Když teď ODS přišla s návrhem na užší spolupráci pravicově smýšlejících subjektů, řeklo by se, že to je rozumný krok, který je logickou reakcí na levicové sbližování ČSSD, KSČM a teď už i KDU. Jenže je tu spoustu jenže.

ČSSD se rozhodla vytáhnout do boje na vlně závisti, oděné v háv solidarity, na vlně kupování voličů přísliby konkrétních plateb. Je to její legitimní právo, ať už si o něm myslíme, co chceme, ať už je to nezdopovědné vůči budoucnosti, ať už je to nereálné vůči současné krizi, ať už cokoliv. Ano, je pravděpodobné, že tím ČSSD nabudí minimálně svoji tradiční voličskou základnu.

Jenže s čím proti tomu teď nastupuje ODS? Mobilizací pravice. ODS tím přistupuje na Paroubkovu hru – jsi buď s Paroubkem, nebo proti němu. Má to svoji logiku a dokonce i lidsky se to dá pochopit. Strach z toho, že by vládu země mohla uchopit Paroubkova tlupa s komunisty v zádech, dokáže někoho přesvědčit a mobilizovat k tomu, aby přišel k volbám. Ale postavit na tom hlavní strategii předvolební kampaně vůbec nemusí vyjít. (Pomiňme to, že si ani nemůžeme být jisti, co pojmy pravice a levice v domácích podmínkách vlastně znamenají.)

K čemu totiž zákonitě musí dojít – k polarizaci společnosti, k extremizaci názorů. Dál se bude prohlubovat znechucení lidí z politiky, z toho nekulturního prostředí, kde se nikomu nedá věřit. Vyhrocené emoce možná dokážou jednorázově vzbudit vajíčkové vášně, ale dlouhodobě se ta sebevědomější a aktivnější část obyvatelstva, na kterou se tradičně obrací pravice, nebude chtít udržovat ve vysokém politickém tlaku. Na negativní vlně se dá svést jednorázově, viz Čtyřkoalice svého času, ale negativní vymezení nemůže představovat dlouhodobou perspektivu a motivaci pro jakékoliv souznění a politickou přízeň.

Pro srovnání se podívejme do USA. Jak vyhrál Obama ve chvíli, kdy všichni byli totálně zdeptaní z Bushe a jediné, na co se těšili bylo, až ho vystřídá někdo nový? Tím, že svou kampaň postavil na pozitivním poselství, na sjednocujím, integračním pocitu, na přesvědčení, že je tu pro všechny a že se o všechny postará (teď ponechme stranou, do jaké míry to je spojené s realitou).

A právě takové poselství – za něco se postavit, za něčím jít je ve zdejších končinách hodně odcizené. Možná proto, že jsme instinktivně skeptičtí k jakémukoliv budovatelskému nadšení, a proto se snáze prosazuje cynismu a skepsi. Ale přesto nevěřím, že by takové poselství zcela zaniklo.

ODS v eurovolbách nenabídla vůbec nic, stačilo jí nedávat o sobě moc vědět a nechat pavlačového Paroubka, aby se znemožňoval sám na piedestalu své papalášské nadutosti. Jenže to na podzim už stačit nebude, byť potrefený Jiří kejhá téměř jako naprogramovaný, i když se mu nic neděje (viz jeho tragikomická obrana toho, že nebyl na hotelu s Brožovou, když to nikdo netvrdil). A pokud ODS nezačne stavět základ své komunikace na konkrétních poselstvích praktických řešení (relativně sympatické, ale jinak prázdné heslo Řešení proti strašení na to nestačí), které budou určeny většině populace, nebude ve své alternativě k bezproblémově slibujícímu Paroubkovi úspěšná.

Jak vypadá její poselství ostatním menším pravicových stranám? Nabízíme vám prostor k diskusi, jak se postavit návratu před Listopad 89. Falešné možná ne, ale obecné, frázovité a prázdné. A schází skutky – pokud společně, tak s jednou kandidátkou, aby se vidělo, že je to myšleno vážně. Není divu, že Jiří Paroubek začíná chytře stáčet pozornost právě k téhle skutečnosti, že povrchní antiparoubkismus je jediným argumentem ODS. Ano, pro mnoho lidí je to silný motiv a možná silnější než kdykoliv dříve, ale pořád je to málo.

V takové chvíli si dovedu představit, že vzrůstají šance Kalouskovy nové strany, která se zatím představila jako konsenzuální a dost široce rozkročená platforma, navzdory vší své prezentované konzervativnosti, počátečním hodně malém manévrovacím rostoru a malé důvěryhodnosti protřelého politika. Úplně ztratit by se v takové situaci nemuseli ani dnes rozložení Zelení, byť zvednout se z kolenou bude nesmírně těžké. Ale pokud by se nadále prohlubovalo obecné znechucení z politiky a pokud by k němu nejvýrazněji příspívala ODS s ČSSD, bylo by logické, že hlasy znechucených můžou jít jinam. A to bohužel nejen jmenovaným alternativám, ale na druhé straně spektra i těm subjektům, které jsou na samém extrému.

Cesta mobilizace pravice se zdánlivě sama nabízí, ale pro ODS může být zrádná. ODS se totiž nepotřebuje prezentovat jako lídr české pravice, tím jen přesvědčuje přesvědčené. Už se jí sice podařilo osvobodit od zátěže Klausova dědictví, ale stále se ještě nezbavila odéru podnikatelské divočiny 90. let a podivných kšeftů a praktik od komunální sféry až po nejvyšší patra strany (legendy o rozdělování místních zakázek, pražská olympiáda, blob…). Proto, pokud chce skutečně výrazně zabodovat, měla by začít budovat obraz strany, která nabízí řešení pro všechny, nejen pro pár zasvěcených přátel, nabalených na ty, kteří jsou u koryta.

Jestli je to reálné, to je už druhá věc.