?

  1. I současný parlament si lidé vybrali sami. Stejně jako si vyberou prezidenta. Pokud to Jan Fischer neví, je minimálně z tohoto důvodu v politice omylem. Dojem, že by kombinace volících lidí a kandidující nabídky dokázala vytvořit spojení směřující k nějaké naději, myslím už definitivně pohřbil výsledek posledních voleb a jeho naplňování.
  2. Předpokládám, že Janu Fischerovi je bod 1 znám. Přesto neváhá ho neváhá zastávat. Zdeformuje realitu, jak se mu hodí a věší bulíky na nos těm, kteří hodlají uvěřit. Klasická bezskrupulóznost kopírující marketingovou bezostyšnost stranických šíbrů. Žádná změna, nic přirozeného, nic věrohodného.
  3. Jan Fischer se stylizuje do role nezávislého kandidáta, který je vymezen vůči stranickému establishmentu. A vyrábí umělý konflikt, na kterém se bude lámat prezidentská volba. Podle něj takový kandidát může přinést naději a víru lidem. Jenže proč věřit člověku, který dosavadní stranické struktuře (dlužno říci, ať byla jakákoliv) bez problémů sloužil, který se o žádnou změnu nepokusil, ani když byl v nejvyšší exekutivní roli, který se stranám nedokázal vzepřít vůbec v ničem a který proslul taktikou: „Jen přes mou mrtvolu, pokud teda včas nestáhnu ocas, což já vždycky.“, že zrovna on přinese nějakou novou naději a víru? A především výsledek? Při volbě nebude dělící čára mezi stranickými či tzv. nezávislými kandidáty, ale mezi prázdnými nádobami, katastrofami a skutečnými osobnostmi. To poslední jsem mezi dosavadními zvažovanými osobami zatím nenalezl.
  4. Největší veselí však vzbuzují tři hlavní piliře toho, co by podle něj měl splňovat prezident (a co, předpokládám, podle svých představ splňuje on sám): 1. reprezentovat v zahraničí (ehm, ehm, to umí i Jarda Jágr a efektivněji), 2. má být strážcem morálky (hezká představa od člena KSČ), 3. měl by rozumět ekonomice (tak té dneska už rozumí úplně každý), zajímat se o problémy občanů (fakt v tom šuplíku floskulí nebylo nic lepšího?) a „měl by se zasazovat o systémová řešení, která budou v zájmu všech lidí a naší budoucnosti“ (Tady se sáhlo do skutečných útrob paměti, protože socialismus se taky vždycky dělal pro lidi. A taky pro světový mír.).

Jenže, jak se říká v Hoří, má panenko: „Nepodceňovat lidi! Lidi nejsou hloupí!“ Oni sice možná na první pohled nepoznají, že je někdo opíjí rohlíkem. Ale pět let na to už většinou stačí a jen skuteční mistři národ dokážou vodit na nos delší dobu. U Jana Fischera by pět let mělo být až až. A pak by se mu ten vstup do historie mohl pěkně vymstít. Na druhou stranu, pokud bude dělat prezidenta komunistické vládě, půjde to všechno jistě jako po másle.