Dnes po letech pěšky a v klidu z Pohořelce přes Pražský hrad na Malou Stranu.
Neviditelné Slunce za mraky už zapadlo, do zbytků dne začaly svítit věže svatého Víta. Zastávka v domě u Hradčanského náměstí, krásné atrium s pavlačí, ateliér s nadšenou energií. Sníh ztlumil lidi i auta, světla lamp se na něm odrážela do oranžové a růžové. Kulisy historického velkofilmu jakoby čekaly, než najedou hvězdy. Zima byla vlídná a mráz hladil.
Z Arcibiskupského paláce vyšel kardinál v černém a s hranatou fialovou kardinálskou čepicí, prošel nádvořími a vešel hlavní branou do katedrály. Služba za ním zavřela křídlo dveří. Rozezněl se zvon, hluboký, těžký a vážný. Po chvíli se přidal menší, snaživější. Zlatý jehlan na Plečnikově hranolu smířeně postával vedle mohutné dvojvěže jako smrk pod sekvojemi, ale nepřestával doufat, že se špičkou dotkne nebes. Svatý Jiří bodal do chřtánu draka a z boty mu trčel rampouch. Japonský turista ztracený nad mapou volal před kaplí svatého Kříže na svou unavenou utrmácenou manželku. Nefotili. V rohu u paty baziliky sv. Jiří stál schovaný hlídkující hradní strážný v uniformě jako kamenný reliéf. Prázdné nádvoří letních shakespearovských her šeptalo verše v blankversu, odnaproti Lobkovicové hráli klasiku z empétrojek.
Nákladní auto s obrovskou korbou se opatrně pokoušelo otočit před Černou věží nad Starými zámeckými schody a ničilo čerstvý vzduch nad vyhlídkou. Lidé se mu vyhýbali a klouzali po namrzlých kostkách. Socha Karla Hašlera, který se tu na schodech dívá do nebe i díky mému tátovi, byla zmrzlá stejně jako Hašler sám, když ho umučili uprostřed zimy ledovou vodou v koncentráku. Po hladkém kameni kytary stékaly zamrzlé čůrky slz. Pod nohama začínala Praha, konejšivě přikrytá prachovým peřím, zastavená v čase a mysli na marnou chvíli, než steče do vzpomínek a kanálů.
Doma už na mě čekali.
