V roce 1834 napsal polský emigrant Adam Mickiewicz v Paříži básnickou skladbu Pan Tadeáš . Tato rozsáhlá báseň oslavující rodnou vlast se záhy zařadila mezi klasická díla polské literatury. V roce 1999 podle ní natočil režisér Andrzej Wajda stejnojmenný film.

Ten se v Polsku také setkal s kladnou odezvou. Naproti tomu v Čechách mu svou pozornost věnuje především kritická obec a to nejspíše z úcty k letos Oscarem oceněnému režisérovi. Samotný film totiž překvapí snad jen tím, že u našich sousedů vyvolal takový zájem. Možná jsou po zkušenosti s polským rychlodabingem provázejícím zahraniční filmy jen rádi za každý film v mateřštině. Třeba v něm naopak objevují skryté narážky na politickou situaci před prezidentskými volbami (například Tadeášův otec velmi často vzývá k očistě národa, v závěru filmu se zase sňatkem dva znepřátelené rody spojí). Zato našinec jen těžko hledá důvod tohoto zájmu – vždyť snímek je to všední, ne-li poněkud fádní.

Není způsobeno verši v ústech herců, že k nám podivuhodně chatrná kostra příběhu promlouvá zvláštní archaičností. Naopak krátké citace Mickiewiczova textu recitované hercem v roli Mickiewicze strhávají svou poetickou sílou výrazu k daleko většímu prožitku, než se to povede jakékoli pasáži filmu samotného. Zatímco v Mickiewiczově „originále“ se naplno ozývá krutá osobní zkušenost ze ztráty vlasti v přijatelně, protože pochopitelně zidealizované podobě, marně jsem pátral po tom, co ze své zkušnosti do adaptace promítl sám Wajda. Vcelku banální vyprávěnku o sporu dvou rodů o poloruiny jakéhosi sídla, stejně jako nijak zvláštní milostná dobrodružství mladého pana Tadeáše zasloužilý režisér takřka jen televizně zinscenoval. Jako by jednotlivé zpěvy básně proložil sice docela příjemnými, ale nijak vynalézavými ilustracemi.

Přitom se tomu všemu, co se na plátně odehrává, jen těžko něco vytýká. Herci hrají tak, jak mají, zvláště v případě Daniela Olbrychského (kmenový Wajdův herec) a Boguslawa Lindy (nám dobře známý Sekal) ještě lépe. Kamera nabízí dekorativní romantické záběry – docela příjemné (například v mlžném oparu lesa vznášející se postavy sběračů a sběraček hub), i když občas se idealizace přežene do přílišného kýče (takže nevinná budoucí ženuška pana Tadeáše pak nesype zrní slepicím, ale v jásavě rozkvetlé zahradě kolem sebe rozlévá litry toho nejvoňavějšího Azuritu). Interiéry a především kostýmy detailně vykreslují atmosféru minulého věku. Nic z toho však nezabrání tomu, že se film místy propadne do nicneříkající nudy.

Ve srovnání s jiným historickým filmovým pokusem polského režiséra Jerzyho Hofman na Ohněm a mečem totiž Wajda k tématu přistoupil s daleko menší vynalézavostí. Tam, kde se Hoffman nebojí rychlého střihu a mohutných gest a la Hoolywood (ačkoliv svým neumělým „kopírováním“ někdy vyvolá úsměv na rtech), Wajda nabízí nepřesvědčivé defilé nadšených sice, leč poloamatérských komparsistů připomínajících ochotníky z komedie Alana Aldy Sladká svoboda , kterým se filmoví profesionálové smáli, že neumějí pořádně „nafilmovat“ pád po zásahu kulí.

Třeba se chtěl Wajda falešnému patosu amerických velkofilmů záměrně vyhnout, bohužel je však nenahradil ani citlivou drobnokresbou komorního pohledu. Jak dokazuje Hoffmanův film, velkolepost polskému vlastenectví docela svědčí, i když někoho nepřesvědčí. Zdálo se mi, jako by se Wajda nedokázal rozhodnout pro určitý styl podepřený hmatatelným autorským názorem. Pokud platí, že filmový přepis literární předlohy se podobá aktualizovanému překladu do současné „řeči“ (která nemusí být nutně akční), pak lze říci, že Wajda Mickiewiczovi nedokázal patřičně sekundovat. Soudě podle citací, které se objevily i v samotném filmu, dokázal zřejmě největší polský básník vyvolat na svou dobu strhující básnické obrazy. Wajda je někdy nahradí přílišnou popisností, jindy zas zbytečnou přemírou sytosti barev.

Navzdory tomu, že je film určen domácímu publiku, není nutné zříkat se požadavku na jistou univerzálnost uměleckých postupů, které Wajda nedosáhl. Určitá archaičnost Mickiewiczova textu je naprosto přijatelná a neubírá textu na jeho síle, ovšem Wajda jí příliš podlehl a nedokázal jí adekvátně rozvinout nebo naopak potlačit. K jeho i Mickiewiczově škodě tak filmový Pan Tadeáš působí jako typická ukázka z čítanky dávno odvátých klasiků.

(psáno pro LtN)